Rufete

"I'm not going to say you have a small dick, Terry, 'cause that would just be predictable. I mean, it's not big, and that's fine, but for the sake of the puppies, I just want to make sure you know how to use it. Three people in my seventeen years have made me come. Myself of course. This really sweet boy at camp the summer after freshman year. Lovely fingers on that boy. And then, not ten minutes ago, I got my frigging socks rocked off... by Maddy. But never by you, Terry." Komentář může obsahovat spoilery. Dlouho jsem nesáhl k tak nízkému hodnocení. Bohužel, v tomhle filmu bylo asi tolik logiky, jako v písmenkové polívce. Ani sexy tělíčko blonďaté roztleskávačky, na které jsem koukal dlouhé minuty, mě nepřinutí hodnocení změnit. Hvězdička za již zmíněnou blondýnku a druhá asi za kostýmy (na blondýnce). Film obsahuje hodně vedlejších postav a scén, které do hlavní linie vůbec nepasují a prostě se tam nehodí. Některé scény (jízdy autem) se nezvykle natahují, ostatní lítají v tak rychlém sledu, že nestíhám ani postřehnout, kdo zrovna umřel. S těmi krystaly jsem to zrovna nepobral a spousta dalších věcí nedávala jasný smysl. Konec tragický, režisér si chtěl udělat náběh na dvojku? Kdyby na konci přežily bloncka a zrzka, tak bych se tomu nebránil. Takhle se na další díl nekouknu (pokud nějaký vůbec bude). Radši si znovu pustím tu fenomenální podívanou, kterou předvádí Tracy při přechodu přes ulici.

"Every evening I died, and every evening I was born again, resurrected." Komentář může obsahovat spoilery. Film je to kvalitní, nicméně mi často šla hlava kolem. Myslím, že základní a nejdůležitější myšlenku (vidina systému ve společnosti) jsem pochopil dostatečně, ale kvůli ostatnímu budu muset zvážit další zhlédnutí. David Fincher točit umí, přesto mi v jeho filmech něco chybí a nedokážu je plně docenit. Přesto byl tohle super zážitek, který vás na chvíli donutí zamyslet se a přirovnat filmová poselství k dnešní době. Mimo jiné bych rád vyzdvihl scénu z kanceláře, kdy se Jack snaží dostat ze šéfa peníze. Nejlepší scéna z celého filmu, prostě nářez. Edward Norton hrál skvěle, v poslední době si ho cením víc a víc. Jednou se k filmu vrátím a napíšu snad víc, prozatím zůstávám na tomto hodnocení a zamyšlen nad poselstvím.

"You're different. You don't fit into a category. They can't control you. They call it Divergent. You can't let them find out about you." Komentář může obsahovat spoilery. První část filmu (zahrnující výcvik, popis jednotlivých frakcí, osob do nich patřících a závěrečná zkouška) se mi líbila. Sice si hlavní hrdinka vybrala frakci z naprosto nepochopitelného důvodu (asi je to důležité pro pokračování nebo si to autorka zvolila proto, že Neohroženost jde popisovat nejlíp), ale i přesto mě provedení zaujalo a bavilo. Teda až na úplně prvotní zkoušku, ze které se nedá vyčíst absolutně nic. Knihy bych si přečetl asi jen z toho důvodu, abych se víc dozvěděl o ostatních frakcích, jinak mě to neláká. Takže jak už jsem říkal: první část byla super, jenže pak přišla Revoluce. Co to jako mělo být? Provedení nulové, popis takřka žádný a i když je tohle téma omílané v každé druhé teenagerské knížce (např. Hunger Games), tak jsem čekal aspoň něco. Tohle byl otřes, nedalo se na to dívat. Shailene Woodley je asi jediný klad na celém filmu, řada herců byla nevýrazná, včetně Kate Winslet, které tahle role nijak zvlášť nesedla. Nicméně jsem zvědavý na pokračování a pokud to bude tragédie, tak rád zvednu hodnocení alespoň tomuhle dílu.

"Good evening, a table for one?" - "I see you're good at math." Komentář může obsahovat spoilery. Vynikající, neskutečně jsem se bavil. Líbí se mi, že žádná historka nijak zvlášť nevyčnívá, všechny si drží takřka stejnou úroveň humoru i vážnosti. Nad všechny historky bych vyzdvihl šestý příběh (svatbu), který mě šílenými zvraty velice bavil, a nejspíš příběh čtvrtý (Bombermana), který mi přišel velice realizovatelný do budoucna a velmi blízký realitě. Jinak jsou všechny ostatní na stejně vysoké úrovni, nedokážu je seřadit. Film si někdy rozhodně zopakuji a třeba dokážu napsat více. Mimochodem, Erica Rivas byla to nejlepší, sladká třešnička na dortu. 1. "Pasternak" - 8/10; 2. "Las Ratas" - 8/10; 3. "El más fuerte" - 9/10; 4. "Bombita" - 9/10; 5. "La Propuesta" - 9/10; 6. "Hasta que la muerte nos separe" - 10/10.

