Majrek

Ale proč ne... komedie je to dobrá, cvoků a magorů víc než dost, správně pošahaný je i retro styl a způsob vypravování, je zde prolita spousta nevinné krve, můžeme spatřit fascinující chirurgické výkony (jako lékař mohu jen tiše závidět), závěr jehororově předvídatelný... Avšak režisér dělá čest svému jménu jen částečně - ať jsem počítal sebevíc, zombáků tam nebylo tisíc, ale jen 547...:)

Vida, jak se dá s dvěma bezrukými larvami, partičkou přátel i nepřátel a tlupou jejich tvůrců s neotřelými nápady vytvořit téměř bezchybný seriál krátkých skečů, které vás během již první minuty pobaví daleko víc, než některé rádobyvtipné sitkomy západní provenience... Při sledování Larvy se prostě jednoduše křeníte, slzíte, zubíte, hleníte a kdovíco ještě dalšího - rozhodně ale nezíváte, vpiti do křesla...

Jsem tu asi hodně osamocen, ale pro mne má tenhle seriál k dokonalosti hodně daleko. Dobře, pár vtípků se možná povedlo, ale pokaždé, když jsem tenhle seriál musel sledovat (například ve žlutém autobusu cestou do Itálie), mě znovu a znovu napadlo slovo "afekt" a "nepřirozenost". Nemůžu si pomoct...

Zase jedna famózní americká komedie, s úžasně věrohodnými zápletkami (vynikající hokejista se obuje do vypůjčených bruslí a ejhle, on najednou neumí bruslit, ba, ani se trefit hokejkou do puku...WOW!), bezvadnými hereckými výkony (ne,ne, vůbec nepřehrávají, to se nám Evropanům jenom zdá....), jiskrným humorem (Krys dá facku bráchovi, on mu ji vrátí - super! jé a ještě ho k tomu kopne do řiti - no bžunda! jé, oni padají, no dobré - a co vás zaručeně dostane: blondýna mu vystřelí teaser mezi nohy - cha cha cha, až mi tečou slzy po skráních!) a nakonec se zcela neočekávaným růžovým a slaďoučkým happyendem (jak jinak, když se Krys zachová nejdřív jako impotent, pak jako sebestředný idiot a konečně své milované kamarádce v baru vpálí do tváře všechno, co si o ní myslí - jo, to je fakt dobrej základ pro šťastnej a spokojenej vztah a početnou rodinu..). Bůh žehnej kýči!

(po shlédnutí 1.dílu): Historický dokument zatím splnil má očekávání jen částečně. Co se týče pravdivosti historických souvislostí, snaží se je autoři skutečně vylíčit věrohodně. Je však otázkou, zda nám herecké ztvárnění umožní opravdu filmu "věřit". Občas to trochu zaskřípe, například když jsou poněkud násilně zdůrazněny opilecké sklony Václava IV. (téměř neustále upíjí z poháru vína), nebo když se mladý Hus baví s královnou Žofií (uvolněně a kamarádsky, v duchu rovnostářství 20.století). Na druhou stranu, disputace, které se točí kolem Wycliffova učení a myšlenkové zrání Jana Husa není ztvárněno tak špatně, jak jsem se obával. Člověk se pochopitelně neubrání srovnání s Janem Husem Otakara Vávry a hereckými výkony hlavních protagonistů - to potom modernímu zpracování trochu ubírá lesk... Ale nerad bych předbíhal. Ještě nás čekají dva díly. Prvek, který u mně osobně skřípe nejvýrazněji, je hudba. V dramatických momentech se najednou nevybíravě ozve "Pražský výběr" svými basovými kytarami... ...nejeden divák se zachmuří a mistr Jan vstává hněvivě z popela... (po shlédnutí 2.+3. dílu): Už už jsem si říkal, že na Kocába si časem zvyknu. Ty nedotažené, ukňourané hlasy se do středověkých dob hodily rozhodně více, než perkuse a basové kytary. Říkal jsem si - snad si už daly pokoj. A pak najednou - bác ho - při Mistrově upálení se ozve opět ďábelský bigbít... A aby toho nebylo málo, začnou naši hrdinové řvát jako při hromadném vyvrcholení... Tak laciné až kýčovité dramatizace přece nebylo třeba! Přitom fantastická kamera, výborná režie a přesvědčivé herectví mohlo film posunout do opravdových výšin, kam už ani poštolky nedoletí... Hádkův Hus byl v Kostnici se svými pochybami tak lidský... Odhlédnu-li od nepovedených a místy křečovitých okamžiků, musím film přece jen pochválit, neboť Česká televize konečně po dlouhé době vyplodila něco, co stojí za řeč....

