Woodstock

Prázdná a smutná jako rezivějící houpačka na dávno opuštěném dětském hřišti, hustější než tma, pohlcující světélko naděje na konci tunelu a cynictější než ta nejzavšivenější kurva z laciného bordelu, to je duše detektiva Rustyho Cohle. Čpí krví a močí, jako čerstvě vyvhrnutý jelen, je roztrhaná na cucky v magické vesmírné spirále bolesti a beznaděje, utopená v chlastu a ubíjená zrůdností zločinů, které se Rusty spolu s parťákem Hartem snaží objasnit. Atmosféra je tíživá, ale jinak než v Sedm. V True není žádný samozvaný Bůh, jako byl Kevin Spacey a jeho "John Doe", zparchantělý rádoby znalec Bible, který se tak sugestivně a poživačně nimral v našich vnitřnostech i v hlavách. Ten měl alespoň nějakou vizi. True je daleko horší prasárna, taková všední, obyčejná, protože vrah z močálů je obyčejný buran bez vize. Zosobnění primitivního nenažraného života. Seriál vám nic neříkal, protože jste se při něm děsně nudili? Závidím vám. Vaše bezproblémové životy, plné jásavých barev, pestrých a optimistických, jak zbrusu nové číslo jehovistické Strážní Věže, dosud neumazané od bláta darwinistické reality. Závidím vám všechny ty šťastné pocity, kterými přímo přetékáte, jako bažiny v Louisianě při hurikánu Andrew. Hej, vy odpaďáci, víte co mi můžete? ... Můžete zoufale třást hlavou a zkoušet shodit parohy, nasazené na hlavu umučené šlapky i vám. Můžete roztrhnout obal bonboniéry života a čekat, jaká chuť na vás vyjde. Můžete tančit po koberci doma před televizí, bosí a nazí. Stejně na ničem nezáleží. Život je jen otřískaný jukebox, naládovaný všemožnými zvuky naší paměti. Cinkají v něm medaile za zásluhy, při sexu cvakají policejní želízka, na hrobech šelestí scvrklé a plesnivé listí. V koruně jilmu zakráká sadistický pták Fénix a zkrvaveným zobákem si znuděně čechrá peří. Třeba i vy, spolu s detektivem Rustym, časem pochopíte, že boj se zlem je jen marnění času. Pouhé zabrnkání nože na víčko sklenice od okurek, právě otevřené vaším letitým přítelem pod hvězdnatou noční oblohou, při pozdním grilování rodinného prasete. Je to jako cítit kovovou chuť hliníku v ústech při milování s nemilovanou ženou. Snaha polapit do dlaně světélkující bahenní plyn. Na mastném, zmačkaném papíru od svačiny načmáraná úlevná báseň, o divoké a nespoutané chuti vraždit. Recept na šťavnatý, jen lehce do krvava propečený seriálový stejk - pro zmlsané akční konzumenty nudná a těžce stravitelná flákota, pro mravní vegetariány přímo nestravitelný humus. Naopak pětihvězdičková delikatesa života pro toho, kdo zná.

"Make love, not cut!"    Já: "Du vet, Saga, jag måste berätta något. Jag var kär i dig om."   Saga Norén: "...ea?"     (Ve švédštině je to samozřejmě "Vad?". Já za to nemůžu, že ona to vyslovuje takhle nedbale, něco jako "..ea?".)

// Komentář je k závěrečnému dílu, Děti sametu – Miřena Čechová, ke zhlédnutí na stránkách ČT - zde // K sobě samotnému krutý, až nelítostný tanec, řekl bych přímo waterboarding po baleťácku, to je skupina Tantehorse. Přitom Miřena o sobě říká: „Když jsem skončila konzervatoř, tak jsem už v životě nechtěla tancovat.“ Totiž to školské, zupácky konzervativní, tělo i mysl deformující pojetí klasického baletu, to nebyla její cesta. Aby ji našla, studovala pak současně na dvou fakultách AMU. Na DAMU alternativní divadlo a loutkové divadlo a na HAMU nonverbální divadlo. Tam na chodbě jednou potkala svého osudového (v uměleckém slova smyslu) muže, Radima Vizváryho. Ten se mi v dokumentu představil scénou s ručníkem přes obličej a lahví vody, kterou si na něj lil. Hrál totiž mučení zvané waterboarding sám na sobě a to velice důkladně, téměř až do sebeudušení. Umělec, který mě vtáhne do svého vystoupení natolik, že se i já začnu dusit a přiměje mě to zoufale lapat po dechu... klobouk dolů! A mrazení v zádech z toho, že se on a ona potkali. Osud opravdu existuje, teď už nepochybuji. Ten mi také včera, při zcela náhodně zapnuté televizi, poslal do cesty mě dosud neznámou Miřenu Čechovou a její baleťácké performance. Chtěl bych ji aspoň jednou vidět naživo! Uvidět, procítit, rozpohybovat při tom vše - své tělo, svůj chtíč, svou duši, i všechny své strachy a naděje. Její choreografie, to totiž není žádné kejhavé a depresivní Labutí jezero, žádná úzkost ze sešněrovaného tančení po špičkách, společensky přijatelného a - můj ty smutku - tak nudně očekávatelného. Miřena Čechová na pódiu, to je živočišná artová samice nabízející nevšední zážitek, šílená performerská baleťačka, samo ztělesnění radostné epilepsie života.