Umělec

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)

Předchozí počin režiséra a dvou hlavních herců, Agent 117, mě onehdy nijak zvlášť neohromil, ale jedno jsem mu upřít nemohl - opravdu vypadal jako z let (zhruba) šedesátých. V The Artist se tenhle kousek tvůrcům povedlo zopakovat a navíc ještě umocnit sice klasickým, ale vážně maximálně milým příběhem plným humoru a nostalgie. Iluze, že se člověk opravdu dívá na film z roku 192?, je takřka dokonalá (ačkoliv kdo viděl argentinskou Anténu, toho asi neohromí). Kamera, hudba, všechny ty detaily, ústřední pár (Douglas Fairbanks a Mary Pickford jako vyšití), co hraje a tančí jako o život, nádherně se durdící John Goodman, který se mi líbil ze všech nejvíce, James Cromwell... Všechno perfektní. The Artist je neskutečně mazaný film. Věci, které bych mu snad chtěl vytknout, bych totiž musel zároveň vytýkat i všem těm stařičkým snímkům, o nichž pojednává... Takže by to bylo k ničemu. (29.02.2012)

Nechápu v reakcích na The Artist slova jako „čistý“ nebo „ryzí“. Do čistoty a ryzosti má tenhle hybrid opravdu daleko. Jako poctu starým filmům jsem ho nevnímala, spíše je to jednoduchý příběh odvyprávěný zbytečně divným způsobem. Neštěstí je, že z prostředků němé éry tvůrci odkoukali především mezititulky. V těch vězí to nejpodstatnější z vyprávění, zatímco v obraze se dočkáme několika roztomilých gagů se cvičeným pejskem a jednoho tanečního vystoupení. Celou projekci jsem se sice usmívala, ale zároveň jsem litovala, že to není natočené úplně jinak - totiž tak, aby použité formální postupy samy nesly nějaký význam (vždyť námět si o to přímo říká). (15.02.2012)

Jedním slovem nádhera. Tohle byla cesta časem. Upřímně jsem si vůbec nevěřila, že se zvládnu dívat na němý film po celou dobu se zaujetím, dokonce jsem se bála nudy. OMYL. The Artist mě vtáhl už po několika sekundách, byla jsem naprosto okouzlená. Už dlouho z filmu na mě nedýchala taková láska k filmu. Při sledování jsem se nemohla zbavit úsměvu, dokonce i ta slza ukápla, dojatá jsem byla snad po celou délku. I beze slov lze proniknout k divákům a projevit neskutečné emoce, ty pravé emoce slova vůbec nepotřebují a tento film to dokázal dvojnásob. Krásná hudba a k tomu ta starodávná atmosféra, skutečně jsem se na chvíli v té době ocitla, vůbec jsem nevnímala svět okolo. Fantastická dvojice Jean Dujardin a Bérénice Bejo, při jejich společných scénách mi bušilo srdce stejně jako jim. Krásný zážitek, který si určitě zopakuji na velkém plátně. (21.01.2012)