Lish84

Spojení japonských příšeráckých filmů, rodinného dramatu, bláznivé komedie s příměsí parodie a kdo ví čeho ještě. Zkrátka film, který se snaží být co nejvíce divný. Bohužel mix žánrů příliš nefunguje a to, co mělo být předností, je nakonec největším záporem. Při scéně prvního útoku mutanta, který je podivnou směsí raptora, ryby a vetřelce, mi bylo spíše líto, že nesleduji podobnou, ale vážně podanou scénu ve Spielbergově Válce světů - nadsázka byla na škodu. Na druhou stranu: když rodina začala neskutečně afektovaně truchlit nad ztrátou dcery, nemělo to chybu. Jenže o moc víc už toho ve filmu zajímavého není - nemluvě o tom, že kratší stopáž by mu neškodila. Přesto: film je tak divný, že jeho shlédnutí je zážitek a nelze mluvit o úplné ztrátě času...

Mrazivé, dynamické a drsné. Zpracované moderně, realisticky a divácky přístupně, přitom vůbec ne podbízivě. Neobaleno žádnými dalšími zbytečnými motivy, které by se snažili už tak silné téma ještě nějak umělecky povýšit (na což bohužel doplácí spousta filmů). Zkrátka natočeno tak, aby téma oslovilo především mladé lidi. Je to příběh, který by se mohl odehrát kdekoli na světě. Tedy: v různých obdobách už se dávno odehrává, akorát pomsta obětí nebývá tak tvrdá. Z filmu jsem měl docela nepříjemné pocity, protože důvěru v lidi a společnost rozhodně neposílí. Když se šikanovaný Joosep pomstí svým agresorům, není vám jich v podstatě líto, i když zadostiučinění přirozeně necítíte. Jeden film samozřejmě šikanu na školách nezmírní, ale pokud se někdo kvůli němu v hloubi duše alespoň trochu zastydí, tak nevznikl marně...

Kouzelná pohádková romantická komedie. Pro poněkud zvláštní příběh si tvůrci diváka získávají pomalu, ale jistě od první minuty. Penelope mě nakonec pohltila zcela a to především díky tomu, že má švih, vtip a kvalitní propracovanou zápletku. Konec je možná kapku natáhlý, ale dojem z filmu to naštěstí nezkazí.

Z asijské kinematografie toho moc na kontě nemám a když o tom tak přemýšlím, bylo Bez slitování vlastně můj první korejský film. Připomnělo mi Killera od Johna Woo, což je mix akčního filmu a romance. Korejští filmaři jsou ale násilnější a také přidali pořádnou dávku ulítlého humoru. Tento mix dohromady skvěle funguje a tvoří zábavný "divný" film. Bohužel co se týče stylovosti, tam Bez slitování pokulhává a to zejména ve scénách soubojů (kde to logicky vadí nejvíc). Což o to: aktéři sice možná předvádějí pěkné stylové kousky, ale tvůrci už je nedovedli stylově natočit a sestříhat. Souboje nevtáhnou, nepřikovají do sedaček a působí zmateně. Žádný "balet" se nekoná. Nicméně: i když koření je slabé, pořád se jedná o dobře chutnající pokrm :)

Zmoklí psi byli na mé první návštěvě karlovarského filmového festivalu (ročník 2007) mým prvním zhlédnutým filmem. Jestliže jsem měl před tím o snímcích uváděných na festivalu nějaké předsudky, tak Zmoklí psi je splnili do puntíku. Nudný, nedynamický, nepochopitelný film "o ničem". Rádoby silné lidské drama ze života, které vůbec nezasáhne a nechá diváka netečným. Tvůrci se ho snad ani do děje vtáhnout nesnaží - vůbec na něj neberou ohled. Vrcholem je poslední scéna: záběr na strom a k tomu dlouhá tklivá píseň. Když se zpěv už zdánlivé chýlí ke konci, začíná další sloka... O čem vlastně snímek byl jsem si musel poté přečíst v programu..

