Lish84

Úplný začátek je sice vtipný a slibný, ale dál už je to šílená nuda. Možná, že herci hrají výborně a že téma filmu má něco do sebe, ale to na věci nic nemění. Jakoby tvůrci vůbec nemysleli na diváka - i když jsem se pokoušel do příběhu a postav vžít, film mi to zmateným vyprávěním neustále znemožňoval.

Zajímavé téma - zejména vzhledem k tomu, že film byl natočen v roce 1982. Je však zpracované příliš "vznešeně" - patosu je ke konci až moc. V programu byl film označen jako televizní hra a bohužel obsahuje hlavní negativum hrozící z tohoto žánru - hodně se tu mluví, všichni se strašně vážně tváří a je to nuda. I přesto, že tu hrají uznávaní čeští herci Eduard Cupák a Jiří Adamíra.

Ačkoli je Swingtime film televizní, má poměrně bohatou výpravu a díky povedené režii a kameře vypadá jako film z kina. Na druhou stranu: tvůrci Swingtime zvolili celovečerní stopáž a přesto pointu krátkého filmu Hranice, který se zabývá úplně stejným tématem, pouze prakticky zdvojnásobili. Konec sice trochu překvapivý je, ale na druhou stranu se něco takového dalo čekat. Vůbec se všechny motivy mohly uzavřít a splést dohromady působivěji (a jasněji). Co StB sledovala tím, že Vladimíra Dlouhého držela u hranic a jeho partnerku zároveň sledovala v Praze, je nutné z filmu víceméně dedukovat - z této pointy se dalo "vytřískat" více. Nicméně i tak Swingtime nabízí hodně podařených dramatických momentů - film se napětím naplní už od začátku a to neopadne prakticky až do konce. Zklamání přichází právě až na závěr - po tom všem jsem zkrátka čekal víc...

Nejpřitažlivější je na filmu samozřejmě doba, ve které se odehrává - popisuje události spojené s únorem 1948. Bohužel o moc víc toho film nenabízí. První díl je ještě celkem dobrý - různé zápletky vzbuzují očekávání, že budou v druhém díle zajímavě spleteny. Byl jsem bohužel zklamán - o to se tvůrci nesnažili a raději se víc soustředili na vytvoření jakéhosi obrazu doby, což ale v tomto případě znamená patetické a nepřirozené proslovy herců. Pořád jsem si při sledování druhého dílu říkal, co tím chtěl vlastně "básník" říci. V románu, podle kterého film vznikl, to snad (nečetl jsem ho) jasné je, ale do filmu se to přenést nepodařilo. Vše je sice vyprávěno celkem srozumitelně a přehledně, nicméně smysl většiny zápletek mi uniká. Například postava Čechoameričana, který neustále hledá svůj kufr. Děj skoro neovlivní, jen si na konci stále stěžuje, že jen hledá kufr. A já naivně čekal, že obsah toho jeho kufru je přeci jen nějak důležitý... Z hereckých výkonů zaujme Jiří Štěpnička v roli soudruha Matějky (hlavně v prvním díle).

Zajímavý a povedený film mixující hrané scény a skutečné nebo inscenované výpovědi svědků a kriminalistů. Méně obvyklým zpracováním dosáhli tvůrci povedeného napětí, což by se při pouze dramatickém zpracování a stejných nákladech asi nepovedlo. Dramatičnost výrazně zvyšuje fakt, že tyto věci se opravdu staly u nás a poměrně nedávno. Nejzajímavější byly sekvence popisující průběh vyšetřování a kriminalistické postupy.

Nečekal jsem, že z tohoto pro mě neznámého a televizemi opomíjeného filmu se vyklube takové povedené dílko. Vůbec v ničem si nezadá s tou trochou dnešních českých teenagerských komedií a to i díky tomu, že do filmu nepronikly žádné politické reálie (pionýři apod). I při srovnání se zahraničními komediemi (mám na mysli hlavně Holky to chtěj taky či Panenství na obtíž) vychází Hon na kočku vítězně, protože tvůrci se nesnaží být líbivě cool a naopak se při rozmluvách holek a kluků snaží o reálnost, aby se každý ve filmu aspoň trochu poznal a řekl si: To je přesný! Lásky jedné plavovlásky jsem neviděl, ale je znát, že režisér Milan Muchna se trochu snažil Formanův styl napodobit - drobná rolička Milady Ježkové se dá chápat jako polehčující přiznání. Nicméně inspiruje se jen částečně a snaží se být řekněme více komerční. V dospělých rolích tedy sází na osvědčené herce a zejména Bronislav Poloczek opravdu pobaví - kdyby se tehdy rozdávali Čeští lvi, bez váhání bych mu ho udělil. V hlavní roli se mi líbila sympatická Jaromíra Mílová.

Povedené a příjemné béčko. Nestaví na obrazových efektech či rádoby cool scénách, ale hlavní je tu zápletka. Jako obvykle jednoduchá, leč napínavá a oproštěná od dějové vaty a zbytečných dialogů. Hlavnímu hrdinovi přidělí parťáka a společně dostanou za úkol zabít jakéhosi válečného zločince kdesi v jihovýchodní Evropě. Což se podaří, ale pak se akce probíhající dosud podle plánu začne hroutit. Filmu to slouží jako záminka k efektním a napínavým scénám (zejména ostřelování tramvaje). Zamrzí zbytečně dlouhé a už poněkud mdlé finále. Herec hlavního hrdiny sice moc charismatu nepobral, ostatní to ale celkem vyvažují. Nejvíc film okořeňují maďarské exteriéry, což má podobnou příchuť jako ty české třeba v xXx a také se díky tomu do filmu dostalo i pár vozů Škoda 105 či 120 (i v policejních barvách :).

Scénář Miloše Macourka sice není vyloženě špatný, ale je vidět, že je to jen takový zbytek z jeho tvůrčí dílny a to lepší si nechával pro Václava Vorlíčka. To, co mám na Macourkových scénářích rád (bláznivě popletený, ale přehledný gradující děj), z toho v Lidoopovi zbyly jen náznaky. Režiséru Milanu Muchnovi se moc nedaří zkombinovat reálné a fantastické prvky, oceňuji snad jedině českokrumlovské exteriéry. Z hereckých výkonů pobaví Josef Kemr a Josef Vinklář.

Z volné trilogie tvůrčí spolupráce scénáristů Radka Johna a Ivo Pelanta a režiséra Karla Smyczka jsou dnes Jako zajíci nejméně známí - rozhodně však ne o nic horší. Vypráví o kamarádství dvou kluků s nádechem foglarovské romantiky, které je narozdíl od jiných filmů s motivem dětského přátelství přímo konfrontováno se světem dospělých. Těm tvůrci zcela přesně "nastavují zrcadlo". Nevyčítají, pouze poukazují. A nenechme se uchlácholit tím, že doba se po listopadu 89 změnila. Tedy přesněji řečeno: doba ano, ale lidské charaktery vůbec. Proto Jako zajíci bez problémů fungují i dnes. Navzdory prosluněné letní atmosféře je to celkově smutný film, přestože zdánlivě o téměř nic nejde.

Standartní televizní rodinný film. Ve slabých chvilkách sice připomíná epizodu Doktora z hor, ale jinak je příjemné koukat, jak se malý chlapec statečně vyrovnává s nepřízní osudu a ke konci je to i přes jistý patos dojemné.