Douglas

Film After This Our Exile (2006) Tam natočil po sedmnáctileté režijní pauze a je to na něm vidět. Podle svých slov se snažil na rozdíl od předchozích filmů nenabízet například vybledlé realistické barvy a syrové kompozice, ale skutečně natočit film jako film, tedy cosi umělého a s jiným barevným systémem. Ačkoli je snímek co do barevné koncepce blízký současným hyperrealistickým filmům (které právě pro své filtry a krásné barvy realistické paradoxně nejsou), i tak v sobě obsahuje mnoho tamovských paradoxů. Tam vypráví tak trochu příběh Olivera Twista a trochu antitezi Kida: chlapec žije po odchodu matky jen se silně labilním a zadluženým otcem, což však k ideálnímu porozumění, které by podle tradičního schématu mělo nakonec přijít, rozhodně nespěje a kluk prožívá peklo na zemi. Je svědkem prostituce, občas nemá co jíst, otec ho nutí krást, žíjí po hnusných hotelech, musí prchat před dlužníky atd. I ve zdánlivě velmi klasicky vystavěném filmu ale lze nalézt ony destruktivní prvky - nejasnost dominantního hlediska vyprávění, ony vynechávané scény postupně doplňované v rychlých prostřizích (přičemž není jasné, zda jde o fokalizace myšlenek postav, nebo jen účelně zcizující dramaturgický efekt jako dřív). [Far East Film Fest, Udine, 2007]

Jakkoli se Alexandre Aja po tomto filmu jevil jako naděje hororového filmu, zpětně nakonec Hory mají oči zůstaly jediným jeho umělecky výraznějším dílem. Navzdory relativní nesympatičnosti postav totiž zapojují řadu filmařsky inspirativních postupů, které na jedné straně počítají s našimi žánrovými zkušenostmi a na druhé straně je nenaplňují tak, jak bychom očekávali. Nejvýznamněji to platí pro hlediskové záběry a vůbec problematiku hlediska v hororovém filmu, kterak jsem se snažil tehdy vysvětlit ve své analytické stati. (Jde o práci z druhého semestru na vysoké, což žel zahrnuje i poněkud sešněrovaný jazyk. Je v ní ale přesto několik pěkných postřehů.)

Nekřesťansky blbý film (ne jen mizerně natočený, ale blbý jako opak chytrého), u něhož mi prostě není jasné, proč si s ním někdo dával tu práci. Proč někdo investoval čas, peníze a energii do něčeho, co se na dlouhé hony nepřiblíží ani té opravdu nejhorší epizodě (vynikajícího) seriálu Beze stopy. Každopádně kdybych měl dát nějakému filmu cenu za nejdementnější scenáristickou pomůcku, jak se absolutně nezatěžovat způsoby distribuce informací postavám i divákovi, Kalné vody by si tu cenu odnesly. Proč po něčem pátrat, když na to naše mystery-vyšetřovatelka jednoduše sáhne - a ví všechno? Na konci už jsem nevěřil svým očím, kam až vyprávěcí drzost může zajít. Když ze mě film občas udělá blbce, prostě se s tím smířím a dávám si příště větší pozor. Ale když se někdo snaží udělat ze mě blbce tak neuvěřitelně naivním způsobem, to už si ten lehce nadsazený odpad prostě zaslouží.

Viz poznámky.

Dominantním prvkem působivého debutu jihokorejské režisérky An Kyung-lee je vytváření kontrastů, a to v rovině významové (zoufalá sociální situace hlavní hrdinky X reprezentace doby skrze oslavné komentáře z médií) i formální (barva x černobílé pasáže, čistě reflektující celky bez prostřihů do nitra situace x velké detaily znemožňující vytvoření si komplexní představy o prostoru, časté okamžiky odrámování a přerámování). Navíc je film prostorově (mizanscéna je kouskována neustálým využíváním zrcadel a jiných odrazových ploch) a narativně (chronologický příběh hlavní hrdinky roztínají černobílé narativní fragmenty z jiného času) tříštěn, takže proces sledování filmu vyžaduje mimořádnou pozornost, aby divák zejména v závěru pochopil, co se v tomto velmi málomluvném snímku vlastně děje a spolehlivě rekonstruoval fabuli. Tváří se totiž velmi čitelně, ale ve skutečnosti v sobě skrývá řadu tajemství a jeho chladně pozorovatelská pozice, kterou režisérka podle svých slov navazuje na snímky japonského režiséra Šoheje Imamury, ke všemu znemožňuje emocionální identifikaci s víceméně odpudivými postavami. Právě v místy problematickém sledování a enigmatičnosti některých momentů (obzvláště pak černobílých pasáží) však spočívá síla filmu, který by při standardním pojetí působil jako schematický a citově vydírající příběh o tom, že jedna žena měla těžký život a pozice žen v Jižní Koreji není nijak snadná. V této podobě se však doporučuji připravit na imamurovsky nezaujatou studii, kterou se vyplatí vidět...

