Fleuretka

Můj děda měl 84 let, celý život byl (a je) vědcem ve vojenské sféře a v téhle bublině- já vědec, co se všemi hýbe jako s pěšáky-i odejde. Když jsem si "dovolila" tento svůj oblíbený film pustit na nucených prázdninách u něj (a s ním) získal nečekaně další rozměr. Tím spíš, že druhý den ráno se mnou děda mluvil. Obvykle totiž přednáší. Začal sám, nečekaně o Americké kráse a dostal se najednou i k jiným věcem, které jsem nemyslela, že bych od něj kdy mohla slyšet. Ta bublina na chvíli splaskla a já jsem u starého objektivně velmi sebestředného člověka zacítila tu stejnou touhu po změně jako kdysi po prvním shédnutí u sebe. Není co dodat...

Nenapadá mě výstižnější popisek než Óda na radost. Doslova. Film, který je oslavuje staré dobré časy a zároveň vítá zítřek. A hlavně-znovu a znovu vyzdvihuje krásy, které si můžeme najít všude. V poetičnu všedních věcí, v radosti koukat na svět dětskýma očima. Nebo třeba očima pábitele, věčně ukřičeného a elánu plného Pepina. Hanzlík je prostě absolutně odzbrojující-stejně jako půvaby naivně vyhlížející (a vzhlížející) a přitom zemitě silné paní správcové, Magdy Vašáryové. Ona každá z barvitě vykreslených postav má "něco" do sebe. A jestli se takto Hrabal dokáže vracet do svého dětství, pak mu patří můj velký dík, že jsem se do té ideální krajiny mohla vydat s ním. Postřižiny jsou pro mě jedinou a k tomu českou komedií, po jejímž shlédnutí můžu říct, že to bylo opravdu pohlazení po duši.

Jediný film, který jsem viděla a o kterém jsem přesvědčena, že je od začátku do konce stejně dobrý jako knížka. Tím je v mém případě vyjádřeno vše. Vdávám poctu Formanovi.

Být na vozíčku není zjevně žádná sranda, ale hlavní postavy si ji tady umí udělat-naštěstí. Dojemný příběh o dvou nesourodých povahách, které svede dohromady umístění ve stejném ústavu a o křehkém přátelství, které je odtud nakonec dokáže vyvést. Otázkou je, jestli překoná i větší problémy všedního života "tam venku". Krásný příběh o svobodě, protože: kdo na to má (myslím, že Rory by řek koule), ten může vždycky "uvnitř tančit".

Původně divadelní hra. která se mě přesně podle názvu-dotkla. Možná není pro každého, ale otevřeně se dotýká citlivých témat, ke kterým musí chtě nechtě zaujmout nějaký postoj každý. Čtveřice, kde se všichni řídí oním známým výrokem: nenávidím a miluji! Herecky mě tady nezklamala moje oblíbená N. Porman a přesvědčil C. Owen. Je pravdou, že mi trochu neseděla Roberts, ale nejsem si jistá, jestli to není trochu dáno i charakterem postavy. O uvěřitelnosti chování postav se mi vlastně nechce polemizovat. Spíš přemýšlím, jak bych se v těch emocionálních průtržích zachovala já. Pravda-nepravda, ublížit-podvádět (a koho vlastně?), milovat-a jak? Film od kterého jsem si moc neslibovala a který mě dostal. Nemohu si pomoct a dávám všech pět emocemi nabitých hvězdiček.

Éra hippies mě sice minula, ale zato Vlasy si mě našly. Pro mě jeden z nejlepších muzikálů. Skvělý Formanův film a navíc nádherné písničky. O lásce. O přátelství. O svobodě. O válce. A já po prvním shlédnutí udělala taky jen velké Ooo a seděla u videa a pouštěla si Vlasy pořád dokola. Dokonale si to pamatuji. Byla jsem nemocná, bylo mi 12 a strávila jsem s Vlasy krásný týden. Od té doby jsem své vlasy nikdy nenechala zkrátit.