Rema

Esteticky pefektní film, který v sobě nese určitou temnotu a beznaděj, protože je pravdivě a obětavě zahraný a postrádá běžnou filmovou nadsázku. Nedá se na něj dívat jako na produkt zábavního průmyslu (tak jako sledujeme Legendu o vášni), protože není snadné získat citový odstup. Trápíme se a je nám trapně, zlobíme se a cítíme křivdu víc než hlavní hrdina. Pochybuji, že si někdo tento film pustí s radostí podruhé. S radostí určitě ne. To je rozdíl mezi uměním a zábavou.

Pouze malá ukázka toho, jak svět peněz a moci funguje. Čest stále více znamená stát mimo výsluní a kdo se chce na výsluní dostat, musí ze své cti něco obětovat. Mnozí následně v záři reflektorů pochopí, že ztratili víc, než získali. Zrcadlo nastavené zábavnímu průmyslu. Není co vytknout.

Trauma, pasivní agrese a potlačovaný smutek projevující se nejrůznějšími neurózami, přetvářka a povrchnní konverzace, zrátka taková normální maloměstská rodinka aneb "co by si řekli lidi". Pokud se o tomto filmu vyjádřil Redford, že ho natočil, protože v něčem podobném vyrůstal, tak to možná bylo i důvodem jeho motivace dosáhnout v životě úspěchu. A současně to, že dokázal tento příběh tak dobře pochopit, mu nejspíš usnadnilo ho pravdivě natočit. Myslím, že pro mnoho lidí může jít až o terapeutický film, v němž se najdou nebo rozpoznají určité vzorce ve svém okolí. Překvapilo mě, jak rozdílně snímek působí - někoho slušně rozebere, jiného nudí. Trochu jsem se bála, že budu ten první případ, ale místo toho mě film spíš pohladil, protože jsem měla pocit, jako by byl točen s láskou.

Tak jsme si to už také prožili - volby po americku se vším všudy. Pouze s tím rozdílem, že témata v debatách jsou dnes povrchnější. (Film jsem si pouštěla v den prezidentských voleb 2023, pozn. aut.) Ale teď k filmu: Jde o pravdivý vhled do prostředí volebních kampaní a příběh je o to zajímavější, že náš kandidát je politicky nezkušený. O to lépe se s ním divák dokáže ztotožnit. Na druhou stranu tempo vyprávění a dialogů je opravdu rychlé a máme-li zpracovat veškeré informace, které se nám film snaží sdělit, bez pozastavení se nad některými scénami to možná nepůjde. Ocenila bych promyšlenější kameru. I dokumentární kamera může být promyšlená, takže nepředpokládám, že ochudit diváka o lepší záběry byl záměr. Zdá se mi, jako by tím film ztratil celý jeden rozměr, ale možná chci jen moc od filmu z roku 72.

Dokument o dětské oběti sexuálního zneužívání není totéž jako dokument o kauze. Problém je tedy v názvu, který mylně slibuje objektivitu. Té nemohlo být dosaženo už jen tím, že druhá strana odmítla spolupracovat. Autoři mohli dokument nazvat třeba "Příběh Dylan" a podobně. Protože to, čemu se evidentně chtěli věnovat, byl příběh Dylan - jejímu pohledu. Pravděpodobně proto, že měli pocit, že jejímu pohledu nebyl zpočátku věnován v médiích dostatek prostoru. To, že neoslovili nikoho z druhé strany kromě Allena samotného a dalších dětí Farrow, jasně poukazuje na záměr dát prostor jen příběhu Dylan. Na tom není nic špatného. Někdo věřil Allenovi, někdo ne. Obě strany mohly natočit, co chtěly. Tato strana ale zvolila špatný název. Fakt, že zápisky z výslechů dítěte byly zničeny, lhaní Mosese Farrowa o tom, že na půdě nebyl žádný dětský vláček, výpověď chůvy u soudu, to jsou silné argumenty, které by příběh Dylan dostatečně podepřely, aniž bychom museli sledovat tklivé záběry na opuštěné hračky a houpačky. Ale tvůrci si zvolili méně věcný způsob vyprávění, chtěli na svou stranu získat diváka nejen argumetačně, ale i emocionálně, což se jim u určité části publika vymstilo. Já osobně jsem ocenila stručný rozbor některých Allenových filmů. Až doposud jsem se nezamýšlela nad tím, proč ztvárnil Allen dospívající dívky ve svých filmech tak stereotypně: "studentka" vždy svádí staršího "profesora". Nikdy jsem se také nezamyslela nad tím, že byť se Allen ve filmech rád prezentuje jako looser, v reálném životě objetivně looserem není. Zato jsem se zamýšlela nad tím, že v reálném životě si nedělal příliš starostí s morální stránkou vztahu s dospívající dcerou své partnerky. Nepokoušel se nejprve s partnerkou rozejít a až poté se případně ucházet o její dceru. A byť následně argumentoval láskou, takový argument neobstojí v kontextu zcela nemilosrdného jednání s někým, koho tvrdil, že miloval předtím. Jak moc mohla sexuální touha otupit smysl pro základní lidskou slušnost? Anebo tu máme co do činění s individuem, které žádnou morálku neuznává a pouze ji umí předstírat? Toto vše mohlo být v dokumentu rozpracováno. Seriózní dokument o kauze ale nebyl evidentně cílem tvůrců. Ti zkrátka chtěli natočit příběh Dylan se vším všudy včetně jejích bolestných emocí a emocí její matky a dalších blízkých. Depresivní sondu do světa někoho, komu bylo ukřivděno, kdo ztratil iluze a důvěru, kdo byl dehonestován. A to se jim povedlo. Jen tento příběh špatně nazvali, a tím proti sobě poštvali každého, kdo očekával seriózní dokument o kauze Allen v. Farrow.

Z filmu The Libertine, který tehdy lidi nedokázali strpět pro jeho nekompromisně nastavené zrcadlo, se Češi pokusili opsat to, co ho dělá výjimečným, jenže protože správně nepochopili, co ho dělá výjimečným, a nepoznají rozdíl mezi dekadencí a nevkusem (a nejsou ani technicky stejně dobří), vzešla z toho průměrná sračka, kterou zachraňuje hudba. Trapné a zbytečné.

Film ostrý jako břitva, takže sedm z devíti lidí odešlo ze sálu už během prologu, protože tak čisté zrcadlo unese jen málokdo. Geniální není jen adaptace původní poměrně plytké hry, geniální je i světlo, kamera, kostýmy a všichni herci. Obětavost, jakou do filmu dali, je až dojemná.

Tohle mohla napsat snad jenom redaktorka z ženského časopisu s pistolí u hlavy. Asi nehorší tzv. ženský film, jaký jsem kdy viděla. Nuda, trapnost, zacyklené bláboly o ničem a hromada bohužel nechtěného humoru. Když během filmu začnu uklízet a telefonovat, něco je špatně. Javier Bardem a krásné lokace to trochu pozvedají.

"Sleep with me." "Absolutely!"

Ten scénář je tak strašně špatný, že to nic nezachrání...