gudaulin

Felliniho alter ego ve filmu hořce přemítá: "Měl jsem dojem, že mám co říci. Cosi velmi prostého. Chtěl jsem natočit film, který by byl užitečný všem." Potíž je v tom, že na konci projekce diváka možná napadne jiná replika, která rovněž zazní: "Vůbec nemám co říct, ale stejně to povím." S odstupem let je zřejmé, že podstatnou část tvorby Fellini točil vlastně o sobě, svém životě, svých představách a problémech. Fascinace sebou samým je jasně cítit z každého záběru 8 1/2. Fellini tehdy procházel tvůrčí krizí, bezradně tápal nad tím, jak realizovat látku, kterou zamýšlel natočit. Udělal tedy úkrok stranou a z nouze vznikl film o režisérovi, který - no schválně jestli uhodnete. Psát a točit sám o sobě je jednoduché, člověk má informace z první ruky, nemusí dělat kompromisy a hádat se se scénáristou. Fellini se na sebe sice dívá s ironií, ale už ne s odstupem. Ve snímku jde o tvůrce, který je obdivován, umělce, co je středem pozornosti, a na toto afrodiziakum slávy si už zvykl a dělá mu dobře. Slavný italský režisér nikdy neměl příliš v lásce nůžky a nutno uznat, že stříhat sám do sebe by mohl jen blázen. Výsledek je pro mě vyčerpávající, panoptikum postav kolem génia mě záhy začalo otravovat a nebyl jsem schopný, přes nejlepší snahu, dát 8 1/2 v tahu - vyšel mi na dva večery. Na konci nepřišla nějaká katarze, spíš úlevný pocit, že už to mám konečně za sebou. Klasik nechť promine, ale více než dvěma hvězdičkami ho neodměním. Ostatně - sám se sebou si užil víc než dost. Celkový dojem: 40 %.

Pro sympatického misantropa, životního skeptika, co upřednostňuje racio před emocemi a zarputilého ateistu představuje tenhle kousek tentýž symbol, co pro obhájce lidských práv koncentrační tábor. S očima rozšířenýma hrůzou jsem sledoval příliv pozitivní energie, lásky a boží milosti. Připadal jsem si jako kovboj, který po únavné anabázi na Středozápadě při nahánění dobytka přijde místo do Trigger Whiskey Saloonu do Kolaloka baru, kde ho obsluhují příslušníci Armády spásy a kážou mu o boží milosti. A mělo být hůř. Čím více štěstí, lásky a zázraků kondenzovalo na obrazovce, tím ve mě sílil pocit, že se na mých varlatech odehrává taneční festival a se zbytkem těla si pohrává Hannibal Lecter. Se závěrečnými titulky jsem měl pocit úlevy jako cestovatel po Sahaře, když v dáli spatří oázu. Celkový dojem: 25 % za herectví zúčastněných.

Ani po 93 minutách Pialatova filmu netuším, jestli existuje ráj. Ale že existuje peklo, o tom vůbec nepochybuji. Pociťoval jsem ho každou minutu, kterou jsem s tímhle výtvorem strávil, a hluboce, opravdu hluboce, toho lituji. Gérard Depardieu z doby, kdy byl ještě v kondici a v podstatě na vrcholu tvůrčí dráhy, Sandrine Bonnaire ve věku, kdy člověk chápe, proč se stala miláčkem francouzských režisérů, a za ty dva je jedna hvězdička. To ostatní mluví v jiné řeči, které sice místy rozumím, ale ta místa mě štvou ještě víc než zbytek. Sandrine se v jedné scéně, kde se střetne s Gérardem, říká, že si nemají co říct. O filmu a mé maličkosti platí totéž. Celkový dojem: 20 %.

