zencitizen

Zatím jsem to nedokoukal do konce. Digitální efekty hraničí se sebeparodií. Divadelní a operní stylizace taktéž. Jsou tam pěkné scény, ale obávám se, že je to spíš labutí píseň kdysi obrazoboreckého filmaře. Knižní autobigrafie je zábavnější.

Paradoxně první Nolan, který mi nepřipadal tak příšerně odpudivý (tedy vyjma Batmanů) jako třeba Inception nebo The Prestige. První část na Zemi je dokonce výborná a při paralelní montáži odjezdu z farmy/vzletu rakety do vesmíru jsem si říkal, že je tady opravdu zaděláno na něco velkého. Samozřejmě jsem si ale neuvědomil, že Nolan je vlastně autista a místo, aby celý film ústil do něčeho znepokojivého a neznámého, stane se z něj podivná a trochu pitomá hříčka, křížovka, sudoku. Jak dobře píše Douglas/Kokeš - Nolan směřuje k uzavřenosti oproti Kubrickovské otevřenosti. To by ani tak nevadilo, ale problém začíná jednak ve skutečně podivných oslích mustcích a nemotivovaných úkonech postav ve scénáři ( proklínaný Prometheus je oproti Interstellar koherení a poctivé dílo), a za druhé v tom, a že Nolan předvádí lidské emoce především tak, že lidé před kamerou hojně pláčou. V případě Cainova partu už to bylo zvlášť nesnesitelné a ostentativní. A jak tu někdo velmi správně napsal, film se v dějové ose opravdu až neskutečně podobá A. I. od Spielberga. A jak poznamenala přítelkyně: Nolanovský realismus je spíš nedostatek fantazie a tvůrčí vize. Film velice vděčí Zimmerově hudbě za dojem koherence, kterou ale ve skutečnosti postrádá. Zmiňovat jedním dechem jakákoli jiná jména (Tarkovskij) v souvislosti s Interstellar je zcela mimo mísu. (Viděno v Imax, Praha). Dovětek: Kdo si mimochodem dá tu práci a pustí si právě stařičkou Solaris, uvidí, co všechno lze udělat ve sci-fi i bez Imaxu. A že realismus může znamenat i něco úplně jiného než quasi subjektivní pohledy na kosmické vehikly a že poezie může být ve filmu přítomna i bez neustále recitace Dylana Thomase, kterého jinak miluji. A že bez etického problému se žádné drama nedá vystavět.

Samozřejmě - není to ten nejlepší film. Ani nevím proč se mi tak líbí. Asi proto, že zachycuje devadesátky, dobu, která se už nikdy nebude opakovat a která byla jako "klondike", zlatá horečka. Představuju si, že právě takhle by mohl někdo adaptovat Sestru od Topola. Líbí se mi ten mix nadsázky, reklamkářského samožerství a mezopotámské mytologie. Plus krásná ukázka ruské mentality. "Byl jsi někdy na západě? Ne? To je dobře, protože tam nás ani nepovažují za lidi. Jsme pro ně jen hovna a zvířata".

Je zajímavé, že film po stylistické stránce postrádá veškeré atributy předlistopadové Chytilové. Tj. těkavá, chaotická ruční kamera, divoký asociativní a zároveň významotvorný střih (to je teda trochu blbost, ale zatím nedokážu najít lepší výraz - každý střih je významotvorný, že), osobitá práce s archivní klasickou avantgardní hudbou. Ovšem co se týče předkamerového prostoru, zkrátka mizanscény - tam je to stále Chytilová jak má být. Zdá se, že příklon ke statické stylistické formě - polocelky, celky, jízdy maximálně z jeřábu do výšky - žádné travelingy, žádná ruční kamera byl zřejmě ovlivněn touhou po jisté masovosti filmu. Ostatně vyjma Vyhnání z ráje se ke své frenetické stylistice už nikdy po listopadu nevrátila. Už si ale nepamatuju, zda byl film v devadesátkách komerčně opravdu úspěšný nebo ne. Tohle "zteleviznění" formy ovšem působilo jako ústup Chytilové od vydobytých pozic snad jediné auteurky u nás. Že to byl spíš rafinovaný převlek se ale ukázalo až mnohem později. Viděno naposled na Nově 12. 7. 2014. U závěrečného songu pláču pravidelně už kolik let.

Čistá audiovizuální radost.