"Haven't you ever heard of the healing power of laughter?" Komentář může obsahovat spoilery. Jsem ovlivněn dnešní dobou, faktem, že je to čtvrt století starý film a také úžasnou trilogií od Nolana. Moje hodnocení tedy nejspíš není zrovna objektivní, ale můžu říct toto. Jack Nicholson byl bezkonkurenčně nejlepší postavou ve filmu a kromě Alfreda asi i jedinou. Humor, smích, šílenství, vynalézavost, logika; výborné ztvárnění z jeho strany. Srovnávat s Heathem Ledgerem nebudu, protože oba herci vložili do postavy Jokera něco úplně jiného a oba to zahráli skvěle. I proto je Joker asi mým nejoblíbenějším komiksovým záporákem vůbec. Jak už jsem psal, tenhle film má těžiště založené na Jokerovi a možná na několika Batmanových hračkách. Jinak mě nic neoslnilo, ať už herci nebo samotné město. Spousta věcí chyběla, spousta přebývala. Ale Jacka Nicholsona uznávám jako nikoho jiného.

"What the hell do you want?" Týpek v obleku měl originální pohyby, týpek v mikině zas dementní výraz. Ale poprvé, když jsem to viděl, se to dalo přežít a byla to milá jednorázovka. Ani mě nenapadá, jak by se to mohlo rozvinout, 4 minuty koukání na tančícího chlápka bohatě stačí. Konec byl ohraný jak moje staré Atari.

"On the day of my judgement, when I stand before God, and he asks me why... did I... did I kill one of his true... miracles... what am I going to say? That it was my job? It was my job..." - "You tell God the Father it was a kindness you done. I know you hurtin' and worryin', I can feel it on you. But you oughta quit on it now. I want it over and done with, I do. I'm tired, boss. Tired of bein' on the road, lonely as a sparrow in the rain. I'm tired of never having me a buddy to be with, to tell me where we's going to or coming from, or why. Mostly, I'm tired of people being ugly to each other. I'm tired of all the pain I feel and hear in the world every day. There's too much of it - it's like pieces of glass in my head, all the time. Can you understand?" - "Yes, John. I think I can." Komentář může obsahovat spoilery. Zelená míle. Předposlední zastávka ve vašem životě. Pokud se dostanete sem, na Zemi vás očekává už jen jedno místo. A oním místem je elektrické křeslo. Zelená míle patří na přední příčky oblíbených filmů po celém světě a do mého srdce se zapsala také. Tři hodiny úžasného příběhu, kterému se může přiblížit snad jen další dílo z podobného prostředí - Vykoupení z věznice Shawshank. Pro mě je ale Zelená míle o něco cennější. Frank Darabont, jenž režíroval oba tyto filmy, si zaslouží velebit až do konce svého života a mohl by se s čistým svědomím pustit do filmování dalších Kingových knih. Ano, velkou zásluhu má na tomto filmu i autor předlohy, Stephen King, jenž ve svém typickém žánru nezná konkurenci. Bez něj by tento film nebyl a jsem mu tímto vděčný za jeho obrovský talent a nápaditost, kterou dokáže vnést na papír. Píšu to u každého jeho zfilmovaného díla a stále nedokážu pochopit, jak je tohle možné. Ten člověk je génius knižní tvorby, tvůrce nejhustší atmosféry, jakou jen lze vyvolat. Ten, kdo chce zfilmovat jeho knihu, musí oplývat podobným darem a chápat smysl jeho knih. Když si příběh oblíbíte, ale nepochopíte ho, nikdy z něj nebude tak dobrý film. Frank Darabont se do příběhu vážně skvěle položil, stejně tak jím vybraní herci. Procítili každou minutku, vžili se do rolí tak, jako to dokáže málokdo a předvedli strhující výkony. Dvojice King & Darabont fungovala pět let před Zelenou míli (při natáčení Vykoupení z věznice Shawshank) a v tomto filmu se spolupráce vydařila opět na jedničku s hvězdičkou. A opět na pár ocenění, o kterých se ovšem zmíním až ke konci komentáře, ke kterému se zatím nechystám, protože je toho ještě tolik, co bych rád pověděl. Darabont z úspěšného Vykoupení převzal také skladatele, Thomase Newmana, pro kterého byl rok 1999 velmi nabitý, když