Pod tímhle neurčitým názvem se skrývá film, na kterém se dá dobře vysledovat, jak se mění přístup k filmové látce v rozdílném prostředí a v běhu času. Dnes by tentýž snímek patrně obsahoval ekologický apel. Záběry na vykácené kopce, ze kterých smutně trčí k nebi pahýly někdejších pyšných lesních velikánů, motorové pily a těžká technika, které dokonávají dílo zkázy na místě, kde ještě nedávno byla panenská příroda a neprostupný prales, to vše nahrává environmentálnímu pohledu a odsudku průmyslové civilizace. Ve filmu se sice obří kmeny řítí k zemi a z holin jde nepříjemný pocit, ale Paul Newman evidentně skládá hold tvrdé a nebezpečné chlapské práci dřevařů, která si vybírá krutou daň. Začátek 70. let zkrátka některé věci ještě nebral na zřetel. Evropská kinematografie by vykreslila partu dřevařů v nelichotivém světle jako sobecké stávkokazy, kteří narušují princip solidarity, kdežto americký snímek vyznívá jako obhajoba tradičního amerického individualismu, houževnatosti, cílevědomosti a schopnosti poprat se s nepřízní osudu. Film vedle toho, že se odehrává v pro americkou kinematografii značně netypickém prostředí, nabízí i špičkové herectví, chlapské charaktery a hvězdné obsazení. Celkový dojem: 80 %.

V pradávných dobách socialistického Československa patřily seriály k výkladní skříni televizní tvorby a vytvářely fenomén rozhodující o spokojenosti diváků. Od té doby přetrvává snaha televizních manažerů uspět právě na poli původní televizní seriálové tvorby a na Životě a době soudce A. K. je znát, jak velké byly ambice natočit seriál, který se dokáže zavděčit jak publiku, tak kritikům bažícím po umělecké reflexi dnešní hodnotově rozkolísané doby. Seriál chce prostřednictvím svého hrdiny nastolovat otázky a roztínat bolestivá mravní dilemata. Nedokážu posoudit odbornou stránku projektu, tedy do jaké míry odpovídají projednávané soudní případy stávající legislativě. Pokud jde o to ostatní, David Švehlík se potatil a představuje charismatického hrdinu, s jehož lidskými soudy a profesními rozsudky se nejspíš nebude mít divák problém ztotožnit. Seriál celkem slušně funguje na bázi jednotlivých soudniček - typově charakteristických případů, které sice nejdou nijak do hloubky, lépe řečeno hloubku někdy snaživě předstírají, ale ve srovnání s komerčními seriály konkurenčních televizí jde v rámci hry na malém českém písečku o solidní nadprůměr. Bohužel jsem ale zvyklý srovnávat naši tvorbu s nekonvenčními kousky světové televizní tvorby a ten odstup je pořád obrovský. Soudce A. K. nestrhne, vězí až po uši v zajetých schématech a konvencích, jeho vnitřní monology jsou tak nějak literární a školometsky osvětové, jeho soukromý život a problémy jsou mi ukradené a když jsem vynechal dvě epizody, nic mě nelákalo je zhlédnout na internetu. Není to pro mě zásadní dílo, i když některé problémy a témata jsou závažná. Celkový dojem: 55 %.

Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %.

Řada Spielbergových projektů, které režiséra proslavily, ve mně už dnes nadšení nevyvolává, ale pokud bych měl jmenovat titul, který v jeho raném tvůrčím období považuju za zásadní, byly by to právě Čelisti. Spielberg se tady projevil jako skvělý vypravěč, který dokázal mistrovsky pracovat s napětím a lidským strachem z neznáma. Na v podstatě velmi jednoduchém půdorysu natočil strhující žánrovku, která by se mohla stát učebnicí pro začínající filmaře a dodnes udivuje působivostí a filmařskou chytrostí řady scén. Za obzvlášť vymazlené považuju podmořské scény snímané z pohledu žraloka nebo pohled na rybáře na utrženém molu, který si během okamžiku vyzkouší proměnu postavení z lovce na štvanou kořist. Celkový dojem: 90 %.