Zážitek. V případě Germana je třeba se otevřít jinému, diamterálně jinému než je v současné kinmatografii považováno za normu. Film je poměrně komplexní, takže jen kusé poznámky. German pracuje evidentě s jakousi fenomenologii lidské fyziognomie. German do jednotlivých brazů umisťuje neuvěřitelné množství všelijak kašlajících, chrchlajících, smrkajících a různě jinak tělesně se projevujících lidí - v takto zhuštěné formě to přirozeně působí zprvu nesnesitelně. Ale je to právě jeden z typicky lidských projevů, který je ovšem ve filmu většinou opomenut (logicky - nikdo to vidět nechce). Ale právě tento důraz na tělesné pochody je odrazem vášně pro každodennost a z těchto fyzických akcentů skládá téměř hmatatelný a čichatelný filmový svět. V tom má blízko k Pasolinimu (výrazná fyziognomie lidské tváře nebo taky k Pink Flamingos od Johna Waterse - vyvolávání představy nelibého zápachu skrze jednání postav). Také se mi potvrzuje, že German je fanatik každodenosti. Rovněž lyriku chápe nikoli jako kumulaci obrazů s rozpoznatelným poetickým nábojem (jak je tomu třeba u Tarkovského), ale právě akcentem na zcela odlišnou stukturaci filmového prostoru, rámování, záběrování. German zjevně nechce portétovat lidskou bytost jako průsečík dramatických okamžiků a rovněž tak nechce portrétovat dějinné události. Proto je "Je těžké být bohem" většinu času zcela nedramatické. Důležité události nepůsobí jako vygradované a dokonale propracovné dramaturgické osy a zápletky, ale spíš jako chaotická skrumáž lidí, kteří ani neví co mají dělat a všechno plyne samospádem mazlavé lidské hmoty (zatčení Dona Rumaty). Je nutné také přijmout, že German vytváří pocit středověkosti nejen kulisami, ale především skrze ne zrovna vybrané chování tehdejších lidí. Navíc jelikož je film založen na próze bratří Strugackých (tuhle jsem zrvna nečetl), tak je filmu vlastní jistá strnulá dulita. U Strugackých je v středu díla vždy nějaký výrazná mužská postava (Stalker, lékař z Milionu let před koncem světa, spisovatel v Kulhavém osudu/ Čase dešťů), která je pro účasníky filmového děje i nakonec díváky filmu neproniknutelná, záhadná, božská. Tahleta postava pak slouží jako konfrontační prizma, skrz které se vyjevuje zobrazovaný svět, disputace o něm, oblíbené otázky etiky apod. Tenhle Germanův film mi v záhadnosti Dona Rumaty (který má ale také mnoho společného s Generálem Glinským z předchozího Germanova Chrustaljova) připomněl právě enigmatické Dny Zatmění od Sokurova. A ještě poznámka právě k Chrustljove, vůz! German v posledním filmu jen dotahuje a završuje styl, který si našel právě v předchozí stalinské zkazce, takže nikdo kdo ji viděl nemůže být Je těžké být bohem překvapen. Vzpomněl jsem si taky na Na stříbrném glóbu od Zulawskeho.

Pár lidí tu pindá o závěrečné části věnované psychomagii. Ta je rozhodně jedna z nejzajímavějších částí filmu. Jistě je to trochu Cirkus Jiodorowsky, ale ten nápad znovu realizace rodinných traumat pomoc aktérů-dvojníků z auditoria je prostě trefa. Rodinná traumata jsou totiž to, co všechny v životě podstatně modeluje a Jodo to s geniální intuicí předstřel srozumitelně pro dnešní dobu. Psychoanlýza už do ní bohužel nepatří. Psychomagie ano! :-)

Dokument je díky Jodorowskemu opravdu zábavný a o jeho verzi Duny se samozřejmě krásně sní. Ale ať si nikdo nedělá iluze, že by ten film byl prost všech neduhů ostatních Jodowých filmů (kolísavé, nebo očas spíš žádné tempo, dost dřevěná práce s rakursy a pohyby kamery, excesívní přepálenost herců atd.). Jodorowsky je vizionář, básník, mystik, šarlatán, trochu hysterka (ovšem s nádhernou vše prostupující energii, která člověka nakopně) ale není to v pravém smyslu filmař. Dotažený a vyvážený tvar díla je to poslední co ho zajímá. Duna klidně mohla skončit jako béčko-déčkový propadák (ještě horší než ta Lynchova) a všichni by se jí jen smáli (ostatně ten akcent na spirituální rovinu by jistě mnoho lidí iritoval). Ale takhle? Takhle je to vlastně lepší. Stačí jen snít.

Ten film má v sobě něco vtahujícího. Něco, co člověka nutí na něj myslet, i když jej během sledování samotného docela iritoval - v čele s neurotickým Pleslem/režisérem a divným, výstředním umělcem/Budařem. Co oceňuju: 1) Oproti davadesátkovým seberflexím média se tady obsesivně neřešilo zaprodání reklamě. 2) Odhalení Myšičkova paralelního vztahu je krásná aluze ke Zvětšenině (střihačka na kompu přehrává stále dokola jeden "take", kde uvidí v druhém plánu svého milence s jinou). 3) Hra s nediegetickým zvukem, skvělý rytmus. Celý film by se dal pokládat za horečnatý sen o oplodnění hlavní představitelky. 4) Rovina sms v obraze, kdy to hlavní člověk musí ve filmu doslova číst. Byť to jistě není nic převratného, funguje to skvěle a ukazuje to na nevyužité možnosti "filmového" média. [...] Co pro mě ale selhává, je v podtextu se skrývající idea, že ženino plácání se mezi různě nespolehlivými partnery je nakonec šťastně vysvobozeno těhotenstvím a hned s dvojčaty. Zkrátka Rudlofová zbavuje svůj svět sociální reality (oproti předchozím, výborným Zoufalcům) a tím pádem se stává z její výpovědi konstrukt. Kdyby film začínal narozením těch dvojčat, mohl se vydat úplně jinam, než k rituálním tanečkům o chandře pražských filmařů (no který úspěšný pražský výtvarník by spáchal spektakulární suicidum kvůli pocitu životní prázdnoty - čeští umělci mají spíš hroší kůži). Pořád je to ale v českém kontextu vyjímečný film, který ve mně svým tělem rozhodně zanechal rezonanci.

Co si budeme povídat, je to mnohem lepší než Okresní přebor. Někdo tady psal o nefukčnosti fiktivního světa, do kterého je Čtvrtá hvězda zasazena, ale to je nesmysl. Skvělý timing, dobře usazené postavy. A při vší nadsázce má všechno znatelný vztah ke skutečnosti. A navíc Trojan snesitelný! Nechápu rezervovanost některých místních cinefilních hochů, je to skvěle propracované a hlídá si to propady do nudy a nekoncepčnosti, který Okresní přeboor nebyl prostý. Je to docela zjevení.