musel skládat hudbu ještě k filmu Americká krása, který také patří mezi mé oblíbené. Jeho hudba, ať zazní v jakémkoliv snímku, je nezapomenutelně krásná. Je to jeden z těch skladatelů, kteří ví naprosto přesně, jakou hudbu vložit do určité scény, aby byl celkový obraz tak dokonalý, jako v tomto filmu. I nyní, když píšu tento komentář, si pouštím právě jeho práci na Zelené míli, aby mi dodávala inspiraci při zmínění všech podrobností, které chci popsat. A je to vážně překrásná hudba. Ocenění ani nominaci za ni nezískal, ale o tom se zmíním na konci, jak jsem už psal prve. Thomas Newman nevlastní jediného Oscara, což mi poslední dobou dost drásá nervy. Objevuji skvělé, světové herce a jiné tvůrce filmu, kteří jsou bez tohoto prestižního ocenění a nemohu to vystát. Nevím, jak s tím mohou žít oni, když jen na mě samotného to dělá takový zlý dojem. Každopádně počkám s tímto tématem na konec, nyní bych rád začal s hodnocením báječného příběhu Zelené míle. Je to úžasný film, oplývající vynikajícími herci, skvělými dialogy a srdcervoucími scénami. Když jsem viděl tento film poprvé, ještě několik dní poté jsem na něj musel neustále myslet a představovat si, jaké by to bylo, kdyby tato událost byla skutečná. Kdyby mezi námi skutečně chodily zázraky, jako John Coffey. Pomáhaly by lidem a všude by panoval mír. Hodné a poctivé lidi by se povedlo vyléčit a zlé by se podařilo vymýtit. Byly to skutečně překrásné představy, ještě teď si na to občas vzpomenu. Byl to další takový vězeňský film z dílny Stephena Kinga, který mě dojal až k slzám. Vděčím za to všem hercům, obzvlášť Michaelu C. Duncanovi, který zde předvedl svou životní roli. A byla to překrásná role. Téměř Oscarová. Obr John Coffey, který jakoby spadl z nebe. Na první pohled nijak zvlášť vzdělaný, obrovský, plachý a vystrašený chlap, který je odsouzen za hrozivou vraždu. Během ubíhajícího času však poznáte, jak je to v jádru milý, hodný a citlivý člověk, který vlastní dar od Boha. Jeho léčivé schopnosti mě ohromily, vypadal při své "práci" tak dokonale božsky... Těžko popsat veškeré své vnitřní pocity, které jsem zažíval při sledování Johna. Michael ho ztvárnil úžasně a v této roli si nedokážu představit nikoho jiného. Narodil se pro ni. A v roce 2012 zemřel alespoň s vědomím, že na tomto světě něco zanechal. Zrovna za pár dní, 3. září, to bude už rok, kdy nás opustil. Myslím, že na toto smutné výročí si opět pustím Zelenou míli a budu vzpomínat na toho obrovského, city a láskou obdařeného muže. Smutné, že zemřel tak brzy, mohl nám fanouškům zanechat ještě mnohem více. Jeho práci jsem vždy rád sledoval, byl nepřehlédnutelný a nezapomenutelný. A vždy se na něj rád kouknu. Samozřejmě se na filmu podíleli i další herci, bez kterých by to nebylo ono. Klasické představení Toma Hankse, který obzvlášť v devadesátých letech zářil jako nikdo jiný. Divím se, že za tuto roli nepřišla alespoň nominace na Oscara, byl skvělý. I když, to on je vždycky, musel by tedy dostávat nominace každý rok. Ale tady si ji vskutku zasloužil... Je to vynikající herec, který se obzvlášť do takových dramat skvěle hodí a mnohokrát ukázal, jakou ligu hraje. Postava Paula Edgecomba mu padla jako ulitá, když bylo třeba, tak zvážněl, když bylo třeba, podal krátký, originální vtip. Vskutku všestranný herec, který do světa filmu ještě nějakou tou Oscarovou rolí zasáhne. Vyvedla se i menší spolupráce s Gary Sinisem, se kterým už hrál třeba ve filmu Forrest Gump. Nevím, zda se to zdá jen mě, ale zkrátka si myslím, že ti dva spolu tvoří skvělou hereckou dvojici. Další filmy s oběma herci bych uvítal. Dále tu máme Davida Morse, který hraje poněkud drsnějšího vězeňského dozorce. Nebojí se říct svůj názor naplno a ani někomu pořádnou vrazit. Ale v zásadě je to dobrák od kosti, který chce jen pořádek tam, kde má být. A celkem se mu daří toto pravidlo dodržovat. Tento