Mozaika humorně laděných událostí začíná jedním z malých rituálů, kterými si koření spokojené manželství Francin a Maryška. Ta hledá v přítmí ložnice malý dárek, kterým je tentokrát patentní navlékač jehel. Francin je správcem pivovaru v jednom malém českém městečku a druhého dne provází po pivovaru správní radu, kterou seznamuje se situací a také plány do budoucna. Radové však věnují pozornost spíše dění na zahradě pivovaru, kde Maryška rázně pomáhá řezníkům se zabíjačkou. Všichni jsou krásnou ženou okouzleni, zejména pak doktor Gruntorád. A když pánové skončí prohlídku, okázale vyjádří Francinovi svou ... (zobrazit celý text)
Nááááááááááááádhera. Co vám mám povídat, to se prostě MUSÍ vidět!! Tenhle film je absolutní pecka. Poprvé jsem ho viděl asi v roce 1982 a od té doby snad 15x, ale pokaždé se mi líbí. Naprosto k sežrání je samozřejmě Magda Vašáryová, ovšem nezapomenutelný je i Pepin v podání Jaromíra Hanzlíka. Postřižiny, to je prostě vysoká škola filmu. I pan Hrabal myslím musel být taky spokojený.
Nejrozporuplnější Menzelův film. Na jednu stranu oslava "starých dobrých časů" v době normalizace, na druhu stranu konzumní hédonizmus - čili něco normalizaci zcela vyhovujícího. Perfektní figurkářské (nikoli herecké) výkony se v paměti diváků usadily jako esence Hrabalovské poetiky, jenže Hrabal byl mnohem drsnější a výrazově bohatší. Hrabal není Hladil, ani krasosmutný narcis jako Menzel.
Postřižiny se staly erbovním filmem všech přeslazených retrolimonád, jimiž nás dnes přehlcují čeští filmaři v kinech i v televizi.
Pro me zustane tento film navzdy nejlepsi adaptaci jakekoliv knihy Bohumila Hrabala - presto, ze jej jednotlive televizni stanice omilaji v jednom kuse budu se stale kochat pohledem na dokonale herecke vykony a dokonaly zadecek pani Vasaryove (::
Asi budu označen za ignoranta, ale tahle klasika nad klasiku mi nepřipadala příliš skvělá a už vůbec ne moc vtipná. 70% Zajímavé komentáře: Amarcord_1, reypal, kneekal
Co může člověka na světe asi tak potěšit? Galerie toho nejúdernějšího, nejopravdovějšího a nejtrvalejšího se nám tu rozkládá před očima, ať se jedná o vykuchané prasátko proměnivší se v horu nejdráždivějších laskomin, žlutavý mok ladně kanoucí do bezedných hrdel, ideálně se klenoucí poprsí plně krásné Magdy Vašáryové nebo řeřavá poezie komínové eskapády. Požitkářství všech druhů, avšak pouze jedné, té nejvyšší úrovně.
Český film. ČESKÝ film!!! Pivečko, krásná žena, bodří páni, kouzelný jazyk a ještě kouzelnější pábitel Pepin v nezapomenutelném balení Jaromíra Hanzlíka. Hrabal obrazem a zvukem. V celé své kráse, v celé své humornosti i trefnosti. Síla české kinamtografie zkrocená a usměrněná do sluncem prosluněného dvora pivovaru, ve kterém se krom piva zkapalňuje i esence slova "pohoda"...
Jeden z nejpoetičtějších snímků naší kinematografie, který je plný živoucích a skvěle zahraných postaviček. Typicky Hrabalovská atmosféra, byť v mluvě přecijen trošku umírněnější, ale sem to sedne. Je tu kouzelné hraní si s krásnou češtinou, laskavý i bodrý humor, pivíčko, samosebou Magda Vašáryová a navrch zlidovělé hlášky strýčka Pepina.
Postřižiny - prastarý předkřesťanský slovanský rituál, při němž se jako symbolické zdůraznění iniciace vstupu pomezi dospělé mladému jinochovi ostřihali vlasy. Bohumil Hrabal však ve svém textu dává význam postřižin ještě do jiných konotací - jde přeneseně o myšlenku zkracování vzdáleností, které evokuje příchod nového vynálezu - rádia. Spojení éterem zkrátí podle očekávání vzdálenosti a zmenší tak svět. Tahle předzvěst dnešního globálního světa a jeho skutečného subjektivního zmenšení (zajisté také s příchodem filmu, televize, Internetu atd.) resonuje hlavní významovou rovinou Hrabalova textu. Myšlenka zkracování se stylizované literární postavě autorovy matky zalíbí natolik, že se rozhodne zkrátit také sukni (od kotníků ke kolenům), ocásek svému psovi, spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle a stolu a nakonec i vlasy podle vzoru černošské fenomenální tanečnice Josefiny Bakerové. Bohumil Hrabal ve svém úchvatném románu chtěl hlavně vykreslit a idealizovat svůj dětský svět a postavy v něm se pohybující. Stvořil tak literární stylizované postavy svých rodičů, Maryšky a Francina, a také svého strýce - velkého pábitele Pepina. Zřejmý je dualita světů a postav obou bratrů - zatímco Francin je střízlivý, pragmatický a dá se říci přízemní a opatrný člověk, ukřičený Pepin je jeho pravý opak - ztělesnění živelnosti, touhy po dobrodružství a vitální radosti ze života (Jiří Menzel pak zjevně akcentoval ještě charakterové vyznění do jakési obdoby Haškova Švejka, ono švejkovství je transparentní, ale ve filmu se nedá jednoznačně definovat, zda je Pepin skutečný pábitel či prostoduchý blázen - schází tu Hrabalovský literární narační tok spojený s touto postavou, tady jsou jen torza Pepinových příběhů). Taková je i Hrabalova stylizovaná maminka, která je zidealizovaným obrazem zemitého zdraví a životní síly (důraz na pojídání masa a pití piva), ale i přirozené krásy a elegance, patetické oslavy ženství. Idealizovaný svět rodičů a ,,zlaté časy" dětství se pro Hrabala staly centrem příběhu. Jiří Menzel používá coby analogii tohoto autorského přístupu stylizaci k poetice amerických němých grotesek (zatmívačky, roztmívačky, v některých scénách zrychlený obraz akcentující situační komiku a odpovídající groteskovou hudbu, řetězení gagů bez potřeby replik...), zalidňuje svůj film obrovským množstvím figurek (nedá se říci, že by šlo přímo o charaktery postav, jak je normálně zvykem), které slouží jen k pronášení bonmotů či jsou zapojeni v situační komice, vytvářející jakési volné filmové pásmo, mozaiku napletenou na volnou příběhovou linii, poetiky adorace přelomu století (né nepodobné filmům o českém géniovi Cimrmanovi) či zapojení různých metatextů (dobových reklamních sloganů...). Ta záměrná idyličnost ve vykreslení rodičů i pohody domova z Hrabalova textu se přenáší i do Menzelova filmu - a to dokonce hypertrofovaně až v jakési poetice idyličnosti - Menzel tak vytváří analogii k biedermeierskému vidění světa (což je možná typické i pro jeho další filmové adaptace). Ztrácí se naopak určitá expresivnost a hlavně komplikovaná stavba textu a ono pábitelství, které je v podání strýce Pepina jen slabou ozvěnou jeho literárního předobrazu. Přesto jsou Postřižiny vynikající a takřka dokonalý film, plný laskavého humoru i vidění světa, bezpočtu legendárních hlášek, ale především poctou a pomníkem onomu budoucímu spisovateli, kterého Maryška nosí pod srdcem pro svého Francina...
