kratina

Babička, děda, teta i rodiče u televize nadšeně povykují: „Povídám ti, pojď dolů!“ – „Povidám ti, pojď nahoru!“ a do toho se vloží děti: „Tak proč za ní na ten strom nevyleze?“ Řeknu vám, jak tohle vysvětlit zvídavým prckům, to je opravdu oříšek! :-)

Marketa Lazarová, to je pro mě král českých filmů. Kozlík, zeman sezením na Roháčku:"Král je pánem nás všech. Ale válka je pánem králů..." Vrásčitá matka rodu, paní Kateřina, jeho žena:"Rozkoš pomine a nevábí, není-li splácena strastí. Bez bolesti život nemá ceny".

Úchvatné a podmanivé, to samozřejmě. Snad jen malé zamyšlení. Kolik podobných nádherných obrazů, nad kterými se v Barace člověk dojímá, jindy v každodenním životě mlčky a bez povšimnutí míjí, zcela ponořen do svých starostí...? Vyjděte někdy v noci z domu ven, na zahradu, a v tichém úžasu chvíli pozorujte mraky, líně plující temnou oblohou, jen na okrajích ozářené svitem měsíce, který se za nimi ukrývá... Všechno je zázrak, když máte oči otevřené a dokážete se na chvíli zastavit.

Adam a Eva bojují s pokušením v Ráji - zarostlé žižkovské zahradě, sledováni dalekohledem dvěma starými šmíráky, pohodlně usazenými na balkonu prvorepublikové vily. Jen místo na zakázané jablko se hříšně svůdné Evě sbíhají sliny na zakázané hrozny. Romantickou lásku ukončí drsná rvačka bratrů kvůli holce, nyní bohužel již zbouchnuté. Tudíž je jedno, jestli Kajda staršího bráchu přepere, nebo dostane pořádný výprask, stejně o svou velkou lásku již definitivně přišel. Velmi smutná milostná romance, navíc s tragickou postavou zkrachovalého, ale do poslední chvíle hrdého ševce, skvěle ztvárněného panem Menšíkem. Jeden z klenotů československé kinematografie.

Střelba z kytar, místo z pušek, to musí potěšit srdce každého trampa! Jedno uhození do stun a prásk!, psanci či žandárovi zasviští kulka kolem hlavy. „Zabili, zabili, chlapa z Koločavy...“ „Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají...“ Miluju ty písničky a nesčetněkrát jsme si je zpívali u táborových ohňů. Mám rád tenhle zvláštní, outdoor-divadelní film a jeho těžkou romantiku, drsnou jak život zbojníků v horách a lesích. Těžkou i jako život četníka, vysvětlujícího nadřízeným, proč už dávno toho Šuhaje nechytil. Z knížky Ivana Olbrachta jsem si sice Nikolu Šuhaje loupežníka představoval úplně jinak, než jako Mirka Donutila, ale poťouchlý Bolek Polívka jako protřelý obchodník Mageri nemá chybu a Iva Bitová jako samička z hor Eržika, ta je prostě k pomilování! „Koho s kým jsi podvedla, Eržiko?“ „Nikoho, mám je ráda oba! ... Nikola, to je svátek a ten je jen párkrát do roka. A Pavel, ten je všechno ostatní.“ „Takhle mluvit je hřích, Eržiko!“ „Proč? Pánbůh stvořil všední dny i neděle!“ Sympatický výklad božího přikázání Nesesmilníš! :-)

Pobuřující? S přehnaným množstvím sexuálních scén? Prosím vás, lidi, kam na ty kecy chodíte? Od koho to opisujete? :-) Nedá mi to, abych neocitoval jednoho "TOP" uživatele. Podle něj prý režisér "...užívá sexu jako nástroje k ničemu..." . Zvláštní názor. Pro mě je Intimita působivý film, který není o těch (vámi zatracovaných) pohlavních orgánech, ale o zcela jiném orgánu. O srdci. O touze člověka najít svou chybějící druhou půlku duše a přitom neublížit někomu, koho jsme dříve za tu půlku naší duše považovali. A víte co? Zase až tak divoce a nějak zbytečně často se tam nesouloží. Taky se tam hraje divadlo a kulečník, víme? Dal bych plný počet hvězd, ale bylo to až příliš smutné a beznadějné. Prostě ze skutečného života.