jeho výkon byl výborný a vedlejší roli zvládl s přehledem. Do takových filmů bych ho obsazoval častěji, má na to postavu, vzhled i herecké nadání. Barry Pepper jako Dean Stanton - další skvělá volba. Bylo třeba také trošku mladší krve, která měla v tomto díle slušnou roli. Jeho výkon byl taktéž výborný, škrtící scéna je rozhodně nezapomenutelná a jeho slzy na konci mě zlomily během jediného upřímného pohledu. Hodně se mi líbil, asi nejvíc z dozorců (hned po Tomu Hanksovi). Ještě tu máme jednoho hlavního vězeňského dozorce, kterého ztvárnil Jeffrey DeMunn. Tento herec se ve filmech natočených na motivy Stephena Kinga objevuje často (Vykoupení z věznice Shawhank, Mlha) a zde tedy také. Jsou to sice menší role, ale je dobré udržovat podobný typ herců, kteří již v předchozích snímcích ukázali své kvality. Není třeba zpochybňovat jeho výkon, je to zkušený herec, který k ostatním obsazeným výborně zapadl. Když už jsem zmínil, že se objevil v dalších filmech podle Kinga, je tu ještě jeden herec, který má na kontě ten samý úspěch. William Sadler, který zde ztvárnil otce zavražděných holčiček. Menší role, přesto je také nezapomenutelnou součástí filmu. Srdceryvný výkon, klobouk dolů. Není třeba říkat, že bych ho rád viděl v dalším z podobných filmů. No, popsal jsem tu krásnou a skvělou stránku obsazení filmu, avšak ještě zbývá ta horší. Do té se probojoval úlisný a odpudivý Percy Wetmore (Doug Hutchison), který se svou postavou vyváděl hrozné kousky. Začalo to sice nevinně pár škodolibými scénami, ale přeteklo to v takové odpornosti, jako například jeho první a zároveň poslední řízená poprava. Nejhorší skutek, jaký jsem v tomto filmu viděl. Což o to, kdyby byl na křesle třeba další hrozný škůdce, Bill, tak bych tolik nešílel a ostatní zřejmě také ne. Ale vzhledem k tomu, že na křesle seděl vcelku milý a příjemný muž, Eduard Delacroix, tak to bylo příšerné. Takovou smrt si nezasloužil. Málokdo by si ji zasloužil... Je vcelku zvláštní, že jak tady, tak i ve Vykoupení z věznice Shawshank jsou vězni vcelku milí lidé. Mnohdy se nechovají jako otřesní vrazi a násilníci, ale v jádru skutečně hodní lidé. Vězení jim v těchto případech zřejmě pomohlo k nápravě. Eduard Delacroix, řečený Del, byl hodný. A skvěle si rozuměl s malou myškou Jingles, kterou choval. Zasloužil si zemřít s představou, jakou mu nabídli Paul a Brutal. Ač spáchal zločin, za který musel být potrestán, zasloužil si umřít s tímto vědomím. Percy si tímto skutkem zpečetil svůj osud, který mu ke konci zajistil John Coffey. Nelituji ho. Nikdy jsem ho nelitoval. Již jednou zmíněný Bill na tom měl také svůj podíl, svými činy uzavřel skládačku tak, aby do sebe vše zapadlo a mohlo to dávat naprosto reálný smysl. Výborně zahraná role, zřejmě nejlepší, jakou jsem u něj viděl. Tento padouch mu otevřel bránu k dalším rolím. Úplně jsem zapomněl na představení dvou žen, které v tomto filmu také vystupovaly. Paulova manželka, která rozdávala dobrou náladu všude, kam se člověk podíval. A také Patricia Clarkson v roli Melindy, manželky Paulova šéfa. Tento film pro mě znamená její nejlepší výkon v kariéře (zatím jsem neměl možnost zhlédnout více, než pouhých pár jejích filmů). Závěrečné zhodnocení příběhu bych rád ve zkráceném představení nejlepších scén, kterých samozřejmě není zrovna málo. Vše začíná poměrně nevinně, když se do celkem obyčejného vězení dostává obrovský muž, John Coffey. Je zvláštní, avšak svá tajemství ještě nevyzradil. Vězeňská atmosféra a vidina poprav je cítit na každém místě, nedá se popřít. Můžeme vidět několik scén, kde se na Zelené míli objevuje vetřelec - malá myška, kterou Del pojmenuje Jingles. Scénky s ní mám moc rád, jsou vtipné (kromě té, kde je s Percym). Ukazuje se pravá povaha vězňů, John pomáhá svými dlaněmi léčit a mezi všechny roznáší obdiv a neskrývaný úžas. Obzvlášť se mi líbí tamní