O pár století později to s člověkem a přírodou není o moc jiné.
Scéna s koněm se mi vryla hodně hluboko, ostatně asi jako každý druhý záběr a celá nálada Díla.
Film totálně iritujícím způsobem tlačí na pilu snad ve všech myslitelných rovinách jeho zpracování stylem "chci být tím nejpsychoidnějším ze všech psychoidních", což mě odradilo už v prvních minutách a ty následující jsem se bez přestávky ošíval.
Bruegela mám rád, jako málo kterého malíře, takže jsme se na snímek vypravil se směsicí zvědavosti, ale bez znalosti právě tohoto díla. Tempo je pomalé, ale přepečlivě střižený vizuál (kostýmy se připravovaly 3 roky, animace dělal tým čtyřiceti lidí snímek po snímku vrstvu po vrstvě jako středověké iluminace) mojí pozornost udržet dokázal. Každý záběr je konstruován s pečlivostí mistra, ale obsah by vystačil na stopáž klasického hodinového dokumentu. "Vytvářím obraz jako si pavouk splétá síť."
Osvěžující záležitost o hledání a nacházení. Pátrání v záplavě obličejů symbolizující Walliem mi udělal nesmírnou radost a dostal mě do těžké nostalgie. Ačkoliv je struktura filmu rychle průhledná: "řekneme si teď něco o jeho sexuálním životě, řekneme si teď jak to má ona, řekneme si o jeho práci, řekneme si o její...", vyprávění mě upoutalo i s vědomím předpokládaného happy endu. V neposlední řadě se mi líbily obrazové vsuvky, v nichž se hrdinové zamýšlejí nad obtížemi postmoderních vztahů, bouřlivým rozvojem měst a života vůbec. "Naše životy budujeme jako města, v nichž žijeme. Bez viditelného smyslu."
Na jednu stranu režisér vystavěl Bastoy na citlivého pohledu do duší odsouzených zločinců, kteří se před kamerou snaží vypadat co nejušlechtileji vědomi si svých vin a s upřímnou snahou se napravit, ale druhý pohled nabízí neustále se vtírající otázku... může být situace a sociální vztahy tak poklidné a idylické? Ve filmu není ani náznak konfliktu, snad jen těch duševních, které se snaží vyplouvat na povrch skrze detailní záběry rukou, tváří a vězňů hrajících si se zvířaty. Za vyloženou chybu považuji, že na celé ploše není dán prostor druhé straně - dozorcům. Přál bych si, aby alternativní "ostrovní" vězeňský systém byl tak terapeuticky účinný, jak jej režisér podává, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mi byla skryta jistá ale... ještě poznámku na okraj: pokud dramaturgové napíší o filmu, že je "citlivý", skoro zákonitě je hlavně "pomalu vyprávěn".
Je další den. Ty obrazy a pocity se naštěstí ve snech nezhmotnily. Až dosud jsem se považoval za vcelku rezistentního vůči všemožným nechutnostem, co se z plátna můžou vyvalit. Jak jsem byl naivní před prvním setkáním s fake-snuff "věcí". Spasojevicův (scénář, produkce, režie) Srbský film překonal všechny očekávání co do zobrazitelné brutality a perverze - režisér oděl "vizi" zaprodání se ďáblu do hávu zkrvavené dětské košilky - ale také co do technického zpracování. Žádná nízkorozpočtová pseudodokumentace se nekoná. Žiletkově explicitní kamera, atmosferické filtry, psychedelická hudba, rychlý střih a, bože odpusť, "vypointovaný příběh". Chtěl jsem si dát čas a těch pár řádek napsat s analytickým odstupem. Nejde to. Jak ten film prostupuje mojí hlavou, zase se mě to chytá - objímá mě hnus, čistý hnus. Nejhorší na tom je, že jsem zhnusen ze sebe. Jsem člověk do té míry, do jaké jsou lidmi ti, kteří takové mrzkosti konají na jiných a pro jiné. Na stejné planetě. Byl tohle autorský záměr? Spasojevic: "It's about the monolithic power of leaders who hypnotize you to do things you don't want to do. You have to feel the violence to know what it's about." Sračka. Ne, říkám vám ne. Tenhle film neospravedlní žádný záměr, byť by byl sebeušlechtilejší. Nějaký rádoby fajnšmekr tady kdesi napsal: "...alespoň to zase posune hranice." Jenom chorá mysl může něco takové vyplodit. Kam až je chceš posouvat? Co ti přinese peklo? Zběsilé výkřiky, zděšené recenze a cenzurní zásahy přitáhnou další diváky chtivé "zažít zase něco nečekaného". Bohužel. Bohužel pro ně. Věřte mi, tohle nepotřebujete vidět.