Její sestra: Dám ti hodinu! Dám ti tolik hodin, kolik budeš chtít!" Velice zvláštní a krutý příběh o jedné ztracené duši a o draze vykoupeném poznání, že se srdcem na dlani se žít nedá...

Fantaskní podobenství, ve kterém si Ďábel konzumu přichází pro nevinnou dívku – dceru nešťastníka, který se kdysi dávno natolik bál své smrtelnosti, že s ďáblem uzavřel smlouvu. Prohrál samozřejmě nakonec úplně všechno, i tu svoji všivou nesmrtelnost. Co teď zbývá starouškovi, ve světě plném falešných cingrlátek a pozlátka spotřební společnosti? Ve světě, kde mladí nemají náležitou úctu ke starým lidem, nerozumějí jim a kašlou jim na jejich hodnoty, byť požehnaným věkem prověřené. Ve světě, kde mladí lidé jsou vesměs jen nevychovaní frackové bez morálky a bez špetky zodpovědnosti (což je samozřejmě odvěká klasika, tohle si staří mysleli o mladých už ve starém Římě :-), rozmazlení konzumenti bez fantazie, bažící po rychlých požitcích, ideálně i s velkou slevou. Co našemu, několik stovek roků starému pánovi zbývá? Už nic. Jen vzpomínky na lepší svět jeho mládí. Nebo přece něco? Jeho duše se vzepře ďáblu i osudu a on se bude pokoušet udržet naživu svět imaginace a dětské fantazie. Tím, že na ulici hraje pro kolemjdoucí pimprlové divadlo. Večer sbalí otřískané a vybledlé kulisy, šourá se unaveně ulicí a pak přes okno luxusní restaurace nahlédne do moderního světa, na všechny ty mladé a šťastné lidi, lapené do sítí konzumu. Přes výlohu zahlédne na chvíli i svoji dceru, která se mu tak vzdálila. Velmi smutný závěr filmu. Co je to čas? Čas, to je jen takové neuchopitelné, éterické zhmotnění ďábla. A jak vypadá ďábel, když se s ním potkáme? To je ten štědrý a zábavný, leč pěkně zlomyslný parchant! Tenhle Gilliamův obzvláště.

Mistr psychologie a znalec temných zákoutí lidské duše režisér Bergman se zde až nehezky hluboko porýpal ve zdánlivě jednoduché otázce oprávněnosti pomsty za brutální zločin. A ono jednoduché a pragmatické: „Oko za oko, smrt za smrt“ je v jeho krutém příběhu zpochybňováno svědomím člověka. Ono je taky trochu jiné kafe zabít dva dospělé grázly, kteří nikomu na světě nebudou chybět, než přibrat pod nůž i nedospělého kluka, téměř ještě dítě. Pramen panny sugestivně klade nepříjemné otázky, na které si ovšem nakonec musí každý z diváků odpovědět sám.

... neboť není na světě větší hrůza, než smrt vašeho dítěte. Prázdnota na vás vycení zkažené zuby. Není vůle žít, není síla umřít. Vše zešedne a znehybní, mysl se topí v olejnatém jezeře, jen samé skvrny a šmouhy, jen divné a smutné obrazce, jako na špatně vytřené podlaze po malování. Ne rozumem, ale srdcem je třeba. I když je to tak neskonale těžké, je to jediný způsob, jak svému dítěti prokázat lásku. Nechat ho jít. Udělat si místo v srdci pro další život. Neboť i vaše holčička vás milovala. Jestli se teď opravdu odněkud dívá, určitě by chtěla, abyste vy, její rodiče, byli šťastní. „Půjčím miminku všechny svoje hračky.“