uklízeč, Toot-Toot, který mimo svou práci také pomáhá při zkouškách na popravy. Jeho řeči jsou neskutečně zábavné a ze všeho dělá hrozné divadlo. Zasmát se je potřeba i tady. Mám rád scénu, kdy John dostává od Paulovy manželky koláč a kousek posílá také Delovy a Jingles. Takové příjemné přátelství mezi vězni, kteří si však nikdy ani nepodají ruku. Jak právě Del jednou pronesl větu: "Škoda jen, že jsem vás nepotkal jinde." To byl jeden z nejsmutnějších a nejupřímnějších okamžiků filmu a že je jich tu vážně hodně. Hraje se hlavně na city a daří se to. Další krásnou scénou je, když John odchází z vězení "pomoct paní". Kouká na hvězdy, hraje si s listím... Jako malé dítě, co objevuje svět. Také jeho pozdější přání, co by si přál za jídlo a že by rád viděl film. Přiznávám, že při promítání a sledování jeho nadšeného výrazu jsem uronil pár slz. A když došlo k závěru, málem jsem přes slzy neviděl. Nádherný film. Na začátku jsem psal, že bych rád zmínil něco o udělování Oscarů. Konkurence je vskutku velká, obzvlášť v devadesátých letech byla. Franka Darabonta v obou případech porazily jen o stupeň lepší filmy, v druhém případě si však zasloužil vyhrát. Se Zelenou mílí ano. Je to nespravedlivé, že některé roky jsou tak nabité výbornými filmy a hereckými výkony a někdy je to tak slabé, že se zvolí za film roku naprostá hloupost. Vypadá to, že i načasování uvedení filmu je důležité. Ale takto je alespoň vidět, že Frank Darabont film netočil pro ceny, ale pro diváky. A toho si obrovsky cením. Je to vážně dojemný film. Nevím, jestli tak působí i předloha, neměl jsem zatím možnost to zjistit. Ale filmová podoba mě dostává i po letech do velice smutného stavu. Zvláště teď, kdy už Michael Clarke Duncan není mezi námi. Děkuji všem, kteří se podíleli na Zelené míli. Děkuji za krásný životní zážitek. A... Odpočívej v pokoji, Michaele.

Tak tohle je hodně silná záležitost. Těžko hledám slova, abych dokázal vyjádřit svůj názor na toto šťastně nešťastné drama. Těžko uvěřit, že se v hrůzostrašných událostech roku 2004 našla jedna takto "radostná". Vskutku neuvěřitelné, ale fakta říkají pravdu. A tento film také. Pocity při sledování panovaly opravdu odlišné. Nastávalo mnoho zvratů a neočekávaných situací. Když už jsem myslel, že se stane nehoda - nestala se. A to nebylo jen v jednom případě. Tento pocit jsem zažil snad pětkrát a jednou trval celé dlouhé minuty. O napínavosti tedy nelze říct, že by jí bylo málo. Neznal jsem tento příběh z médií, novin a ani z internetu, jeho obsah jsem si ani tady na ČSFD nepřečetl. Nechal jsem se zkrátka napínat až do konce, do šťastného konce, jak jsem doufal. Ale cesta to byla dlouhá a extrémně těžká. Když se zrovna nemluvilo a hrála pouze hudba Fernanda Velázqueze, myslel jsem na to, co bych dělal já sám, kdyby mě potkalo podobné neštěstí. Nevím, zda bych dokázal najít sílu postavit se bolesti a přírodním živlům, abych vůbec přežil. Toto si člověk skutečně naplánovat nemůže. Ale dokáže se do situace postižených alespoň vcítit. Tak jako to třeba dokázali herci. Nutno pochválit všechny, i malé kluky, kteří hráli syny hlavních postav. Zejména jejich slova mi vháněla do očí slzy. Naomi Watts hrála skvěle, čemuž svědčí nominace na Oscara. Ústy toho příliš nenamluvila, avšak její zbídačené a zraněné tělo toho říkalo hodně. Hrála vážně velmi dobře, dokonce i v situaci, kdy jen nehybně ležela na posteli. Ewan McGregor zatím jakémukoliv ocenění uniká, což mě poněkud deptá. Hodně skvělých herců (Leonardo DiCaprio, Johnny Depp,...) prozatím tráví čas bez Oscara a je to hrozná škoda, protože dali filmovému světu hodně, za což by měli být odměněni. Ewan jako Henry se mi v tomto filmu vryl do paměti hledáním své ženy všude možně a následnou scénou s telefonem dalšího raněného muže. Nejsilnější zážitek z celého filmu. Je to skutečně síla, žádná lehká záležitost.