Když nad "stuhou" přemýšlím, nemůžu se ubránit nesouhlasu s osočováním Hanekeho za jeho domnělý přehnaný formalismus. Vyznění obsahu je naopak jeho formou podtrženo. Zdá se, jako by jediný tvůrčí tah nezůstal nepromyšlený, zvážený tak, aby obsah zvýraznil tučnou linkou. SPOILER Když učitel navštíví rodinu své milé, kamera čeká, pozoruje a zdůrazňuje tíživou atmosféru nejistoty. Psychologická tíživost okamžiku je to, co bylo režisérským prvotním záměrem, dovolil bych si soudit. SPOILER Tímto přesným technickým kalkulem docílil stvoření prostředí, které na své obyvatele dopadá ještě neudržitelnější tíhou. Ptám se sám sebe, jestli dokázal celkový psychologický efekt na diváka předpovídat. Zda záměrně rezignoval na obecenstvo, které touží emoci zažít a procítit a soustředil se na vnímání bolesti intelektuálním způsobem. Otázek zůstává hodně. Jdu si tu sebemrskačskou záležitost pustit znovu.
Viděl jsem kino i alternativní závěr. "kino" má evidentně slabá scénáristická místa, tak nějak jsem ho nepřijal intelektuálně, ale emociálně mě naopak vyždímal (klišé zapůsobilo :). Naopak původně zamýšlená verze je možná podloženější scénářem, chytrá, ale pojatá dost pateticky (překvapivě víc, než u kinoverze), takže mi zpětně nakonec kazila dojem. Otázka je jestli chci emoci nebo chytrost. Normálně u filmu radši uvažuju, ale v tomhle případě bych zůstal u emocionální výpovědi a přiklonil se na stranu producentů. 3,5*
Brynych je neprávem opomíjeným mistrem české nové vlny. Jeho "jezdec" a "transport" jsou brilantními obžalobami manipulace, despotismu a nelidskosti nejen fašistického režimu, ale diktatury jako takové. "jezdec" pak vyniká zejména klaustrofobní hudbou, výraznou kamerou a Miroslavem Macháčkem.
Jednostranný? Ano, ale nebylo po těch tunách popsaného papíru na obžalobu jediného národa (neválčí vždy minimálně dva?) už konečně třeba ukázat druhou stranu mince? Osobně mě dostalo toto: "Armáda Spojených států vybudovala v posledních letech na území Kosova druhou největší vojenskou základnu mimo U.S.A." A pak kdo tu zvyšuje mezinárodní napětí...
Zelenka opět vytahuje své nejlepší imaginativní triky. Propojuje hranou realitu s nadreálnou fikcí do mrazivě zahraného, působivě nasnímaného a burácivě ozvučeného posmoderního díla... a Lenka Krobotová je nádherná :)
Miyazaki se jistojistě zakoukal do svého italského kolegy a z postavičky Tota stvořil Totora, stejně přifouklého dobráka s bezelstným pohledem. Zázrak v Miláně je optimistickým koncertem De Sica - Zavattini. Drobné hříčky a vypointované scény mě udivovaly každou minutou. Pouštět povinně při depce :)
Kyle a Sting, jehož potměšilý pohled mrknal tak stingovsky, až jsem ho přehlížel, jsou skvělí. Poločas rozpadu však zanechal na lynchově vhledu do světa Franta Herberta větší otisky než by bylo zdrávo. Knihu jsem nečetl, ale z adaptace Duny roku 1984 na mně dýchá nepříjemný pocit naivity. Uvidíme, co přinese ohlášený remake.
Pár myšlenek, který je třeba propagovat a zajímavý formálně-režijní nápady nezlomily můj rozpačitej pocit, že šlo jen o film pro film. Na mé nehynoucí lásce ke Sklepu to ovšem nic nemění.
Nemůžu si pomoct a klidně si mě nařkněte z politické nekorektnosti, ale dokonalá kamera (úchvatné záběry) a propracovaný zvuk (spolu s podmanivou hudbou) na mně zapůsobily atmosférou hranosti - hraného dokumentárního filmu. Jednoduše - War / dance funguje tak krásně, až to působí nereálně, neskutečně. Tím bohužel utrpí jednoduché (o to pochopitelně působivější) komentáře malých sirotků - neuvěřil jsem jim. Nezaufugovaly u mne zvolené tvůrčí postupy, jelikož všeobecně vnímám sílu dokumentu v autentičnosti, kterou jsem v příbězích osiřelých ugandských dětí necítil.
