Psema

Bambi je zkrátka klasika. Nádherná old animation disneyovka, která se ještě nesnažila kopírovat konkurenci, jelikož konkurenci neměla. Osobně pro přeslazeného kolouška zas takovou slabost nemám, ale za to ji mám moc a moc pro králíčka Dupíka. Příběh je sice naprosto primitivní, ale s přihlédnutím na rok vzniku filmu a to, že film je určen pro malé diváky se mi vlastně líbíl. Navíc hudba je opravdu krásná a i když jsem si po shlédnutí připadal lehce přeslazeně, tak jsem byl nadmíru spokojen a těch 70 minut jsem si užíval návratu do starých disneyovských časů.

Geniálně jednoduchá zápletka se postupem času rozšiřuje o další, složitější podtexty a v Hitchově režii sálá napětí z každého filmového políčka. Kvituji i obsazení hlavní mužské role Robertem Cummingsem, který je svou nevýrazností, možná až průměrností, přesným příkladem člověka z lidu, kterého na plátně představuje.

DOKONALOST...

Hawks to může mít v ruce sebevíc, smršť dialogů může být seberychlejší, ale jakmile Cary zmizí z plátna, spadne tomu řetěz takovým způsobem, že se letí přes řidítka.

Stačí vybavit si píseň od Zagorky a jsem o pár let mladší.

Capra mě dostal. Mr. Smith je sice "idealistický pronárodní humus prvotřídní kvality", ale Capra ho dokázal i tak obdařit takovou energií a drajvem, že mu to prostě nelze nežrat rovnou z talíře. James Stewart v roli prosťáčka s mlékem na bradě, jenž se musí postupem času postavit na vlastní nohy a vzdorovat kruté politické a zákulisní mašinérii, je naprosto boží a když už neodlehčuje film on, vždy ho s přehledem zastoupí přenádherná Jean Arthur, do které jsem se při jejích jízlivých poznámkách a zasněných pohledech okamžitě zamiloval podobně, jako do famózního čtyřicetiminutového finále v kongresu, kde Stewart nejenže podává snad nejlepší výkon kariéry, ale trhá na kusy i ty úplně poslední pochybnosti o genialitě celého filmu. P.S.: Na konci jsem měl na krajíčku.

Katherine je ztřeštěná, Cary roztržitý, ale na zábavu to tentokrát nestačí. Možná je problémem moje častá nekompatibilita s absurdním humorem, třeba jsem jen neměl náladu, skutečností ovšem je, že jsem se po obstojném oťukávání na golfu a v salónu nudil jako blázen a po příjezdu do domu jen útrpě čekal, až se skrze čím dál otřepanější a otravnější okamžiky stopáž dotlačí až k happyendu. No nic... tak zas příště Cary.

Klasika všech klasik.

Donaldovy perimetie (se zvonem i akvárkem) a Goofyho mimóznost (stepování included) vládnou.

Vidět Krev básníka o pár let dřív... sbalím si saky paky a už mě v rané době kinematografie nikdo neuvidí. Velké plus za triky, tempo a všeříkající hlášku "smrtelná nuda nesmrtelnosti". Byť pro mě to byla spíš "smrtelná nuda nekonečnosti".