Nebýt těch dvou geniálních scén, z nichž první ani do filmu nijak zvlášť nezapadá (lidojedi; ostrovní bitka s mlýnským kolem, hřbitovem, lesíkem a pláží), dal bych dvě hvězdičky. Stejně jako minule se dost banální historka všemožně uměle komplikuje a velmi podobné situace se pořád dokola opakují, výsledkem čehož je místy přes všechnu akci naprostá ztráta rytmu. Navíc jakkoli postavy o svých motivacích permanentně hovoří, nijak zvlášť zřetelné nejsou a celý závěr působí jako snaha za každou cenu naplnit dilema naznačené ve třech čtvrtinách filmu (rozhovor Jacka a Elizabeth o "zvědavosti"). Ty dvě scény mi ale stále leží v hlavě natolik silně, že bych se konkrétně na ně podíval klidně ještě několikrát... Na celý ten film, který zdánlivou přehlceností maskuje vlastní narativní inkoherenci a repetitivnost, už ale pokud možno nikdy.

Do tři čtvrtin mimořádně svižný a sebeuvědomělý žánrový film, poslední čtvrtina je bohužel dost degradující, protože všechny otázky už jsou de facto zodpovězené a jde "jenom" o finální akční dovětek, který už nemá na co odpovídat. Ten se však - obzvláště pak ve stávající podobě - k víceméně sofistikovanému vyprávění, které předcházelo, vůbec nehodí a zásadně narušuje strukturu filmu.

Pominu-li argumentační pomýlenost tvrzení některých kritiků, že "film je dobrý, protože vše, co je na něm špatné, bylo už v knize," musím s nimi navíc nesouhlasit. Snímek se vůči knize stylisticky i narativně vymezuje a jakákoliv podobnost vychází spíše z povrchního srovnání příběhů. Nadsazený akcent předlohy totiž nahradil akcent mysticizující, což radikálně mění vyznění a žánrový příběh je reprezentován bezmála jako náboženský obřad, v němž není primární informace samotná, ale proces jejich zdánlivého podávání. __ Jakkoliv je literární předloha z mnoha důvodů výrazně problematická (= blbá), je evidentně psaná s jistým hyperbolickým nádechem. Inscenuje tak velká konspirativní odhalení či (pseudo)seriózní setkání odborníků stejně okázale jako žánrově determinované scény bičování, neustálých úniků, rituálních vražd nebo řešení zašifrovaných zpráv. Střídání těchto dvou diskurzů tvoří společně s atraktivním vnímáním historie feministickou optikou tvoří formální dominantu knihy… __ Příznačné pro obměnu narace a stylu je už úvodní sekvence, v níž postava A honí po Louvru s pistolí postavu B, aby z ní dostala nějaké informace a pak ji zabila. V knize je situace inscenována jako žánrová a narativně ustavující. Subjektivní popisy pocitů a myšlenek postavy B tvoří klíčová čtenářská vodítka pro uchopení následujícího děje. Filmová podoba týž scény je natočena hlavně prostřednictvím dlouhých detailů na obrazy na zdech, které jakoby nezúčastněně (a s nimi i divák) shlížely na anonymní muže pod sebou. Finále scény film nakonec rozmělní v nesmyslné a kontraproduktivní paralelní montáži se scénou následující. __ Nahrazení žánrovosti a narativity falešným mysticizmem nakonec filmu umožňuje pod rouškou transcedence ohladit všechny ideologické hrany předlohy, takže v něm nejsou velká tajemství, zásadní konspirativní odhalení, proticírkevní pasáže, feministické čtení minulosti a ve výsledku ani žádné postavy, tvořeny v knize především reprezentací výše zmíněného. Vznešená inscenace ničeho zpomaluje čas, postavy mluví pomalu, šifry samotné jsou ve výsledku marginální a ačkoliv hrdiny neustále někdo honí, vždycky je dost času na dlouhý dialog (např. scéna, v níž padouch ve stínu počká, než si dopovídají, a teprve potom zaútočí). __ Nejpodivnější "vyprazdňující" modifikací však prošlo trojí finále, jež v knize vychází z řady vodítek v předchozích pasážích. Ty však snímek postrádá a inscenuje "první" finále jako moment zásadní spirituální katarze, kdy kamera ve spirálách za doprovodu burácivé hudby oblétá hrdinu, před nímž z prostoru nesmyslně vystupují digitální objekty (ačkoliv implicitně jde o prostou logickou dedukci). Podobný model pak film aplikuje v posledních minutách, kde je ještě intenzivnější, protože musí zakrýt absurditu celé scény, když hrdina největší tajemství odhalí náhodou při holení. Výsledkem je hvězdně obsazený hollywoodský blockbuster, který tradiční narativní model (už sám o sobě v knize hrozně nefunkčně uchopený) zcela vyprázdnil a nahradil falešnou mystikou (korelující s otravně "sugestivní" hudbou).

