EMIA

Místem souboje ve 4. epizodě se stane centrální věž Osackého hradu (vystavěn r. 1583 válečníkem, generálem, samurajem a politikem jménem Toyotomi Hideyoshi; užíván mezi lety 1583–1845). Během druhé světové války, 14. srpna 1945, však došlo k náletu bombardérů, kterým se podařilo budovu prakticky do základů zničit. Zmizelo 90 % hlavní věže a zemřelo 382 lidí. V roce 1995 tamní vláda rozhodla o monumentálním rekonstrukčním projektu, během něhož byla centrální věži a celému hradu navrácena původní krása z období Edo. I přesto, že je současná budova pouhou imitací té původní, jedná se o jednu z turisticky nejznámějších a nenavštěvovanějších „historických“ památek v Japonsku.

Postava Inubozaki Itsuki v průběhu seriálu několikrát vykládá tarotové karty. Jedná se o sérii „Waite-Smith“, kterou ilustrovala známá britská umělkyně, ilustrátorka, spisovatelka a okultistka Pamela Colman Smith (1878–1912). Karty s jejími ilustracemi byly poprvé publikovány v Anglii v prosinci roku 1909.

Na začátku 3. epizody se hlavní postava Seto Ichitaka nechává vyfotit před plakátem na nový film s názvem „Zatman“. Design postavy je naprosto totožný s postavou z mangy „Zetman“, vycházející v letech 2002–2014 od autora jménem Katsura Masakazu, a která se rovněž dočkala seriálového anime zpracování Zetman (od r. 2012).

Autorka stejnojmenné manga předlohy Tamura Yumi je známá kupříkladu tím, že do svých děl zakomponovává odkazy na klasickou hudbu. Ani anime zpracování se tomu nevyhnulo. A tak může divák kupříkladu ve 4. epizodě 1. série s názvem Herbstanfang vidět a slyšet hrát postavu Yukima Haru na kostelní varhany celosvětově známou skladbu Edvarda Griega – „Morning Mood“.

V 8. epizodě 1. série je na zdi vidět výřez z obrazu, jehož autorem je celosvětově známý český malíř Alfons Mucha (1860–1939). Od 8. března do 5. června 2017, čili v období, kdy vycházel právě tento seriál, byla v Tokiu uspořádána velká výstava jeho obrazů („Slovanskou epopej“ nevyjímaje), kdy byla průměrná návštěvnost přibližně 11 tisíc lidí denně. Obraz, který je znázorněn právě v osmé epizodě, se jmenuje „Princezna Hyacinta“, jehož originál vznikl v roce 1911. Tento plakát sloužil k propagaci baletní pantomimy Ladislava Nováka a Oskara Nedbala s populární herečkou Andulou Sedláčkovou v hlavní roli.

Stejnojmenná manga předloha vychází z reálných událostí a zkušeností autora jménem Honda z období, kdy ještě pracoval jako zaměstnanec v knihkupectví.

Na konci 11. epizody 1. série s názvem How the Two Met and Future Siblings prochází hlavní hrdina Masamune Akihabarou a míjí hlouček mladých lidí, kteří se baví o jeho práci. Nejedná se však o jen tak nějaké studenty, ale o postavy z anime Oreimo 2 (od r. 2010), které vytvořilo, stejně jako anime Eromanga-sensei, studio AIC Build.

Ve třetí epizodě si hlavní hrdina Seishuu nese domů tašku plnou vypůjčené mangy. Podle obálek dvou viditelných svazků se jedná o komiksové předlohy pro anime Fullmetal Alchemist (2003), popřípadě o remake Fullmetal Alchemist: Brotherhood (2009), a Soul Eater (2008).

Ve snímku Ryōmovu manželku oslovují jako Oryō, což je její přezdívka, která se dodnes v Japonsku běžně používá. Její plné jméno bylo Narasaki Ryo (1841-1906). Ve snímku se rovněž mluví o tom, že má za úkol svého muže chránit. Tím se nejspíš naráží na fakt, že ještě před tím, než si svého budoucího chotě skutečná Ryo vzala, zachránila mu alespoň jednou život. Když se totiž jednoho dne koupala v lázni, zaslechla, jak se k Sakamotovu pokoji blíží skupina zabijáků. Neváhala ani okamžik a zcela nahá proběhla skrze celý hostinec, aby svého budoucího manžela varovala. Brzy po této události se také vzali. Prostřednictvím svého manžela pak nějaký čas působila i v politice. Několik let po jeho smrti se podruhé vdala. Na stará kolena Oryō propadla alkoholismu a ani sláva jejího prvního manžela ji nakonec neuchránila před smrtí v chudobě.

Sakamoto Ryōma (1836-1867) je skutečná historická osobnost. Byl jedním z prominentních činitelů usilujících o svržení Tokugawského šogunátu během období Bakumatsu. Za jeden z jeho největších úspěchů je považováno nastolení míru mezi znepřátelenými prefekturami Choshu (dnešní Yamaguchi) a Satsuma (dnešní Kagoshima), jejichž spojená síla byla později použita proti příznivcům tehdejšího šogunátu. V té době také Sakamoto často vystupoval, kvůli svým pronásledovatelům, pod pseudonymem Saitani Umetaro. Nakonec byl ale i tak úkladně zavražděn společně se svým přítelem Nakaoka Šintaroem (1838-1867), který na svá zranění podlehl o dva dny později v jednom z hostinců v Kjótu. Sakamotovi bylo pouhých 31 let. Jejich vrahové nebyli nikdy identifikováni.