Když se zamyslím nad celým tím příběhem, tak vidím poměrně průměrně nápaditý film, který ovšem na nejvyšší příčky dostávají samotní herci. Opravdu, herecké výkony jsou v tomto filmu to nejlepší a až na druhém místě je samotný příběh. Zejména Oscarová Jennifer Lawrence. V roce 2012 jsem ji viděl ve filmu Hunger Games, který podle knižní předlohy rozhodně nevyšel. Ale Jennifer dle mého názoru byla jediným světlým bodem na té zkáze, která se (kdoví proč) lidem tolik líbí. Mě se na filmu zalíbila pouze ona, všichni ostatní herci byli zbyteční. Ale nebudu tu psát o Hunger Games, vraťme se k výkonu Jennifer ve filmu Terapie láskou. Byla úžasná. Jednoznačně porazila starší a zkušenější herce, kteří také aspirovali na zisk Oscara. Za svůj výkon si ocenění zasloužila. Vypadala vskutku k nakousnutí, obzvlášť se mi líbilo její rozvlněné tělo při tanci. Jeden z nejlepších ženských hereckých výkonů, jaké jsem kdy spatřil. Ostatní herci, jak jsem říkal prve, měli na filmu výjimečný podíl. Bradley Cooper byl pro mě druhou nejlepší postavou a Patova role mu vyloženě sedla. Hrát takto psychicky napadeného člověka nemůže být snadné, ale on to zvládl. Ve filmovém prostředí si začíná dělat velice dobré jméno a v následujících letech o něm ještě mnoho uslyšíme. Robert De Niro a Jacki Weaver - v tomto případě nemohly nastat nějaké komplikace, oba jsou již ve svém oboru dosti zdatní. Také chválím, že se našla menší role pro Julii Stiles, kterou mám moc rád. Celkově na mě film udělal dojem, ale ne pětihvězdičkový. Místy šlo vážně jen o herce a jejich dialogy, nikoliv o rozvíjení příběhu či něčeho zábavného. Rozebíralo se stále to samé: Patovo chování, fotbal, samé hádky... Jediný opakující se prvek, co mi nevadil, byla Tiffany. Díky ní jsem roztál a udělil pátou hvězdičku. Hvězdičku za hvězdičku. Celkem spravedlivé hodnocení. Také je třeba pochválit hudbu Dannyho Elfmana, jehož podílu na filmu jsem si všiml až nyní. Takže díky, díky všem.

"Pas d’bras, pas d’chocolat!" Velká, božská, francouzská nádhera. Bez diskuze jsou Nedotknutelní mým nejoblíbenějším francouzským filmem a do mé všeobecné desítky oblíbených filmů se zajisté dostali také. Opět byl k dispozici jeden neobyčejně obyčejný příběh z reálného života, který režiséry Nakacheho a Toledana fascinoval a díky velkému zájmu z jejich strany mohlo vzniknout tak dokonalé dílo. Pánové odvedli neskutečně krásnou práci, která pohladí na duši každého člověka. Kdo nedokáže vnímat tento film jako přelomový a emočně krásný, není pro mě nadále člověkem. Být člověk přece znamená vnímat city, opětovat a šířit je všemi směry, které se nám nabízejí. Kdo s tímto vědomím filmy nesleduje, tak právě díky němu tento svět nevzkvétá jak by jistě mohl. Nerad se ubírám k tomuto tématu, ale nač se hned pouštět do diskriminace kvůli hercově barvě pleti, či odlišné národnosti. Nebo nač vůbec vypouštět z těla takovou zlobu, která v tomto světě není vůbec zapotřebí. Rasovou nesnášenlivost přímo nenávidím a k tomuto filmu ji zmiňuji pouze proto, že právě nejlepší herec byl odsuzován pouze na základě barvy pleti. Nikdy nepochopím, proč něco takového jako rasismus existuje. Nejspíš to vystihne jedno známé tvrzení a to takové, že lidé se bojí toho, co neznají. Což je, myslím, celkem výstižné. Nu ale vraťme se zpět ke komentování tohoto brilantního filmu. Již jsem zmínil skvělé vedení, dva úžasné režiséry, kteří mají na tomto snímku obrovskou zásluhu; Olivier Nakache a Eric Toledano. Pro oba režiséry je to dozajista jejich největší filmový úspěch, který rozhodně nebude snadné kdykoliv v budoucnu překonat. Já osobně myslím, že když někdo dokáže něco takového seskládat jednou, podaří