Noir: "Dvě panny, které vládnou smrti.." Těmito tajemnými slovy je uveden anime seriál Noir (= franc. "Temno", nebo také "černý"), který se může pyšnit dvěma půvabnými ženami v hlavních rolích... ... seriál však (zejména v první části) postrádá složitější zápletku a působí strnule a příliš pochmurně. Se smrtí se setkáváte v seriálu každou minutou (přestože neukápne ani kapka krve) a vážnost postav a jejich chladnokrevné jednání v divákovi vyvolává depresivní náladu. Dá se říct, že na tak málo děje připadá poněkud mnoho mrtvol... (spoilery): Celý příběh se týká zejména dívky Kiriko, jejíž minulost je nejasná a ona sama vlastní jen hrající hodinky, pomocí nichž si snaží zoufale vzpomenout, kým vlastně byla. Další zvláštností je její schopnost výborně střílet a bez výčitek svědomí zabíjet lidi. Její pobočnice Mireille si na dětství sice vzpomíná, avšak rozhodně ne s radostí - vybavuje se jí totiž (až protivně často) okamžik, kdy byla svědkem zavraždění svých rodičů. Epizody působí vcelku stereotypně - Mireille dostane nabídku někoho odprásknout, tak očistí revolver, vezme přítelkyni a vyrazí. Přestože proti dvěma křehkým bytostem stojí mnohdy banda po zuby ozbrojených chlapů, obě dívky si s nimi poradí s lehkostí, jako když se snáší pírko k zemi. Oběť je pak popravena s naprostou lhostejností, bez zvláštních emocí (i když jde v jednom případě i o mladého Mireillina strýce). Seriál se nese plně v duchu japonské mentality - rozhodnutí, že někdo zemře je jakousi nevyhnutelností, která je sice nemilá, ale nelze ji zvrátit - proto se o to Mireille nesnaží ani v případě svého strýčka (který ji po smrti rodičů vychovával). Střet s ozbrojenci je někdy naivní, až komický - například když Kiriko s pistolkou v ruce bez obav postřílí zhruba dvacet až třicet bodyguardů, kteří ji mají na mušce a disponují podstatně lepším arzenálem... Hudba a animace seriálu je na vysoké úrovni, škoda jen, že některé scény se až zoufale často opakují. Podtrženo sečteno - anime Noir je podle mně po technické stránce na vysoké úrovni, je ale obtížné si ji zamilovat...

