troxor

Už z názvu (Ženy noci) je jasné,ženami jakéhože povolání se film zabývá. Nepatří sice k nejslavnějším ani nejlepším, své kvality však má, příběh je uvěřitelný, herci celkem také...

Zajímavý film o všedních věcech.

Haneke je monstrum, pravděpodobně psychopat (a věřím, že společnosti potenciálně nebezpečný) - nikdo jiný by nebyl schopný natočit něco tak zvrhlého, zrůdného a hlavně - dobře se tím bavit. Mnohokrát tu už zaznělo, že film je dosti silnou ťafkou nám filmovým divákům, kteří jsme si zvykli nechat na nás plátno/obrazovku zvracet kýbly krve a násilí, pohoršovat se nad tím hnusem, slibovat "Už si nic takového nepustím!" - ale odtrhnout od toho oči, to nemůžeme. Tento film je Hanekeho zábavnou hrou - směje se divákovi a jeho potlačované fascinaci násilím. Ale nejen - nepřipadne Vám obraz domu ovládnutého dvěma slizkými násilníky, kteří si kladou stále absurdnější požadavky a ať je obyvatelé domu splní nebo ne, brutálně je potrestají, jako alegorie společnosti, ovládané nějakým totalitním režimem (ať už hnědým, či rudým)? A to není poslední "podobnost čistě náhodná", myslím si, že pro Hanekeho byl obrovskou inspirací Kubrick a to nejen svým Mechanickým pomerančem (celý tento film je vlastně na 2 hodiny rozvedenou "surprise visit", jsou tu podobné typy postav, chybí jen, aby říkaly ultranásilí, a byly by k nerozeznání), ale také Osvícení (kluk skrývající se v domě, hlášky jsou téměř totožné, čekal jsem jen, kdy se vynoří Jack Torrrance se sekyrou). Ladění obou filmů je podobné - jsou jízlivé, ironické, sarkastické... Právě srovnání s těmito filmy Hanekemu ubírá, protože Kubrickovi se podařilo říci daleko více (a snad ještě mrazivěji) na daleko menším prostoru. Jsem jenom rád, že Haneke bydlí až v Rakousku, protože podobní lidé jsou lepší, když jsou daleko....

Šest hvězdiček. Íránská básnířka Forúgh Farrokhazadová se v tomto dokumentu vypravila do leprácké kolonie, kde sleduje život jejích obyvatel. Záběry z jejich života jsou neskutečně silné, děsivé, některé scény mě budou strašit snad až do smrti (leprácká svatba, malomocné děti hrají fotbal, škola...) Spolu s Las Hurdes Luise Buňuela je to snad nejpůsobivější dokumentární film o lidském neštěstí vůbec. Že autorkou filmu je básnířka, je poznat téměř z každého záběru, film je plný zvláštní poezie, některé scény jsou doprovázené jejími verši... Myslím, že vrcholem celého filmu je scéna ve škole - Učitel: "Co to znamená odporný? Řekněte alespoň 2 odporné věci, které znáte." A děti odpovídají : "Ruce, nohy..." Stálý zdroj mých nočních můr a jeden z nejlepších filmů na světě...

No, bylo to takové hřmotné a a rozmáchlé, ale daleko méně soudružské, než jsem očekával (dokonce se tu daleko častěji říká bratře než soudruhu, což jsem vzhledem k roku vzniku nečekal...) Je vidět, že i u nás v Čechách lze natočit velkofilm, a to i obstojný, zvláště, pokud peníze svěříte našemu (všemi režimy ověřenému) specialistovi na tento žánr...

Název filmu v originále - L' Âge des ténèbres - naráží na termín L' Âge des lumiéres (Doba světla), kterým Francouzi označují osvícenství. Tím, že nazval tento film Doba tmy, nám říká, že se lidstvo v moderní době dostalo kvůli absolutní a otrocké aplikaci osvícenské racionality do stavu k skutečnému osvícenství přesně protikladnému, k jakémusi Zatemněnství (Zabedněnství?). Toto tvrzení jsem plně ochotný Arcandovi věřit, protože společnost tak, jak ji zde zobrazil, se dostala do krajně patologického stádia. Komunikaci se podařilo oprostit od mezilidských vztahů, byrokracie nabývá kafkovských rozměrů, muži ztrácejí víru ve svou práci ("Ráno jedu 20 minut autem, půl hodiny vlakem a deset minut podzemkou proto, abych tu mohl sedět a poslouchat stěžování lidí, kteři jsou na tom ještě hůř než já, a kterým nemůžu pomoct, protože jim není pomoci"). Důležitým motivem filmu je naprosté osamění jedince mezi lidmi, všude panující naprostá lhostejnost. Lidé tak musí prchat do fantazijních světů nehmotných (představy) i zhmotněných (živá historie - čili únik do - součaností zpotvořeného - středověku). Svět se řítí do ďáblovy řiti a člověk je naprosto bezmocný, a nemá ani nikoho, komu by si mohl postěžovat. Leblanc (Josef K. ?) nakonec poznává, že člověk je občas nejméně sám, když je sám... Čímž se film zapojuje do symfonie nářků na současnou dobu, kterou intelektuálové hudou již posledních pár tisíc let.

Ježíši to je ale dobrej film! A nakonec i se zázrakem!

Do perliček na dně se Fádní dopoledne už nevešlo, a to je škoda, byla by to perlička z nejlesklejších. Passer dokázal geniálně, s úžasním vcítěním se do běžného člověka, natočit film plný pochopení, smutný, humorný, poetický a hlavně nesmírně pravdivý... Postavy jsou naprosto uvěřitelné, je vidět, že neherci uměli zahrát sami sebe, film má podle mě (i když jsem dobu nezažil) téměř dokumentární hodnotu - o nás Češích, našich hospodách, našich pábitelích, o všednosti, fotbale a pomalém, ale nezadržitelném plynutí lidského života a času, toho vypoví mnoho, možná skoro vše...

Nečekejte nic jiného, než průměrný americký popcornový biják. Pokud je to to, co chcete, tak pak je to správná volba... Jediné, co mi nejde do hlavy, je, proč drsný afroamerican polda jezdí německou audinou (ten product placement nějak nesedí, člověk by čekal, že někdo takový bude nakupovat jako patriot...)

Je zajímavé, jak si každý z režisérů upravil Hrabala podle svého. Menzelův Hrabal je až snový, poetický, Němcův je temný, depresivní, Schormův obrazný a, upřímně, dost podivný, Chytilové - viděný jinak, žensky, trochu už Sedmikráskovský, Jirešův laskavý a lidský. K filmu měly jště patřit dvě další povídky Passerovo fádní odpoledne (poeticky všední) a Herzovy Sběrné surovosti (groteskní).