se mu to znovu a možná i v lepší konečné formě. Je to ale jen můj osobní názor, vím, jak musí být těžké učinit tak významný filmový počin. Každopádně jim velice fandím. Jako další přijde na řadu k hodnocení samotný Ludovico Einaudi, který se svými rytmickými a impozantními melodiemi otevřel duši nejednomu člověku. Jeho skladby z Nedotknutelných patří k mým nejoblíbenějším vůbec, vyzařuje z nich naprostý klid (přesně takový, jaký zmiňuje Philippe při sledování obrazu v galerii). Skladba Una Mattina je bezpochyby jeho nejlepší a v celosvětovém měřítku si jistě najde taktéž hodně vysokou pozici. Pro mě je úplně na špici žebříčku pianových melodií. To, co pan Einaudi vytvořil zde, se povede málokomu. Pro mou citlivou duši je to překrásný dárek a tímto šestiminutovým dílem se mi navždy usadí v paměti jako jeden z nejlepších skladatelů současné doby. Na klidné usínání je to skladba velmi vhodná a využívám toho dosti často. Myslím, že bych pomalu mohl začít hodnotit samotný film, na jehož slovní hodnocení se moc těším a doufám, že zájemcům o zhlédnutí dám silnou motivaci, aby si film pustili ještě dnes. Tedy k příběhu: je úžasný. Nejlepší životopisný a pravdou naplněný film, který jsem kdy viděl a který uvidím. Nejspíš. Nemohu přijít na jméno režiséra, který by měl šanci Nedotknutelné překonat. V tomto filmu není zapotřebí ani láska muže a ženy, stačí opravdové, srdnaté a upřímné přátelství mezi dvěma muži. Oba sice na první pohled vypadají, že jsou naprosto odlišní, ale když je vidíte... Tak si sami řeknete, že aby se tihle dva nepotkali, to by byla zatracená smůla a životní neštěstí pro každého z nich. Nikdo by na první pohled neřekl, jaká citlivá a milá duše ve skutečnosti Driss je. Stejně tak by nikdo neřekl, že se může Philippe ve svém stavu ještě nějak bavit. Ti dva se zkrátka hledali, až se našli. Driss, muž na podpoře, pocházející z chudých poměrů a nezvyklý na jakoukoliv práci. Přesto se nechá jaksi vyhecovat, aby dokázal, že na to má. V tomto mu Philippe dal obrovskou motivaci, když s posměškem řekl, že Driss o něj nevydrží pečovat ani dva týdny. Myslím, že tímto ho chtěl na práci spíše nalákat, protože už od začátku mu padl do oka. Byl jiný, než ostatní uchazeči. Ti možná měli vzdělání a všelijaké tituly, avšak ne přistup, který si Philippe přál. Zato Driss se s ním nemazlil, nebál se říct na plnou pusu vtípek k jeho postižení, zkrátka se s touto prací nijak nemazlil. To přišlo až o nějaký ten den později, kdy se začalo tvořit pravé přátelské pouto. Driss pomáhal Philippovi s každodenním životem, staral se o něj, pečoval o jeho zdraví. Philippe mu na oplátku dával do života cenné zkušenosti, které mu v další cestě byly velice k užitku. Naučil ho každodenní práci, péči o druhé a dá se vcelku s čistým svědomím říct, že i slušnému a rozumnému chování. Zkrátka to nebyla jen pomoct jednoho druhému. Byla vzájemná. Navzájem si vyměňovali své poznatky, poznávali jeden druhého a během chvilky si byli blízcí jako bratři. Kdo by si někdy myslel (a samozřejmě to platí i pro reálný svět), že muže na vozíčku můžete klidně odepsat, že ten už nikdy nic nedokáže a bude až do smrti žít jen z pomoci druhých, ten je blázen. Stejně tak je to s Drissem; kdo by si o něm myslel, že je to jen hloupý (promiňte ten výraz) černoch, který žije z podpory a práce druhých, který nikdy poctivě pracovat nebude a bude se navždy jen přiživovat na ostatních... Člověk s takovým názorem to nemá v hlavě v pořádku. Neměli bychom podceňovat lidi, když je neznáme a nevíme, co v nich je. Nesčetněkrát se ukázalo, že právě takto odsuzovaní lidé to v životě dotáhli mnohem dál, než ti, co se jim posmívali. Tito lidé dávají