Legendou se zabýval i thajský historik Anek Nawikamul, který v jednom ze starých vydání thajských novin Siam Praphet, datovaného 10. března 1899, objevil článek jistého K.S.R. Kularba. Autor v něm tvrdí, že příběh o ženě Nak byl založen na skutečném životě jisté Amdaeng Nak, dceři správce okrsku Phra Khanong jménem Khun Si. Amdaeng Nak měla podle všeho zemřít, když byla těhotná. Její syn pak v obavě, že by se mohl jeho otec znovu oženit a on by se tak musel s macechou rozdělit o své dědictví, vytvořil onen strašidelný příběh. Začal se oblékat do ženských šatů a házet kamení na kolem proplouvající plavidla, aby tak vzbudil v obyvatelích dojem, že je duch Nak. V článku se rovněž uvádí, že jméno jejího manžela nebylo Mak, nýbrž Chum.

Příběh o krásné mladé ženě jménem Nak, jež se v Thajsku dočkal nejednoho filmového zpracování, se údajně stal v okrsku Phra Khanong. Přesněji by se mělo jednat o oblast kolem jednoho ze zbývajících bangkogských vodních kanálů, které dodnes používají obyvatelé ke každodenní přepravě.

Podle legendy byl duch Nak zapečetěn učeným mnichem do kosti, která byla odňata z jejích ostatků, z čelní části její lebky. Poté se tato kost měla stát součástí opasku, který by se měl momentálně nacházet v držení královské rodiny. Princ Abhakara Kiartivongse (1880-1923) dokonce prohlásil, že onen pás držel osobně v rukou.

Mae Nak Phra Khanong (žena jménem Nak z Phra Khanongu), nebo také zkráceně Mae Nak (žena Nak) či Nang Nak (dívka Nak), je  známý thajský duch. Podle tamního folklóru je její příběh založen na skutečných událostech, které se měly odehrát v 19. století, za vlády krále Ramy IV. (1804–1868). Mae Nak je dodnes uctívána. V její svatyni se nachází socha jí samotné a jejího dítěte. K duchu Nak se  modlí především ženy, které žádají o snadný porod či prosí o to, aby byli jejich manželé osvobozeni od branné povinnosti.

Aby o případ itaewonské vraždy neopadl veřejný zájem, byl film Itaewon salinsageon pravidelně promítán v korejské televizi. V důsledku toho byl případ  znovu otevřen. Podle všeho byly nalezeny nové důkazy DNA, které měly údajně ukázat, že vrahem byl první podezřelý – americký občan Arthur Patterson. A tak v roce 2011 proběhl v Kalifornii soud týkající se převezení Pettersona do Jižní Koree. Američan byl jihokorejské vládě vydán v září 2015 a po několik dalších měsíců byl podrobován výslechům a testům, během nichž však opakovaně tvrdil, že je nevinen. 28. ledna 2016 byl Patterson shledán vinným z vraždy a odsouzen na 20 let odnětí svobody. 1. února 2016 se však Patterson odvolal, a tak případ zůstává i nadále otevřen.

Když jde Makoto poprvé do nové školy, na nástěnce visí mimo jiné i náborový leták kroužku pro čarodějky. Na něm se nachází Maria – čarodějka a hlavní postava anime Junketsu no Maria (2015).

Účel tohoto anime je především reklamní. Slouží jako propagace hry s názvem "Project 575", jež je určena pro PS Vita a iOS.

Melodie, která několikrát zazní v průběhu 3. epizody, nese název „New Britain" a je od neznámého autora patrně irského původu. Text písně, který bývá s touto skladbou spojován, byl poprvé publikován v roce 1779 pod názvem „Faith's Review and Expectation". Autorem byl anglikánský kněz a bývalý kapitán otrokářské lodi John Newton. Dnes je tato populární křesťanská píseň známa na celém světě pod názvem „Amazing Grace".

I když to není přímo řečeno, vedlejší postava neúspěšného oftalmologa Arthura je volným ztvárněním slavného britského spisovatele  Arthura Conana Doylea. Ten v roce 1886, ve svých 26 letech, po neúspěšné lékařské kariéře, publikoval v časopise "Beeton's Christmas Annual" svoji první povídku s názvem "Studie v šarlatové", ve které také poprvé představil světu i detektiva Sherlocka Holmese. Tato povídka byla později, v roce 1888, vydána též knižně. Dá se tedy usuzovat, že právě "Studie v šarlatové" byla onou literární prací, která zaujala Ciela natolik, aby Arthura pozval na svůj banket.

V průběhu 11. epizody přijde postava Ranty o svoji přilbici. V závěrečné 12. epizodě však došlo k obrazové chybě a na krátký okamžik tak divák může spatřit tento charakter opět s kompletní výstrojí.