Sonakolada

Ohledně seriálu jsem měla dlouho rozporuplné pocity. Je to extrémně návykové, z Rachel Brosnahan srší energie v takovém množství, že by se dala stáčet do lahví, líbí se mi absurdní humor, který bych tu nečekala (rodina přijíždí do Catskills a poprosí poslíčka, aby nezapomněl v autě zhruba roční dítě, apod.), mám radost z aluzí na tehdejší události a skutečné postavy americké historie, baví mě oba páry (pra)rodičů a hlavně tragikomická Astrid. Co mi vadí je občas drhnoucí tempo, opakující se vtipy a potíže dvojice vycházející hvězdy stand-up comedy a její manažerky, Michael Zegen, který je vedle RB ze začátku jako leklá ryba (schválně?), a pocit, že Amy Sherman-Palladino má RB jako panenku barbie, co může obléci do nekonečného množství kousků oblečení. Výprava občas převažuje nad kvalitou příběhu. Přesto doporučuji jako oddechovou podívanou do dnešních "rainy days".

Přiznám se, že literární originál Pěny dní od Borise Viana jsem nečetla, ale onehdy slyšela na Vltavě čtenou a je naprosto neuvěřitelný, jak věrně byl Gondry a jeho tým schopen takový šílený dada román natočit. Popisy, situace, nálady, postavy, vše je úžasně vykresleno. Adaptovat literaturu do filmu je těžká disciplína a tenhle kousek par excellence! Těším se, na další Gondryho šílenství!

Film jsem si stejně jako knížku moc užila, atmosféru, postavy i samotného Rudocha se režisérovi podařilo zachytit perfektně, škoda jen toho zbytečného pathosu během celého snímku a jeho obrovské koncentrace na konci příběhu...

Místy to bylo moc "americké", moc patosu, moc rádoby filozofující, ale nakonec mě unesla výprava a hlavně překrásná hudba Ennia Morriconeho. Člověk se vlastně nemusí ani moc dívat, skoro stačí jen poslouchat...

Chápu, že má Zbrusu Nový zákon kontroverzní hodnocení, určitou část filmu opravdu nevíte, jestli se cítit blbě nebo se smát. Vážná témata jako týrání dětí nebo případy pro psychiatra jsou odlehčena řádně praštěným humorem a tragikomickými situacemi, což nemusí sednout každému. Pro mě to je konečně zase jednou film, který si nebere servítky a je úžasně nekorektní. Na Život Brianův to sice nemá, ale bavila jsem se dobře! Je to první film, který jsem od Jaca van Dormaela viděla, a ta úplně jiná poetika vidění mě nadchla. Konečně zase dílo s osobitým stylem, které vyčnívá z řady kvanta příběhů "ze života", které trochu splývají v jedno... Krásné jsou i vyšívané titulky na konci. Běžte na film do kina a vydržte až do konce. Ať víte, co se stane s Kevinem - haha!

The Artist mě popravdě dost zklamal. Všichni kolem toho dělali haló, jaká je to úžasná věc a ono ne. Je to akorát kostýmová cukrbliková pohádka z kouzelného období počátků filmu. Zápletka je primitivní a herci mě taky dva krát nepřesvědčili, malé plus má Bérénice Bejo, kterou jsem do té doby neznala.

Ten kdo měl tu smůlu a četl před tímto filmem jeho literární předlohu od Eçy de Queirós, otvírá se mu při sledování tohoto snímku kudla v kapse. Samozřejmě není vždy jednoduché převést knihu do filmu, vyžaduje to velkou tvůrčí invenci a smysl pro literárnost, ale Manoel de Oliveira celý příběh zabil už tím, že ho zasadil do současnosti. Spousta scén je pak vytržena z dobového kontextu a naprosto postrádá svůj smysl (např. v době vzniku povídky bylo téměř nemyslitelné, aby se ženy vykláněly z oken a nebo snad na někoho dělaly posunky, usmívaly se - pokud tomu tak bylo, jednalo se většinou o lehké ženy; strýčkové už dnes zřejmě taky nerozhodují o tom, koho si jejich synovci vezmou). Přestože režisér točí adaptaci s jakousi nadsázkou, zůstává spousta scén spíše směšná (hold Eçovi) a největší bolestí je snad vycházející a opět zapadající slunce nad Lisabonem, abychom poznali, že nastal nový den - au... Manoel de Oliveira údajně sám přiznal, že zasadil příběh do současnosti, protože neměl dostatek financí. Myslím, že v tom případě měl od natáčení zcela upustit a nebo se aspoň s někým poradit...

Příjemná komedie plná delikates a dobrot akorát tak pro mozek vymytý zkouškami a psaním diplomky. "Za střízliva" pak nic extra. Takovým "Bienvenue chez les Ch'tis" nebo "Kuřetem na švestkách" mi za poslední dobu udělali Francouzi větší radost !

Antikolonialistický film z africké kuchyně. Přistěhovalec se snaží sehnat v Paříži práci a důstojné bydlení, stejně jako jeho další krajané. Příliš se mu to nedaří, setkává se s bezdůvodným odmítáním, nepochopením, až rasistickými narážkami. Po nepodařeném boji (také vnitřním), utíká... Příběh nemá přesné kontury, divák je pouze svědkem putování hlavního hrdiny, které se prolíná s různými rozhovory, písněmi, krátkými scénami, které se můžou zdát ledaskomu nesmyslné. Nádech Nouvelle Vague a některé tragikomické pasáže poněkud zpříjemňují a zlehčují složitou otázku imigrace, aktuální i v dnešní době. Rozhodně doporučuju, dobré k zamyšlení !