McMastamind

S Californication jsem za poslední měsíc strávil nemálo krásných hodin a mohu si dovolit tvrzení, že jsem se do některých charakterů bez přehánění zamiloval. Není to ani tak Hank Moody v podání výborného Davida Duchovnyho, ale hlavně jeho agent Charlie Runkel, v jehož roli Evan Handler překonává sám sebe takovým způsoem, že se chvílemi až zdá, že nehraje, ale žije příběhem a vlastnostmi své postavy. Ale tak bych mohl pokračovat dál, prakticky každý objevivší se člověk vnáší do příběhu něco nového a díky scénáristům se nestane, že by vám z toho bránice smíchy nepraskala. Dialogy váznou jedině ve chvílích, kdy se mluví o vážných věcech, ale nebojte, to se stává jednou za uherský rok. Abych to uzavřel: pokud nejste zrovna lesbická feministka nebo osmdesátiletá zapšklá důchodkyně, Californication si rozhodně nenechte ujít a vězte, že se tu stal zázrak v podobě stoupající kvality humoru s každou serií, takže se máte pokaždé na co těšit.

Psychedelie z roku 1902? Dafuq did I just see?

Sorry, ale 2001 by měla sloužit spíše jako pomůcka pro uspávání hadů. Každých zhruba 10 minut jsem usínal a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadilo, protože když jsem se pak probral, kamera se nepohnula ani o píď. Proto půl hvězdičky za úžasnou hudbu, půl hvězdičky pro mojí lásku ke knižní podobě. Jako její fanoušek se cítím zneužit a podveden. Nejvíc mě nasralo, že tu nebylo vůbec cítit to poselství, láska k pokroku, optimistický pohled na budoucnost, který mě na knížce fascinoval zdaleka nejvíc. Možná s poloviční stopáží a naopak dvojnásobným scénářem bychom se o něčem mohli bavit, ale takhle? Nic.

Celkem originální zpracování a výkon Josefa Poláčka. Dvě věci, které zachraňují Františka před sestupem do hlubin odpadu. Pousmál jsem se párkrát a to ještě s určitými výčitkami. Bylo to totiž spíše smutné. Tak smutné, až vtipné.... Teď se do toho trochu zamotávám, ale znáte to. Prostě tragikomedie.

Jedno z mých nejtěžších filmových hodnocení. Divoká planeta je prostě tak bizardní, jiná, esteticky nenapodobitelná, že se mi skoro příčí jí hodnotit. Nakonec to jsou 4* a vlastně ani nevím proč. Za tu oslavu lidství? Třeba to jednou pochopím. Časem.

Film s obsahem záběrů na Cloonyho charizmatický xicht!

Ne, že bych nesouhlasil s tím, co zde píšou ostatní uživatelé, opravdu je to mistrně natočený a sestříhaný snímek, ale já prostě nemůžu vystát, když se film snaží prvoplánově hrát na city. A Requiem za sen prakticky nic jiného celou tu hodinu a půl nedělá. Mnohem víc, než to patetické odrazování do braní špatných drog (samotné téma závislosti je ta nejspolehlivější a nejzneužívanější metoda, jak u věci neznalého diváka vyvolat emocionální reakce), se mi líbila linie, ve které se Sara pokouší ve své stařecké senilitě shodit. A pak ta chvíle, když Harry vyhrne rukáv a ukáže se shnilá ruka.

Předchozí komentář byl plný zatrpklosti ohledně absence mých oblíbených hudebních "hvězd". S odstupem času se za to kaji a zvyšuji hodnocení na 5*. Ono je totiž zhola nemožné vybrat kapely, které ovlivnily hudbu tak, abyste se vešli do stopáže, rozpočtu a ještě se zavděčili všem. Bylo jich prostě tolik, že to nejde shrnout do pár hodin. Tvůrci to ale zvládli až zázračně. Dozvěděl jsem se tolik nových faktů o skupinách, které znám, a stejně tak jsem našel tolik doposud mě neeznámých věcí k poslechu, že prostě nejde než Sedm epoch rocku zařadit do oblíbených.

Kurva, tohle je fakt "real stuff" (čti naprostá dokonalost) Tenhle humor mi naprosto sedí. Wheldon je seriálový mág. Poslední dobou ho začínám podezřívat z geniality. Napsat sám s bratrem bez jakýchkoli předešlých hudebních zkušeností(!) tak chytlavé, melodické a lyricky vypiplané písničky je rozhodně geniální. O Harrisovi a Fillionovi se radši ani nebudu zmiňovat, protože to by se mi tu slovo "genialita" objevovalo a moc často. Snad jenom... ten Fillionův polovážnej polovysmátej xicht, když hází nějakou hlášku, je prostě nenapodobitelnej.

Dramatický a poetický snímek, natočený ale velmi naturálním způsobem. Častě šukací scěny (dokonce i se psy), brutalita a tvrdost japonského Buranova na počátku minulého století, tradice. Pro evropana velmi zvláštní tradice. Zkuste si někdy představit, že jednoho dne byste měli odnést svojí mámu do hor, aby tam umřela... Je to minimálně trochu nezvyklé, nemyslíte? Ale jiný kraj a jiný mrav a i přes občasné ostrůvky nudy, kdy autor zkouší "intelektuální" píčoviny to bylo velice působivé.