Jafes

Zprvu se může zdát, že nejsilnější stránkou filmu bude samotný příběh. A světe div se není tomu tak. Při zpětném pohledu se žádná příběhová revoluce nekonala. 21 gramů stojí především na netradičním vyprávění, které je divákovi servírováno nechronologicky. Tento přístup, ale zapříčiní to, že film vtáhne a nepustí a vy si budete dvě hodiny lámat hlavu, co se to děje a v jaké časové linii se film zrovna odehrává. Zkrátka snímek umí skvěle upoutat divákovu pozornost. A nelze opomenout s jakou vervou se do svých rolí ponořila ústřední trojice - Naomi Watts, Sean Penn a především Benicio Del Toro. Z toho chlápka jde totiž strach, i když brečí. A nelze se divit faktu, že si za tuhle roli vysloužil nominaci na zlatého plešouna.

Decentní a místy až komorní záležitost. Téma druhý světový války je odsunuto na vedlejší kolej a děj se primárně soustředí na ústřední dvojici, která si v podání Cotillard a Pitta neskutečně sedla. Charakterové ztvárnění chladnokrevných, trénovaných zabijáků, kteří i přes svou odměřenost a profesionalitu, přece jen nějaké to srdce mají, je v podáních obou hlavních herců obstojně uvěřitelné a je radost pozorovat, jak se tyto dvě odlišné stránky v každém z nich protínají a perou. Zápletka není kdovíjak světoborná, ale samotný příběh dokáže vtáhnout a scénárista by si za napětí, které do toho místy vnesl, mohl zaslouženě bouchnout nějakou tu dražší láhev šáňa. Jediným výraznějším a do očí bijícím nedostatkem je vizuální stránka filmu. Několik exteriérových scén působí, až Béčkovým dojmem. Vcelku ale solidní podívaná, která na dvě hodiny vtáhne a nepustí. 80%.

Smršť vtipných hlášek s haldou nadávek - to je hlavním motorem filmu. O nic víc tu prakticky nejde a celé to působí, až infantilním dojmem. Co je ale třeba zmínit, je fakt, že film si nehraje na žádné veledílo a předpokládá, že se chcete bavit, nikoliv ještě týden po zhlédnutí hluboce přemýšlet nad šokojuící zápletkou. Tady se žádný šok rozhodně neodehrál, navíc dějová předvídatelnost vás provází od samého počátku. K tomu ještě samotný název, který nám vlastně prozradí co se následující dvě hodiny bude dít. A závěr to je amerika až na půdu. Nic z toho, ale vlastně nevadí, jelikož celý snímek stojí především na Cranstonovi s Francem, kterým se zde povedlo ztvárnit dva nesmírně vtipné a vzájemně nepochopené protipóly. Zkrátka šílená komedie. Nic víc, nic míň.

Film, během jehož dvouhodinové stopáže se nic zásadního nestane. I tak bychom Patersona mohli nejjednodušeji definovat. Příběh plný překvapení, zvratů a vývojů postav mají na starost jiní tvůrci než Jarmusch. V tomto snímku nahlížíme na denní rutinu tím nejpoutavějším pohledem. Jednak je to fantastickou kamerou a jejími záběry na přirozené předměty a úkazy, které jsou všude kolem nás, ale jelikož je ve skutečnosti shledáváme na tolik běžnými, tak je absolutně ignorujeme a právě v tomto filmu nám jsou připomenuty. Dalším důležitým faktorem, který dotváří celkovou osobitost samotného filmu je hudba, jenž podtrhává tu neobyčejně obyčejnou a příjemnou atmosféru celé té všední rutiny jednoho řidiče autobusu vybaveného tajným sešitem plného básní a citlivě dokresluje situaci, která se právě odehrává. A samozřejmě je tu samotný Paterson, se svou empatickou, milou a poetickou povahou, jehož básně se zaobírají a metaforují taktéž běžné události, které on sám zažívá. Za ztvárnění této postavy patří Adamu Driverovi palec nahoru. Do své role se svým vzhledem i herectvím neskutečně hodil. Zbytek hereckého obsazení, s výjimkou roztomilé paní Patersonové, zobrazuje spíše náhodná setkání, ať už s hlavním hrdinou nebo mezi samotnými postavami a nutno podotknou , že jejich konverzace jsou nejvtipnější složkou filmu. Některé se odehrávají v místním baru a jiné zase v autobuse, kdy je Paterson odposlouchává a vás v ten moment napadne, že i vy samotní někdy vedete úsměvné konverzace pro ucho někoho o kom ani nevíte, že vás slyší. Některým postavám by mohl být dán větší prostor a to kupříkladu afroamerickému barmanovi hrajícímu šachy sám se sebou, ale snímek se jmenuje Paterson a to zřejmě z určitého záměru.

