Pokání

Krásné vizuální zpracování a perfektní herecké obsazení, půvabná Keira Knightley, roztomilý James McAvoy, kouzelná Saoirse Ronan, s tou svou andělskou, nevinnou tváří, jako víla z pohádky a také fenomenální malá rolička Benedicta Cumberbatche. Jeho postava pobude na plátně sice jen pár okamžiků, ale o to je jeho "performance" dokonalejší. Scéna, v níž hovoří s Juno Temple, netrvá ani dvě minutky, ale i z té chvilky mě z jeho výstupu mrazilo a byla jsem zcela uchvácena. Ten jeho pohled... Jako Paul Marshall, jakkoliv byl slizký a odporný ve svém činu, stejně tak byl hypnotický a přitažlivý, když se díval na Lolu způsobem, který by se dal označit za zvrhlý, ale když jej začala svádět, veškeré slušné mravy šly stranou a já si užívala celý ten moment. Jakmile poté Robbieho odvedou, jakoby se tím uzavírala první kapitola příběhu. Druhá část filmu je věnována především vojenské kariéře Robbieho a jeho službě vlasti:) Také se zde objevuje o pět let starší Briony, která začne zpytovat svědomí nad tím, co udělala. Mistrovsky a zároveň apokalypticky působí několik minut trvající, a na jeden dlouhý záběr natočená scéna zobrazující zničený Dunkerque. No a pohled na zničeného Jamese mě dostává. A ještě, když se mu začnou oči zaplavovat slzami, je mi ho hrozně líto a trpím s ním:) (27.02.2012)

Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. (02.11.2008)

Film s maximálním množstvím kladů: ať už se jedná o bezchybné podání dusné letní atmosféry, ďábelskou představitelku 13-ti leté Briony (Saoirse Ronan), a nebo poměrně nečekanou pointu. Vedle Keiry Knightley září také James McAvoy (nemohla jsem uvěřit, že je to ten samý herec, který ještě před rokem hrál nedospělého zrzouna v "Posledním skotském králi"), jejich společné scény (kašna, knihovna, zatýkání) patří k těm nezapomenutelným. Právě forma vyprávění (střídání různých flashbacků či podání situace z různých kontextů) činí jinak celkem klasický příběh neobyčejným. Nechápu akademiky - z mnoha nominací proměnilo Pokání jedinou !? (09.03.2008)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)