(spoilery) Nevím, zda je to mou utkvělou představou, nebo odlišným asijským pojetím dobrého konce, ale nějak mi poslední dobou při sledování anime připadá, jakoby se jejich autoři předháněli ve vytváření špatných konců. Nejenže hlavní hrdinové, které si pro jejich charaktery oblíbíte na konci zemřou, ale jejich smrt navíc postrádá hlubší smysl - je tedy zcela zbytečná a jaksi vynucená. Japonci do ní navíc chtějí vtělit určitou poetičnost,jako by se jednalo o krásnou tečku za fádním životem. Ano,řekneme si,pokud má zemřít kmet nad hrobem, sčítající v duchu své zásluhy a volí důstojný skon před pomalým umíráním, pak možná Evropan v některých aspektech může souhlasit s tvrzením, že i na smrti je něco pozitivního. Pokud se však jedná o mladé lidi v rozpuku mládí, s maximem energie a chuti do života, působí jejich náhlý odchod odstrašujícím a hrůzným dojmem. Takový dojem ve mne zanechala anime Chrono Crusade, v níž hlavní roli zaujímají dvě kontroverzní postavy - mladičká sexy jeptiška Rosette Christopher, která svým rozpustilým, přímým až místy bláznivým jednáním zcela vyvrací zažitou (a nepochybně výstižnější) představu asketického života. Působí spíše dojmem roztržitého a nevázaného teenagera. Aby bylo absurditě učiněno zadosti, druhou klíčovou postavou, která se v seriálu objevuje po boku energické Rosetty, je démon Chrno, jehož přítomnost působí mezi klérem velké rozpaky, ovšem jeptiška na něj nedá dopustit - nejen z důvodu přátelství, ale i kvůli zvláštnímu propojení jejich duší. Chrno je démon ryze přátelský, ovšem za určitých okolností (když mu Rosetta propůjčuje svoji životní energii a krátí se tím její čas) nabývá na síle a věřící se přirozeně bojí, aby toho nezneužil. Dvojice bojuje proti silám pekla s různými spojenci, mnohdy dochází k originálním zápletkám a aby se vážný podtón příběhu trochu zjemnil, Rosetta se často chová ztřeštěně a impulsivně. Během seriálu se postupně odhalí její minulost a dozvíme se také, jak se setkala s Chrnem. Jak se však blíží závěrečné díly, nabývá na síle i chladná předtucha již zmíněného špatného konce. Nejprve zahyne krásně animovaná mladá kouzelnice Satella a pak (po víceméně vyhraném boji se zlem) se přiblíží i smrt našich dvou hlavních hrdinů. Američan nebo Evropan stále doufá, že se stane něco neočekávaného a Rosetta svoji životní energii nějak obnoví, ale k zázraku nedojde a ona i s démonem dožívá na lavičce při symbolickém západu slunce. Jak poetické...

Seriálu se rozhodně nedá upřít originalita a nápaditost, připadá mi však, že autoři se snaží pobavit diváky za každou cenu a výsledkem je změť ulítlých a uřvaných scén v závratně rychlém tempu. Příběhům poněkud chybí děj a veškerý efekt je stavěn na grotesknosti. Není to špatné, děti a zjevně i dospělí se občas zasmějí, ale víc se od toho očekávat nedá... Není to tak nějak můj šálek kávy...

