panikdo

Vzhledem k mé čistě vědecké (a taky teoretické!) zainteresovanosti do drogové problematiky, musím říct, že dnešní den v rukou Paula Johnsna a Huntera s. Thompsna via Terryho Gilliama se příliš protahuje texturou digitální obrazovky s falešným zrněním. Volám po analogu, neb jsem dofotil svůj první film, a z rázu se zasekne páska VHSky, na kterou mě děda natáčel v dětství a teď si na to natáčíme naše výlety do kuchyni, či až na neutrální zónu na na chodbě a nebo vyrazíme ven! ven na ulici mezi lidi, do minového pole, do zákopů, na frontu, padat, padat a umírat za svou vlast, pro naše ženy, pro naše děti, pro našeho prezidenta. "Bij hipíka po hlavě, a feťáka třikrát tolik!!" A z rázu zjistíš, že to není americká vláda, ale nějací radikální neomarxisti, či podělaní maojisti, kteří s tebou ještě minulou sezónu dávali lajny ze záchodovýho prkénka, a teď jsou z nich extrémní levičáci, kteří ti říkaj, že tráva je hned po náboženství největší opium lidstva (ani se jim nechceš svěřovat, že máš v sobě již poněkud silnější opium, vlastně ně, je to opium). "Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet." Dochované zápisy ugandské ministerské rady, protokol č. 131 ze 14. března 1972. STOP. Musím tu knihu zavřít. Film už dohrál a tenhle sloupek by měl skončit taky. LIVE IN PEACE

"Teď už na ničem nezáleží." Dokonalé vystižení absolutního zla, jež zákonitě není z tohoto světa, oproti zlu reálnému v podobě nedostatku empatie. Příroda je chaos. Násilí páchané na ženách má příčinu v Ženě. Explicitnost je nutností pro vyjádření. Sex.

4 hvězdy jen proto, že John na konci neumře.

.

Poeticky sentimentální.

Jedna z dalších katarzí vyvolaná filmem a po které (logicky) není cesty zpět. Bohužel jsem si to uvědomil až o pár let později, ale tak s tou holkou bych se rozešel možná i tak, takže v součtu za 4 kvantifikovatelné hvězdičky, jelikož jsem ale sentimentální, nostalgický a neobjektivní musím - ne z vlastí vůle - dát 5.

Surová příchuť reality, která mi zůstane ještě chvíli v ústech. Mrazilo mě v zádech, při scéně Šina mezi bubnujícími, konzumními Američany. Mrazilo mě, když někdo dokáže v totalitním režimu cítit svobodu, protože to slovo nikdy neznal. Mrazí mě, že na takovém místě má někdo Domov a chce se tam vrátit.

Díky skvělému zpracování jsem se hned dostal do filmu, vše do mě vstoupilo. Cítil jsem atmosféru severu, jeho sychravé počasí, studené mořské vlny narážející na útesy a hlavně samotu. Do tohohle prostředí, ve kterém režimy potrhaly generace lidských osobností, se na okamžik přiblížil závan svobody, ale po staletí zaryté kořeny lidské podřazenosti vládnoucím složkám jsou moc pevné a silné na to, aby se jim něco vzpříčilo. Při prvním pokusu tento strom vyvrátit, právníka švihnou větve,on si sbalí kufry a odjede. Svírající se kmeny nás nepouští ven, spíše nás stále přitlačují a podporu mají přímo ze slunce (shora). Příběh, jehož závěr pln melancholie je z počátku jasný a přece vás nepřestává jímat hrůza. Postavy, kde každá sama o sobě, je na popsání listů a ve filmu nevidíte více, než právě potřebujete. Film mě přímo dostal do severského přímoří, plného ryb a racků, ruského prostředí plné zbraní a alkoholu a oligarchie režimu nacpaného justiční nespravedlností a zprostředkování širší manipulace lidmi. Åmen