foils

Začátek filmu vypadá jako dokumentární pohled do tvůrčího procesu přípravy baletního představení Salome. Brzy se ale ukáže, že se ve skutečnosti jednalo jen o krátké ozvláštnění filmového záznamu tanečního představení, kombinujícího balet s prvky flamenca. Podobně eklektický je i hudební doprovod. Saurova vize vnáší do blízkovýchodní legendy španělský temperament. Intenzivní svícení (vyzdihované i samotným autorem) evokuje prosluněnost, přestože se celý film odehrává v interiéru.

Coby vtipná sonda popisující, jak to funguje na Broadwayi, film funguje dobře. Pobaví a většinu nikterak krátké stopáže nenudí. Tvůrci se však tváří, že jim šlo o něco víc, a to jim tak lehce nezbaštím. Ano, celebrity jsou ochotné pro slávu udělat leccos a některé div ne zabíjet. Že víc lidí zajímá bulvár než umělecká výpověď, je také jistě pravda. Nicméně pokud film naznačuje, že i samotným umělcům jde víc o uznání než o sdělení, pak z bulvárně-komunální optiky usvědčují Mexičané v první řadě sami sebe. V této souvislosti si nelze nevšimnout poměrně laciných metafor (viz historie vesmíru vepsaná do role toaletního papíru nebo ostrá sledovanost soukromí celebrit znázorněná Michaelem Keatonem pobíhajícím po Manhattanu ve spodním prádle). Alejandro González Iñárritu se prostě rozhodl jít téměř exploatační cestou a potvrdit mainstreamovému publiku jeho předsudky. Je to tím markantnější, že jen před pár měsíci šel v kinech výborný Cronenbergův film Mapy ke hvězdám, který téměř totožná témata pojednal výrazně radikálněji a zajímavěji. Pokud jde o Lubezkiho kameru - ten pokračuje ve své technice digitálně pospojovaných dlouhých scén, jež ho proslavila díky Gravitaci. Obrázky jsou to na pohled pěkné (začlenění trikové pasáže s monstry se rozhodně povedlo), přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jde spíš tak trochu o manýru než o skutečně funkční prvek.

Snímek je v mnoha ohledech poplatný době svého vzniku - v dnešní kinematografii by teroristé napojení na blízkovýchodní vlády asi nesvěřili pašování atomového zboží smažkám pochybné pověsti :) Frantic ovšem disponuje řadou jiných kvalit, které tyto drobné vady na kráse snadno vynahradí. Nejzajímavější je samozřejmě titulní postava dra Walkera (Harrison Ford), v níž se zajímavě snoubí hollywoodské klišé hrdiny, který všechny nepřátele přemůže či obelstí a všechny problémy vyřeší, s jeho zpochybněním (Walker má ze svých silnějších protivníků strach) a ironizací (Američan nezná jediné francouzské slovo; nebo scény lezení po střeše). Polański byl prostě ve formě.

Nonšalance, s jakou Svěrák a Smoljak glosují průvodní jevy pokročilé normalizace (nedostatek respektu k zákazníkovi ve službách, šizení v práci ve prospěch vlastního obohacování, snaha movitějších lidí skrývat svůj majetek), aniž by přitom výrazněji hráli na politickou notu (zmínka o zavřeném profesorovi v závěrečných titulkách), je obdivuhodná. Vysoký stupeň realističnosti (zejména v úvodu snímku - ve scéně ze srazu abiturientů jsem chvílemi ani neměl pocit, že sleduju hraný film) je zřejmě posílen Smoljakovým režijním samouctvím, ale také bezchybným výkonem Jiřího Abrháma (nervozita při jeho prvních výpravách). A k tomu všemu spousta výborných vtípků (tříčtvrteční housle. "Tady z těch desek vyberete všechny houslové koncerty." A mnoho dalších). Říkám to šeptem, ale Smoljak se Svěrákem vystihli malé české lidi snad ještě realističtěji a vtipněji než Miloš Forman.