Tato anime nás překvapí již od samého počátku. Nepočítám-li samotné úvodní titulky, kdy jsou na pozadí promítány upravené obrazy malíře symbolismu Gustava Klimta, již první díl nám odhalí dva specifické rysy pro Elfen Lied. Prvním je brutalita - hned v začátku se představí hlavní hrdinka seriálu - chladnokrevná, surová a cynická Lucy, která pomocí svých neviditelných zbraní, tzv."vektorů" trhá své věznitele na kusy. A záhy se odhaluje druhý prvek Elfen Liedu, jenž jej mírně odlišuje od ostatních anime - erotičnost. Nejde však o koitální scény ,typické pro hentai, zde se setkáváme s pouhou nahotou, která má za cíl spíše zdůraznit nevinnost a intimitu, než pohlavní akt, či perverzi a je do jisté míry protikladem k bezcitnému vraždění. Postava osmnáctileté Lucy je složitá a tragická - střetává se v ní ukrutnost s lhostejností, ale zároveň touha po lásce (které se jí nikdy nedostávalo) a odpuštění. (spoilery:) Po úspěšném útěku z výzkumného centra je Lucy navíc zraněna na hlavě a její osobnost se rozštěpuje na vražednou Lucy a nevinnou, dětinskou bytost, která svými mentálními schopnostmi připomíná dvouleté dítě. Na pláži se setkává s dalšími hrdiny příběhu - devatenáctiletým Koutou a jeho stejně starou sestřenicí Yuko. Protože zdánlivě neumí mluvit a vydává jen zvuk "ňu", pokřtí ji Kouta jménem Nyuu. Nyuu ke Koutovi jeví silnou afinitu (k nevelké radosti Yoko),aniž by si uvědomovala, že se nesetkali poprvé... Lucy není obyčejným člověkem, byť její člověčí vzezření zrazují jen dva malé růžky na hlavě. Patří ke zvláštní rase "dicloniů", jenž díky zmíněným vektorům na určitou vzdálenost dokáže rozervat kohoholiv na kusy a zastavit i vystřelené projektily. Přesto nemá lehký život - věznitelé ji samozřejmě pronásledují a posílají k ní jiného diclonia, dívku Nanu, aby nebezpečnou Lucy objevila a pomohla přivést nazpět. Nana má oproti Lucy charakter zcela opačný - lidem pomáhá, hájí je a snaží se nikomu zbytečně neubližovat. Střet s Lucy je však nevyhnutelný... Do příběhu zasáhne ještě opuštěná dívka Mayu, která hledá azyl a její osud se zkříží s osudem ostatních hrdinů. Lucy nám postupně odkrývá svou bolestnou minulost a zároveň čelí nástrahám přítomnosti... Kouta si pomalu, ale jistě vybavuje tragické události, jichž byl v minulosti svědkem a Lucy je jasné, že s každou nabytou vzpomínkou se naplnění její lásky oddaluje do nenávratna... I přes hloubku příběhu působí "Elfí píseň" na západního (byť otrlého) diváka až přehnaně brutálně a přestože na konci příběhu dojde k částečnému objasnění drastického jednání hlavní hrdinky, zůstává člověk nad násilností některých scén poněkud rozčarován. Závěr seriálu působí přece jen poněkud hořce - Kouta sice Lucy pochopí, avšak odpustit ji nemůže a láska tak nikdy nedojde naplnění... Vnitřní rozpory hrdinů a tragičnost lásky v kontrastu s činěním zla dodává této anime nádech ryzího romantismu.

Basilisk (neboli česky Bazilišek) je klasická japonská anime, která oplývá boji, fantastickými schopnostmi hlavních představitelů, koketuje s všudypřítomnou smrtí a ve které se prolévá velké množství krve. (spoilery:) Děj se odehrává v Japonsku,roku 1614. Seriál nabídne divákovi dvacet "hlavních" postav, z nichž dvě jsou "nejhlavnější". Jak už je v anime seriálech zvykem, charakteristiky postav jsou vcelku dobře vypracované, každý ninja disponuje nějakou nadpřirozenou schopností - což už stačí na to,aby vás seriál vtáhl do děje. O co vlastně jde? Děj je poměrně jednoduchý - dva znepřátelené klany Iga a Kouga spolu po dlouhých letech míru začnou opět bojovat, prostřednictvím deseti nejvybranějších ninjů z každého klanu. Zvítězí jen ta skupina (nebo jednotlivec),která zlikviduje všech deset soupeřů. Vítěz potom získá uznání a vládu nad oběma zeměmi. Boj je posvěcen jakousi "radou starších", kde zasedá i mistr nindžů Hattori Hanzo (hm... kdepak jsme to jméno už slyšeli..:)). Boj je komplikován láskou, která vzplane mezi potomky vůdců obou klanů (jak už to tak bývá..): Gennousukem Kougou a Oboro Igou (jap. obdoba Romea a Julie). Pokud snad čekáte happyend (ke kterému se děj logicky stáčí), budete asi dost zklamáni - anime končí typicky japonsky, v jakémsi rozčarování a opojení ze smrti... Celkový dojem výrazně kazí patetické zakončení serálu, jinak jde o vcelku kvalitní klasické anime.