Jako varování před riziky anorexie, drogových experimentů a citovou zranitelností pubertálního věku, dejme tomu. Takže hvězdičku dostane televizní film za téma. To ostatní už ale kritičtější pohled neustojí. Docela znepokojující je zjištění, že scénář byl podpořen jako jeden z nejlepších finančními granty, protože ani ten nepovažuju za uspokojivý. Druhou maličkou hvězdičku ode mě snímek dostane jako odměnu pro Víťu Olmera, protože je to bezkonkurenčně nejlepší kousek z jeho dílny za poslední čtvrt století. Obávám se, že Olmer tady dosáhl svého současného maxima. Je v tom ale samozřejmě kus ironie, protože je nutné si uvědomit, v jakém suterénu se Vítek v uplynulých dekádách pohyboval. A co ještě napsat pozitivního? Slušný je casting v případě ústřední dívčí dvojice, ostatní většinou skřípe a vypadá tu více, tu méně nedůvěryhodně. Celkový dojem: 30 %.

Kráska dne byla údajně komerčně nejúspěšnějším Buňuelovým filmem. Aby taky ne, když pojednává o pikantní zápletce a režisér se navíc vytasil s účinným lákadlem. Do hlavní role obsadil půvabnou Catherine Deneuve. Buňuel měl ve své tvorbě několik motivů, ke kterým se umanutě vracel, a tím nejvyužívanějším byla kritika měšťácké morálky vycházející z bigotně prožívaného křesťanství a dogmatických představ o lidské sexualitě, které ustrnuly hluboko v 19. století. Materiálně skvěle zabezpečené buržoazní paničce, která žije v tak příkladném manželství, že by mohlo pro mnohé představovat vysněný dobový ideál, zdánlivě nic nechybí. Přesto se cítí čím dál víc nespokojená, nudí se a stále intenzivněji ji psychicky rozdírá konflikt mezi přísnou katolickou výchovou a závazky ke svému společenskému postavení na jedné straně a neukojené sexuální pudy a touha po dobrodružství na straně druhé. Navenek konzervativní žena začne žít dvojím životem a únik najde v zaměstnání luxusní prostitutky. Buňuel ironizuje náboženský odpor k erotice a sexuální touze a stejně tak útočí na klasický model rodiny, který v ženě odmítá vidět víc než matku a ženu v domácnosti. A sexuální akt vnímá především, ne-li výlučně, jako prostředek k rozmnožování. S odstupem let se dá Kráska dne vnímat jako typický klubový zástupce společensko-kritického intelektuálního proudu evropské kinematografie 60. a 70. let. V dnešní uspěchané době, která dává přednost zkratce a všeodhalujícímu zobrazení, je kultivovanost Buňuelova projevu, jeho zdrženlivost a schopnost jenom naznačit pro někoho možná neatraktivní, ale já ji vysoce oceňuju. Celkový dojem: 90 %.

V komentáři ke Všem dobrým rodákům jsem kdysi poznamenal, že jde patrně o nejlepší film věnovaný združstevňování československé vesnice. Po zhlédnutí Noci nevěsty si už tím nejsem jistý. Určitě platí, že Rodáci jsou divácky přístupnější a tak nějak sympatičtější než tenhle snímek. Kachyňova poetika tady nějak ztemněla, je to syrovější a navíc díky nájezdům kamery a dynamickému střihu působí snímek zpočátku zmateně. Na druhou stranu tak špičková kamera ve spojení s působivým černobílým obrazem se v československé kinematografii vidí jen výjimečně a Kachyňa podle mého snese plné srovnání se světoznámými klasiky své éry. Scénář nikomu nestraní, jednoduše zachycuje střet protikladných myšlenkových světů a různých zájmových skupin a hodnotových žebříčků. Na jedné straně je to svět po generace budovaných gruntů, náboženství, tradic a pověr, na straně druhé svět těch, co se rozhodli stůj co stůj vybudovat novou společnost i za cenu toho, že bezohledně rozbijí tu starou. Noc nevěsty je odvážný a provokativní film nejen v kontextu své doby. Postavu zahořklého a mstivého předsedy družstva soudruzi Procházkovi skutečně odpustit nemohli a z kdysi prominentního autora se stal symbol odporu proti režimu. Na druhou stranu bývalá jeptiška a její vztah k místnímu prosťáčkovi, který má zřetelně sadomasochistický rozměr, bude pro některé nestravitelný i dnes. Noc nevěsty považuju v každém ohledu za mimořádný snímek, bohužel docela opomíjený. Celkový dojem: 95 %.