I komiksovou adaptaci jde zfilmovat jinak, než jako pohádku, jejíž cílová skupina prolíná všechny věkové generace. Jako první přišel Deadpool, který už samotným námětem vybočoval z řady a Rkový rating společně s jeho humorem slavil nemalý úspěch. Podobně se zachovali k Loganovi a vyplatilo se. Naservírovali nám nejdrsnější, nejbrutálnější a paradoxně i nejemocionálnejší a nejvážnější komiksovku, která doposud vznikla. Není tu přehršle hrdinů jako v jiných filmech tohoto typu, kde některé postavy plní svou úlohu jen tím, že tam jsou a divák má jen ocenit jejich celkový počet na plátně, přitom by film s jejich absencí fungoval tak jako tak. Tady bohatě stačí ústřední trojice, která je propracovaná do hloubky a ke které si divák zároveň vytvoří určité pouto. Jejich samotné jednání v průběhu filmu je uvěřitelné a celé to graduje k epickému finále plného emocí a poctivé akce, a proto nelze opomenout a řádně smeknout nad herectvím Jackmana, Dafne Keen, a Patricka Stewarta. Naprosto úžasné trio, jenž tvoří svým chováním a vlastnostmi poutavě doplňující se „rodinu“. Co se záporáků týče nejsou svou motivací páchat zlo, které páchají, nikterak výjimeční od ostatních filmových záporáků a působí klasickým zfanatizovaným a idealistickým dojmem o lepší budoucnosti a kontrole světa, což už jsme několikrát viděli. Každopádně filmová stylizace „divokého západu“ zasazena do nedaleké budoucnosti je decentně pojatá, bez přehnaných sci-fi vychytávek a přístrojů a jde ruku v ruce se samotnou atmosférou i příběhem. Pár nejasností v tom člověk zkrátka najde, sem tam se dá nějaká ta událost lehce předpovědět, ale to jak se v tomhle filmu nikdo s ničím a nikym moc nepárá a zároveň to dokáže dojmout je zkrátka povedené filmařské dílo a rovněž krásné rozloučení s jednou z nejpopulárnějších filmových postav současnosti.

Působí to jako lapač cen na všech frontách a odezva na loňské Oscary, ale snažím se na to nenahlížet tímto způsobem. Bezpochyby se jedná o poctivou filmařinu postavenou na uvěřitelných hereckých výkonech, kameře, fantastické hudbě a především na silném tématu, protože co vás má dojmout víc než kombinace aspektů, které v sobě hlavní postava nosí anebo je prožívá. Všechny tři Chironovy stádia jsou herecky zmáknuté velmi obstojně, i když přece jen ta poslední fáze se logicky liší víc než dvě předešlé, což by byl skvělý materiál pro ponoření se do větší hloubky jeho osobní transformace, ale bohužel není i přes fakt, že sám hlavní protagonista prozradí v pár větách, proč a na základě čeho se on sám změnil. Škoda, že do tohoto období jeho života nebylo investováno více stopáže. Filmu se bohužel dají nejvíce vytknout samotné dialogy, které často působí nic neříkajícím, až povrchním dojmem. A jestli to byl záměr a mělo to zachytit tamější komunitu a atmosféru v ní, tak by si to zasloužilo mnohem drsnější kabát.

Film, jehož základy stojí na lásce a sexu. Nebo možná lásce k sexu. Snímek je rozdělen do několika období, z nichž to první působí nejpřirozeněji. Love story o dospívání mladého chlapce a jeho vášnivém vztahu ke starší ženě, který se potýká s výhodami i nevýhodami takového románku je ve snímku vyzobrazena celkem důvěryhodně. Další části filmu ztrácejí na tempu a místy působí jako výplň mezi tím co bylo a co bude, jenže moc toho už nebude. Avšak nelze filmu upřít napětí během soudních procesů včetně hereckých výkonů Winslet. Bohužel největším trnem v oku zůstává žalostně průhledná zápletka týkající se hlavní hrdinky. Jestli to mělo ke konci vypadat jako neskutečně šokující zvrat, tak se to teda nepovedlo. Její zásadní problém vám dojde maximálně ve třetí scéně, kdy je na toto téma narážka. Chvílemi to dojímá, chvílemi zas žasnete nad úžasnou kamerou nebo uměním Kate Winslet. Vcelku se jedná o povedený film, jehož potenciál mohl být naplněn přece jen o něco lépe.