V žánru TV filmů a her patří Tetinka k těm, které mám nejradši - rodinné příběhy. Tuto TV hru jsem sledoval již podruhé s odstupem několika let a ačkoliv jsem ji už tolik neprožíval, ani tentokrát mě nezklamala. Pravda, dialogy znějí místy až příliš knižně, ale zase ne odtažitě. Příběh se neodvíjí předvídatelně - místy překvapí - a závěr je jednoduše dojemný (přesto, nebo spíše právě proto, že malý chlapec mluví tak spisovně...).

Luděk Munzar a Nina Divíšková si jako manželé v důchodu sice skvěle sednou, ale díky nenápaditému scénáři a špatné režii přichází jejich snaha vniveč. Celou dobu film zavání trapností, což je nakonec korunováno poslední scénou. Divák měl být zřejmě zhnusen a říci si "Fuj, to je hrozné, jak někteří lidé dovedou být tak lhostejní!", ale scéna přes svou tragičnost vypadá jak ze špatné komedie. Není ani k smíchu, ale k výsměchu. Nemluvě o tom, že jde o opravdu neoriginální způsob, jak příběhu dodat nějakou hloubku. Až do konce jsem předpokládal film ohodnotit dvěma body, ale nad touto trapnou závěrečnou scénou zkrátka nelze přihmouřit oči.

Díky námětu rozhodně zajímavá televizní hra. Pravda: fakt, že se jedná o "pouhou" inscenaci, je až příliš zřejmý. Střídmé dekorace, scénář staví na dialozích a dramatické pasáže se odehrají vždy mimo obraz (např. když Eliášova žena předává peníze). Ale moc to nevadí, díky chytře napsanému scénáři, který v ději zanechává jen vše podstatné, inscenace zaujme. Leč nestrhne (stejně jako herecké výkony), což bych od takového příběhu určitě čekal. Není nic (kromě námětu), za co bych tuto inscenaci mohl opravdu pochválit. Toto téma by si zasloužilo podobu výpravnějšího televizního filmu - to mi při sledování přišlo na mnoha místech líto.

Nesporně zajímavý námět i povedená atmosféra. Děj je však zhruba od druhé poloviny poměrně zmatený a přiznám se, že jsem zdaleka ne vše chápal. Působivá je scéna, kdy Hitlera chystají k popravě - když ale následuje inscenované přepadení, dramatickou scénu to nechtěně změní v grotesku. Problém je, že tvůrcům šlo především o "umění" a ne o napínavou a řekněme i trochu dobrodružnou historickou fikci. Mám mnohem radši, když se tvůrci drží hesla "Nejdřív bav, potom sděluj." V případě filmu Já, spravedlnost tomu bylo naopak.

Promyšleně napsaný příběh - postupné odhalování informací o jedné či druhé ženě vždy postaví dosavadní události do jiného světla. Toto napětí je udržováno celý film - o pravých pohnutkách nové spolubydlící nás tvůrci nechají tápat až do konce, kdy poznáme, že nic není jednoznačné... Patřičnou hloubku dvěma hlavním postavám dodávají jejich představitelky Jiřina Jirásková a Jiřina Bohdalová, ale Jirásková tentokrát svou kolegyni rozhodně válcuje. Bohdalová sice není špatná, ovšem ne zrovna přesvědčivě střídá dramatickou a komediální polohu. Nicméně když se obě dámy začnou vzájemně hašteřit, nemá to chybu - přičemž to nezavání estrádností podobně jako v Pojišťovně štěstí. Vadou na kráse jsou vedlejší postavy syna a snachy Jiřiny Jiráskové v podání Jiřího Dvořáka a Zuzany Slavíkové. Jsou to postavy velmi schématické, což zejména Dvořák svým hereckým podáním ještě podtrhuje. Byl to sice jasný tvůrčí záměr, ale jeho smysl jsem vůbec nepochopil, protože do filmu se to vůbec nehodí. Naštěstí je to jeho jediný výrazný kaz.