Taxidermia posouvá hranice sofistikované dekadence a neředěné amorálnosti tak daleko, jak to jen jde. „Epický“ maďarský film o třech generacích jedné rodiny, během něhož se dočkají dehonestujícího zesměšnění sex, jídlo a smrt, přináší mimo spousty originálních nápadů v mnoha ohledech velmi neotřelou koncepci organizace časových rovin. Zejména však metody překračování omezujících představ o vkusnosti jsou fascinující: od klování zobákem do penisu a znásilňování prasečích ostatků přes nechutné žraní a nekonečné zvracení až k lidským embryím v klíčenkách. Jeho uvědomělost a ďábelská propracovanost navíc znemožňuje jej i přes okázalou absenci morálky nařknout z jakékoli lacinosti. Už kvůli formální dokonalosti, s níž inscenuje sérii odporností, překonává čas (od vizuální metafory s neckami v dlouhém krouživém záběru ke zdánlivě prostým jízdám napříč továrnou) a vytváří svět, ve kterém byste NIKDY nechtěli žít a žádného jeho hrdinu znát, ale který je takovým způsobem naplněný nápady, že by to vystačilo na několik dalších filmů. Pokud v sobě máte jen trochu dekadentního myšlení, budete se smát až k slzám. A pokud budete prostě jen zvracet, nebuďte smutní. Postavy na plátně vám budou ochotně asistovat. Dokonce dobrovolně. Sportu zdar.

Historický hongkongsko-jihokorejsko-japonský film o obraně jednoho městského státu uvnitř dnešní Číny proti nájezdu jiného národa oslavuje myšlení, věnuje se strategii a tematizuje neefektivnost rozdělování světa na „černé“ a „bílé“. Za začátku jasně definované opozice válka x mír, přítel x nepřítel, my x oni, dobrý x špatný, vítězství x prohra film postupem času systematicky destruuje, zatímco vypráví precizně natočený příběh, kterak geniální stratég Ge Li přijde do obléhaného města, aby mu pomohl ubránit se nepřátelům. Ge Li je zástupce filozofického směru Mozi, který sice mistrovsky ovládá schopnost strategizovat, ale zajímá ho jen obrana a jeho hlavní myšlenkou je univerzální láska. Ge Li nechce zlikvidovat nepřátele města, ale ubránit město, přičemž jej nezajímají vítězství ani prohry. Jeho ideou je mír a své schopnosti chce využít jen k jeho dosažení. Jenže mír je nakonec stejně relativní jako vítězství, dobro nebo ve výsledku i útočící/bránící se. Battle of Wits je to, co si představíte (nebo alespoň já ano) pod spojením „nehorázně chytrý film“ (nikoli ve smyslu amerických „smart movies“). Intimní velkofilm s ohromujícími akčními scénami sloužícími fascinující „kanonizaci“ myšlení, aniž by zastával konkrétní ideologické stanovisko. Každé stanovisko je totiž možné relativizovat nebo zpochybnit. Přirozené spojení zmíněného intimního s velkolepým, myšlení o válce s válčením samotným, iracionálních rozhodnutí s ryzí racionalitou je dokonale čisté. Několik asijských zemí se spojilo v touze natočit co nejlepší film - společně daly dohromady to nejlepší, co mohly poskytnout: peníze, exteriéry, tvůrce, hvězdy... Přitom neadaptovaly žádné univerzální nadnárodní téma, ale víceméně z hlediska světového válečnictví vyprávějí o malé události obléhání jednoho konkrétního městského státu. Jako inspirace posloužil manga comics, který se ale věnuje hlavně válečným strategiím ve všech možných podobách. Ve výsledku je A Battle of Wits víceméně dokonalý, ale nikoliv ve smyslu chirurgicky přesných a ve své mechanické vypulírovanosti trochu sterilních filmů jako Forrest Gump nebo Vykoupení z věznice Shawshank, nýbrž ve významu zmíněné vyváženosti zdánlivých protikladů, ohromující inteligence a soustředěných hereckých výkonů (zejména Andyho Laua v hlavní roli Ge Liho). U Battle of Wits jsem však zatím stále příliš paralyzován a nadšen, než abych se tak krátce po projekci snažil o systematičtější nezaujatou analýzu... Každopádně pokud budete mít možnost jej na plátně vidět, neváhejte ani na okamžik. A pokud jinde, tak taky ne... - FAR EAST FILM FEST (Udine)