Spojení Zdeňka Mahlera s mistrem Vláčilem nedopadlo zrovna nejšťastněji. První si celkem podle očekávání vymýšlí hlavně banální výjevy, druhý si zase do osoby nejproslulejšího českého skladatele promítá vlastní pocity zneuznanosti a nedostatku pochopení ze strany lajdáckého okolí. Výsledkem je lehce bizarní portrét Antonína Dvořáka jako fachidiota až autisty. Sem tam se objeví nějaká ta WTF scéna, jako když se Dvořák jen tak mezi řečí zeptá svého kolegy z divadla, zda by mu nepůjčil tisíc zlatých. Následuje střih a Dvořák příslušnou bankovku vítězoslavně nese odevzdat mecenáši, který mu stejný obnos kdysi dávno zaplatil za to, že pro něj Dvořák napsal nějakou skladbu. Uvědomuju si, že postavy v tomto snímku byli umělci a bohémové, nicméně pochybuji, že by jejich vztah k penězům byl skutečně tak nonšalantní, jak je ve filmu ukázáno. Koncert na konci léta je tak nakonec zřejmě nejzajímavější přiblížením dobových reálií.

Ač tvorba Christophera Nolana nikdy nebyla vyloženě mým šálkem kávy, oceňuji na jeho filmech jako Počátek nebo Memento přinejmenším atmosféru a značnou míru ozvláštění klasických hollywoodských žánrů. Vtahující atmosféru jeho poslední počin sice úplně nepostrádá (byť v tomto směru nedosahuje intenzity obou jmenovaných snímků), místo neotřelých výjevů ovšem nabízí spíš kompilát provařených motivů z 2001, Armageddonu a dalších klasických filmů. Nolan místy dokonce už vykrádá sám sebe (stanice Cooper vs. deformace prostoru v Počátku). Je samozřejmě otázka, nakolik to tvůrce myslel vážně, nebo jestli to spíš má být parodie na dnešní blockbustery. Přepálená stopáž, casting (viz Michael Caine předvádějící kvintesenci svého trademarku nebo Matthew McConaughey, jenž skutečně nemá nadhled Bruce Willise, takže zbývá pouze čistý patos) i samotný příběh, oslavující hlavně omnipotenci amerických mozků, se dá zřejmě vykládat oběma způsoby. Osoba hlavního hrdiny by vydala na delší rozbor, teď jen stručně pár největších nápadností: Opustí rodinu, během samotné mise učiní dvě kolosálně chybná rozhodnutí, přesto se k němu ostatní chovají značně přeuctivě, a přesto svůj úkol nakonec splní (i když dost srandovně - pomocí morseovky a vteřinové ručičky). Čili typický patriarcha a stejně tak celý příběh - třebaže se odehrává v budoucnosti - působí jako oslava tradičních amerických hodnot. Je tak protikladem třeba atmosférou svým způsobem podobného, přesto mnohem nepříjemněji působícího Futurologického kongresu. Jako kdyby nás Nolan v době krize slastně opájel pohádkami, jak hodný tatínek všechno vyřeší - anebo naopak ironizoval jejich naivitu, to už si nejspíš musíte rozhodnout sami.

Snímek, který trochu klame tělem. Mnoho kritiků mu vyčetlo zkratkovitost zachycení Jobsovy osobnosti i nedostatečně názorné poučení, v čem že spočívala převratnost jeho produktů (k tomu snad jen tolik, že v USA byly počítače Apple vždy mnohem rozšířenější než ve zbytku světa, tedy cílové publikum narozdíl od tuzemského diváka mělo určité povědomí, jak velkou díru do světa ten který výrobek ukázaný ve filmu udělal nebo neudělal; nám ostatním nikdo nebrání si o nich počíst ve Wikipedii). Tvůrcům však evidentně víc než o pikantní detaily z Jobsova života, přesné ztvárnění jeho tvůrčí metody nebo exkurz do historie výpočetní techniky šlo o zobrazení principů, na kterých jsou založeny kapitalistické korporace. Sternův Steve Jobs není nepraktický vizionář, ale stejně nelítostný businessman jako jeho rivalové (čím se od nich odlišuje, je ovšem jeho kreativita). V tomto ohledu je snímek pravým opakem The Social Network, v němž se David Fincher soustředil na (divácky zřejmě atraktivnější, nikoliv však podstatnější) osobní konflikty v pozadí řízení firem. Nakonec i název filmu lze chápat jako odkaz na prostý fakt, že přinejmenším stejně důležité jako ty počítače jsou s nimi spojené pracovní příležitosti, potažmo dolary. Velké plus snímku ovšem spočívá v tom, že školometsky nekritizuje, ale nechává na divákovi, aby se sám (např. v závislosti na svém politickém "vyznání") rozhodl, je-li to tak správně, nebo ne.