Poutavý dokument o vyšetřovatelských technikách americké garnitury ve válce s terorismem. Místy až orwellovská atmosféra např.: Válečný stav: schválení "zvláštních" pravomocí Senátem a jejich aplikace Bushem mohlo být prvním stupněm k absolutní kontrole v atmosféře strachu... a co kdyby válka trvala navždy? Jiná perla: Boj s terorismem vlastně není válka, proto se na zajatce podezřelé z terorismu nevztahují Ženevské konvence (slova garnitury), přidejte si k tomu nomansland na kubánském Guantanamu, kde neplatí práva ani Kuby ani U.S. a máme postaráno o praktiky používané každou druhou diktaturou. Pokud pak informacemi získanými prokazatelným mučením ospravedlníte zažehnutí války, lze zavzpomínat už jen na klasické perly typu Kladivo na čarodějnice či Jméno růže. Dobrý investigativní dokument, který může leckterého bushomila ohromit (a že jich moc nebude). Oscara v této atmosféře jeho klesající popularity proto beru jako pověstný další hřebíček...
Moje komentáře
Ve znamení Kon-Tiki (1950)
Až se vám poštěstí podívat se do Osla, nezapomeňte navštívit Kon-tiki muzeum.
Aguirre, hněv Boží (1972)
O pár století později to s člověkem a přírodou není o moc jiné. Scéna s koněm se mi vryla hodně hluboko, ostatně asi jako každý druhý záběr a celá nálada Díla.
Vlčí bouda (1986)
Čeho je moc, toho je Chytilová.
Útok na věžák (2011)
Výsostně jsem se pobavil...
Příběh 52 (2008)
Film totálně iritujícím způsobem tlačí na pilu snad ve všech myslitelných rovinách jeho zpracování stylem "chci být tím nejpsychoidnějším ze všech psychoidních", což mě odradilo už v prvních minutách a ty následující jsem se bez přestávky ošíval.
Ocelová přilba (1951)
"Eat rice"
Mlýn a kříž (2011)
Bruegela mám rád, jako málo kterého malíře, takže jsme se na snímek vypravil se směsicí zvědavosti, ale bez znalosti právě tohoto díla. Tempo je pomalé, ale přepečlivě střižený vizuál (kostýmy se připravovaly 3 roky, animace dělal tým čtyřiceti lidí snímek po snímku vrstvu po vrstvě jako středověké iluminace) mojí pozornost udržet dokázal. Každý záběr je konstruován s pečlivostí mistra, ale obsah by vystačil na stopáž klasického hodinového dokumentu. "Vytvářím obraz jako si pavouk splétá síť."
Spodní proud (2010)
Ostré jako hrany rezivějící lodi. Otázky zůstávají. Některé nepoloženy.
Medianeras (2011)
Osvěžující záležitost o hledání a nacházení. Pátrání v záplavě obličejů symbolizující Walliem mi udělal nesmírnou radost a dostal mě do těžké nostalgie. Ačkoliv je struktura filmu rychle průhledná: "řekneme si teď něco o jeho sexuálním životě, řekneme si teď jak to má ona, řekneme si o jeho práci, řekneme si o její...", vyprávění mě upoutalo i s vědomím předpokládaného happy endu. V neposlední řadě se mi líbily obrazové vsuvky, v nichž se hrdinové zamýšlejí nad obtížemi postmoderních vztahů, bouřlivým rozvojem měst a života vůbec. "Naše životy budujeme jako města, v nichž žijeme. Bez viditelného smyslu."
Bastoy (2010)
Na jednu stranu režisér vystavěl Bastoy na citlivého pohledu do duší odsouzených zločinců, kteří se před kamerou snaží vypadat co nejušlechtileji vědomi si svých vin a s upřímnou snahou se napravit, ale druhý pohled nabízí neustále se vtírající otázku... může být situace a sociální vztahy tak poklidné a idylické? Ve filmu není ani náznak konfliktu, snad jen těch duševních, které se snaží vyplouvat na povrch skrze detailní záběry rukou, tváří a vězňů hrajících si se zvířaty. Za vyloženou chybu považuji, že na celé ploše není dán prostor druhé straně - dozorcům. Přál bych si, aby alternativní "ostrovní" vězeňský systém byl tak terapeuticky účinný, jak jej režisér podává, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mi byla skryta jistá ale... ještě poznámku na okraj: pokud dramaturgové napíší o filmu, že je "citlivý", skoro zákonitě je hlavně "pomalu vyprávěn".
