Taková láska

Každým dalším filmem Jiřího Weisse se přesvědčuji o jeho neskutečném, nadčasovém a originálním projevu v tvorbě stylu, jakým svým filmům vtiskoval nezaměnitelnou tvář. Vždycky zaujme! Kamera Václava Hanuše snímá záběry z různých nevšedních úhlů a působí inovačně a nejen na svou dobu naprosto propracovaně. Promyšlený je i příběh, který vlastně začíná závěrem, aby se v retrospektivách vyprávění pohnutky hlavní hrdinky divákovi co nejvíce přiblížily a sami si tak diváci udělali úsudek o celé situaci, proč si Lída pustila plyn (žádný spoiler, to je hned úvodní scéna). Hereckou školu netřeba komentovat, to je klasa obrovská, hodně mě překvapil Svatopluk Matyáš jako potencionální ženich Lídy. První filmové roličky v rolích studentů si střihli Karla Chadimová, Zuzana Fišárková a Jiří Krampol. Víceméně depresivní hudební podklad klavírního preludia je použita Sonáta f moll - Appassionata od Ludwiga van Beethovena, která dějem tísnivě prostupuje. (22.06.2019)

A teď soudím, neb mohu, pane Nedbale. Vlastně dosti jednoduchý příběh milostného trojúhelníku, v něm zaklinčované mladičké studentky, by mohl být celkem banální a nudný. Jenže Weiss dokázal to, co dnešní filmaři, kteří umí pracovat jen s instantními scénáři, k nimž přidají pár známých hereckých jmen, povaří na mírném ohni a rychle distribuují, nezvládnou, kdyby se na prťavé nudličky nakrájeli. Weisse jeho práce bavila, dal do ní invenci a spoustu filmařských nápadů. Jo, to byla krásná doba, kdy film byl umění! (10.12.2011)

Po Zářijových nocích druhá zfilmovaná divadelní hra Pavla Kohouta. A zatímco Zářijové noci se hráli jen v jediné inscenaci, Taková láska se z Realistické divadla Zdeňka Nejedlého rozlétla v druhé polovině 50. let po celé republice a ještě v polovině 60. let ji dohrávali studenti v Disku. Dusné drama z vysokoškolského prostředí s přehledem rozehrává situaci, ve které preference jednotlivce nemá své místo. Formálně jde o zajímavý příspěvek k širší tradici adaptací divadelních her v čs. filmu, a patří mezi nejzajímavější poválečné kusy, společně například s Dvaasedmdesátkou (1948). (03.04.2021)

Tomášová je česká Jean Seberg a forma filmu připomíná chvílemi Činčerův o deset let pozdější Kinoautomat. Jinak to po takřka šedesáti letech ztratilo hodně apelu. Morálka je naštěstí (?) jinde. Co zůstalo poutavé je zcizovaná struktura a výkony herců. Weissův rukopis je taky znát - je to brilantně natočené, byť ze všech těch bytů, módy a líčení dýchne staroba a filmovost. Ano - utrápená Tomášová chvílemi irituje. Jinak stojí za vidění! (01.10.2016)

Mladá žena páchá sebevraždu plynem, když tu se u ní objeví chlapík ala Nebe nad Berlínem, drží v ruce její spis. Začne se probírat důvod jejího činu. Láska je tím prokletím. Zamotala se do vztahu se ženatým profesorem ve škole. Vše proniká na veřejnost, štěbetají si o tom všichni, manželka už to taky ví. Všichni jsou pod tlakem. Filmem prostupují různé retrospektivy v časové rovině. Nic není jednoduché. Film docela dobře vymyšlený i na tak vážné téma velmi dobře koukatelný. 75% (17.02.2018)