Tak mizanscénu měli hezkou (hlavně exteriéry), ale tím taky výčet kladů této adaptace nejspíš končí. Předloha prezentuje velkou část příběhu formou vyprávění služebné Nelly, jež řadu událostí spíš interpretuje po svém, než že by je "objektivně" popisovala. To dává potenciálním tvůrcům filmových adaptací velký prostor pro jejich vlastní pojetí a imaginaci. Robert Fuest se svým týmem tuto rukavici zvedl poněkud rozpačitě. Nekonají se tedy žádné duchaplné dialogy, Cathy čas od času pronese nějakou blouznivou repliku, Heathcliff nemluví skoro vůbec. Většinou po sobě jen tak koukají. Kniha sice oba protagonisty líčí jako pěkné magory, ale zároveň velmi atraktivní (což se ještě zdůrazní po návratech z jejich pobytů mimo Větrnou hůrku). Do filmu se nic z toho nepodařilo přenést, Cathy Calder-Marshall není charismatická ani si celé osazenstvo Drozdova neomotá kolem prstu. Těžko pak pochopit i motivace ostatních postav, zejména když není (opět narozdíl od knihy) přesvědčivě vysvětleno, proč je Heathcliff tak neoblíben. Celkově snímek působí dojmem dílka, jež narychlo spíchl někdo, kdo si předtím zběžně prolistoval Brontëové román a náhodně z něj vybral pár rádobydramatických scén.

Jiří Menzel je zvláštní režisér. Žebráckou operu označil za svůj nejslabší film, a přesto svůj následující celovečerní počin založil na téměř totožném filmovém stylu (byť měl Čonkin evidentně větší rozpočet a je o něco výpravnější). Ovšem zatímco Žebráckou operu uchránil před pádem do podprůměru výborný text Havlovy adaptace, text Ivana Čonkina je stejná fraška jako to, co je vidět před kamerou. Výsledkem je hodně bizarní směsice Švejka, Pasoliniho(!), Liny Wertmüllerové a snad i Top Gunu či co.

Ať už si o Jiřím Svobodovi myslíme cokoliv, nedá se mu upřít filmové vidění a schopnost vykouzlit působivou atmosféru, trochu připomínající styl Karla Kachyni. Hlavní téma tohoto zapomenutého filmu, workoholizmus, je v dnešní éře ještě aktuálnější než v době uvedení Oddechového času do kin. Snímek má k němu co říct i dnes, problém je, že kulisy se od té doby velmi výrazně změnily (například úplatková činnost matek slabých studentů je již delší dobu legalizována do podoby soukromých vysokých škol). Právě kvůli dobovým reáliím a normalizačním dialogům nebude hodně diváků celkem pochopitelně ochotno film zkousnout. My ostatní si ovšem můžeme znalecky užít přesvědčivé herecké výkony Brzobohatého a Svojtky, pobavit se malou rolí hippiesáckého synátora v podání Davida Prachaře, nakouknout na koncík Etc. a potěšit oko pohledem na atraktivní herečky (hlavně Divíšková je v tomto filmu sexy jak nikdy; mít tam nějakou odvážnou scénu, jdu na 4 hvězdy;).