Srbský film (2010)
odpad!Je další den. Ty obrazy a pocity se naštěstí ve snech nezhmotnily. Až dosud jsem se považoval za vcelku rezistentního vůči všemožným nechutnostem, co se z plátna můžou vyvalit. Jak jsem byl naivní před prvním setkáním s fake-snuff "věcí". Spasojevicův (scénář, produkce, režie) Srbský film překonal všechny očekávání co do zobrazitelné brutality a perverze - režisér oděl "vizi" zaprodání se ďáblu do hávu zkrvavené dětské košilky - ale také co do technického zpracování. Žádná nízkorozpočtová pseudodokumentace se nekoná. Žiletkově explicitní kamera, atmosferické filtry, psychedelická hudba, rychlý střih a, bože odpusť, "vypointovaný příběh". Chtěl jsem si dát čas a těch pár řádek napsat s analytickým odstupem. Nejde to. Jak ten film prostupuje mojí hlavou, zase se mě to chytá - objímá mě hnus, čistý hnus. Nejhorší na tom je, že jsem zhnusen ze sebe. Jsem člověk do té míry, do jaké jsou lidmi ti, kteří takové mrzkosti konají na jiných a pro jiné. Na stejné planetě. Byl tohle autorský záměr? Spasojevic: "It's about the monolithic power of leaders who hypnotize you to do things you don't want to do. You have to feel the violence to know what it's about." Sračka. Ne, říkám vám ne. Tenhle film neospravedlní žádný záměr, byť by byl sebeušlechtilejší. Nějaký rádoby fajnšmekr tady kdesi napsal: "...alespoň to zase posune hranice." Jenom chorá mysl může něco takové vyplodit. Kam až je chceš posouvat? Co ti přinese peklo? Zběsilé výkřiky, zděšené recenze a cenzurní zásahy přitáhnou další diváky chtivé "zažít zase něco nečekaného". Bohužel. Bohužel pro ně. Věřte mi, tohle nepotřebujete vidět.
Bílá stuha (2009)
Když nad "stuhou" přemýšlím, nemůžu se ubránit nesouhlasu s osočováním Hanekeho za jeho domnělý přehnaný formalismus. Vyznění obsahu je naopak jeho formou podtrženo. Zdá se, jako by jediný tvůrčí tah nezůstal nepromyšlený, zvážený tak, aby obsah zvýraznil tučnou linkou. SPOILER Když učitel navštíví rodinu své milé, kamera čeká, pozoruje a zdůrazňuje tíživou atmosféru nejistoty. Psychologická tíživost okamžiku je to, co bylo režisérským prvotním záměrem, dovolil bych si soudit. SPOILER Tímto přesným technickým kalkulem docílil stvoření prostředí, které na své obyvatele dopadá ještě neudržitelnější tíhou. Ptám se sám sebe, jestli dokázal celkový psychologický efekt na diváka předpovídat. Zda záměrně rezignoval na obecenstvo, které touží emoci zažít a procítit a soustředil se na vnímání bolesti intelektuálním způsobem. Otázek zůstává hodně. Jdu si tu sebemrskačskou záležitost pustit znovu.
Počátek (2010)
Říkám ano.
Zajatci bílého boha (2008)
výborně zpracovaná šokující látka o vykořisťování etnika Akha v Thajsku a Laosu... http://media.bloguje.cz/764060-zajatci-bileho-boha.php
Já, legenda (2007)
Viděl jsem kino i alternativní závěr. "kino" má evidentně slabá scénáristická místa, tak nějak jsem ho nepřijal intelektuálně, ale emociálně mě naopak vyždímal (klišé zapůsobilo :). Naopak původně zamýšlená verze je možná podloženější scénářem, chytrá, ale pojatá dost pateticky (překvapivě víc, než u kinoverze), takže mi zpětně nakonec kazila dojem. Otázka je jestli chci emoci nebo chytrost. Normálně u filmu radši uvažuju, ale v tomhle případě bych zůstal u emocionální výpovědi a přiklonil se na stranu producentů. 3,5*
Říše slunce (1987)
Jestli byla absurnost cíl, povedlo se (spíš ale řekl, že ne).