světu mnohem víc a naší povinností je jim v tom pomáhat a přispět nějakým šlechetným činem. Toto bylo zase takové menší shrnutí mého pochopení celého poselství filmu, které mi do života dalo hodně. Rád bych teď mimo jiné zmínil také oblíbené scény, které se v tomto rozboru zatím neobjevily. Rozhodně k těm nejoblíbenějším patří začátky společného soužití hlavních postav (Philippovo umývání, lití horké vody na nohy, oblékání,...). Dále také vědecká vsuvka s ušními lalůčky a jejich erotogenní zónou, která mi až do prvního zhlédnutí nebyla vůbec známá a pobavila mě naprosto skvěle. Jízda v překrásném a rychlém autě, galerie s obrazy a samotné Drissovo malování a jeho neustálé vtípky na téma "kvadruplegici". Scéna v opeře se zpívajícím německým stromem mě natolik rozesmála, že jsem si ji musel pouštět pořád znovu a znovu, takže jsem ji brzy znal nazpaměť a když teď na ni vzpomínám, opět se nedokážu ubránit smíchu. Když se dokázal smát i Philippe, což se mu s předchozími pečovateli nejspíš nestávalo, bylo to hrozně hezké. Jak mu Driss ukázal nové možnosti ve světě. Dále soukromé vystoupení hudebníků pouze pro Philippa a Drisse, kde zazněly ty největší skladby historie a nakonec samotné Drissovo taneční představení, do kterého se zapojili i ostatní pečovatelé. Paragliding s dost známou písní Feeling Good se mi také líbil a závěrečné holení Philippa by také stálo za zmínku. Ti dva spolu prostě tvořili veselou kopu po celou dobu a když píšu toto závěrečné hodnocení, vyjmenovávám snad všechny scény z filmu. Já si nemohu pomoct, ale ten film je geniální. Herci Omar Sy a François Cluzet si zasloužili veliké ocenění za toto dílo. Avšak nakonec byl oceněn pouze Omar Sy a to "pouze" francouzským Césarem. Toto je jediné zklamání, které mě trápí. Že film nedostal ani nominaci na Oscara mě vysloveně uráží a štve. Raději nechci vědět, které filmy se k nominacím dostaly, mohl bych opětovně vybouchnout. Alespoň já jim mohu udělit cenu za můj nejoblíbenější francouzský film všech dob a jeden z deseti nejoblíbenějších filmů celosvětově. Více udělat nemohu. Hodně jsem tu debatoval o dvou hlavních hercích, ale na ty ostatní jsem téměř nepomyslel, což musím okamžitě napravit. Velký dojem na mě udělala nepříliš viditelná Alba Gaïa Kraghede Bellugi, která ztvárnila Philippovu dceru, Elisu. Přesně takový typ dívek miluji; mladé, drobounké, s lehkým mejkapem a dlouhými vlasy jakékoliv barvy a přirozenou krásou. Je jich spoustu, ale v celkovém zúženém výběru vidím pouhých pár dívek. Tato mě okouzlila, i když jsem si jí moc neužil. Mohla dostat větší prostor, takto bylo 60% scén s tou situací, kdy byla bezbranně zachumlaná v posteli a plakala. Nadějná herečka, i když zatím mnoho filmů s její krásnou osobou nevidíme. Další herečkou Audrey Fleurot, která tak dlouho tahala Drisse za nos, až by se musel stydět každý správný muž. Ukázka její skutečné osoby bylo ke konci milým překvapením a všechno se rázem vysvětlilo. I Driss vzal vše s úsměvem. Ostatní herečky byly sice staršího věku, ale stejně příjemné a milé. Na závěr dodávám, že i když je těžké sehnat film v originále s českými titulky (alespoň na internetu), rozhodně stojí za to a tímto si dopřejete krásný filmový zážitek. Český dabing v tomto filmu úplně nezklamal, ale mě se mnohem více zamlouvá francouzská verze, která mi také pomohla s drobným rozšířením francouzštiny. Děkuji všem tvůrcům a aktérům tohoto filmu za jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě, nesmírně si Nedotknutelných vážím a tento film doporučuji každému, kdo má zájem zažít to, co já. Děkuji, že na světě stále žijí tak báječní lidé, jako jsou Abdel Sellou a Philippe Pozzo Di Borgo.