...a pátý jezdec je Strach (1964)
Brynych je neprávem opomíjeným mistrem české nové vlny. Jeho "jezdec" a "transport" jsou brilantními obžalobami manipulace, despotismu a nelidskosti nejen fašistického režimu, ale diktatury jako takové. "jezdec" pak vyniká zejména klaustrofobní hudbou, výraznou kamerou a Miroslavem Macháčkem.
Uloupené Kosovo (TV film) (2008)
Jednostranný? Ano, ale nebylo po těch tunách popsaného papíru na obžalobu jediného národa (neválčí vždy minimálně dva?) už konečně třeba ukázat druhou stranu mince? Osobně mě dostalo toto: "Armáda Spojených států vybudovala v posledních letech na území Kosova druhou největší vojenskou základnu mimo U.S.A." A pak kdo tu zvyšuje mezinárodní napětí...
Karamazovi (2008)
Zelenka opět vytahuje své nejlepší imaginativní triky. Propojuje hranou realitu s nadreálnou fikcí do mrazivě zahraného, působivě nasnímaného a burácivě ozvučeného posmoderního díla... a Lenka Krobotová je nádherná :)
Hezké vesnice hezky hoří (1996)
... černé... jako válka, která se nikdy nemění
Zázrak v Miláně (1951)
Miyazaki se jistojistě zakoukal do svého italského kolegy a z postavičky Tota stvořil Totora, stejně přifouklého dobráka s bezelstným pohledem. Zázrak v Miláně je optimistickým koncertem De Sica - Zavattini. Drobné hříčky a vypointované scény mě udivovaly každou minutou. Pouštět povinně při depce :)
Duna (1984)
Kyle a Sting, jehož potměšilý pohled mrknal tak stingovsky, až jsem ho přehlížel, jsou skvělí. Poločas rozpadu však zanechal na lynchově vhledu do světa Franta Herberta větší otisky než by bylo zdrávo. Knihu jsem nečetl, ale z adaptace Duny roku 1984 na mně dýchá nepříjemný pocit naivity. Uvidíme, co přinese ohlášený remake.
Agent bez minulosti (2002)
New king was reborn :)
Tahle země není pro starý (2007)
...tahle země není lepší než zbytečná krutost...
Skřítek (2005)
Pár myšlenek, který je třeba propagovat a zajímavý formálně-režijní nápady nezlomily můj rozpačitej pocit, že šlo jen o film pro film. Na mé nehynoucí lásce ke Sklepu to ovšem nic nemění.
Dům z písku a mlhy (2003)
Kdyby se mě někdo zeptal, co je to komorní drama. Pustím mu Dům z písku a mlhy.
War Dance (2007)
Nemůžu si pomoct a klidně si mě nařkněte z politické nekorektnosti, ale dokonalá kamera (úchvatné záběry) a propracovaný zvuk (spolu s podmanivou hudbou) na mně zapůsobily atmosférou hranosti - hraného dokumentárního filmu. Jednoduše - War / dance funguje tak krásně, až to působí nereálně, neskutečně. Tím bohužel utrpí jednoduché (o to pochopitelně působivější) komentáře malých sirotků - neuvěřil jsem jim. Nezaufugovaly u mne zvolené tvůrčí postupy, jelikož všeobecně vnímám sílu dokumentu v autentičnosti, kterou jsem v příbězích osiřelých ugandských dětí necítil.
Taxi na temnou stranu (2007)
Poutavý dokument o vyšetřovatelských technikách americké garnitury ve válce s terorismem. Místy až orwellovská atmosféra např.: Válečný stav: schválení "zvláštních" pravomocí Senátem a jejich aplikace Bushem mohlo být prvním stupněm k absolutní kontrole v atmosféře strachu... a co kdyby válka trvala navždy? Jiná perla: Boj s terorismem vlastně není válka, proto se na zajatce podezřelé z terorismu nevztahují Ženevské konvence (slova garnitury), přidejte si k tomu nomansland na kubánském Guantanamu, kde neplatí práva ani Kuby ani U.S. a máme postaráno o praktiky používané každou druhou diktaturou. Pokud pak informacemi získanými prokazatelným mučením ospravedlníte zažehnutí války, lze zavzpomínat už jen na klasické perly typu Kladivo na čarodějnice či Jméno růže. Dobrý investigativní dokument, který může leckterého bushomila ohromit (a že jich moc nebude). Oscara v této atmosféře jeho klesající popularity proto beru jako pověstný další hřebíček...
Dogville (2003)
Až ráno, teď na to nemám.
Krásná hašteřilka (1991)
Mnohovrstevnatá bezdějová sonda touhy / marnosti uchopení absolutního "květu a písně, jež nás přesahuje".