Němá barikáda

Parádní válečný film, kterému nechybí napětí, akce ani dobré herecké výkony. Do paměti se hodně vryje Polka Barbara Drapińska, která se po svém osvobození z transportu s vervou pustí do likvidace nacistů. Zdatně ji sekundují rada Vacátko a Boblig z Edelstadtu. Co se týče komunistické propagandy, je tu dle mého názoru v celkem omezené míře. Hlavním problémem filmu je konec, ve kterém se namísto vyvrcholení osudů jednotlivých postav dost násilně přeskočí na záběry vítání Rudé armády. (16.10.2017)

Určitě je to ukázka dobře zvládnuté filmařské práce. Propagandisticky to moc hodnotit nehodlám, protože přesto, že těch rudých idejí je tam na nestrannou výpověď podávající film na moje gusto až moc, tak je třeba vzít v úvahu dobu vzniku a fakt, že hodně lidí to tehdy opravdu takhle vidělo. Líbí se mi, že se špinavými nácky se tu nikdo nemaže a pěkně táhněte do Germánska!!! Je v tom cítit to velké poválečné nadšení a tak přesný výklad historie není nezbytný i když je jasný, že takhle to nebylo, ale to mi nevadí, já bych spíš přivítal více souvislého děje, takhle to působí spíš jako hraný dokument, ale zase jistá Vávrova režisérská ruka je na něm znát.60% (04.02.2016)

Dobře natočený film s rozsáhlým komparzem a výbornými herci, který dokáže nejednomu posílit národní hrdost. Vše působí věrohodně. Polka je postavou, která působí možná až příliš hrdinsky, ale dobře tmelí celý děj. *** Ve zkratce: Ministr policie zakazuje ničit německé nápisy. Ministr policie... Bum prásk. Postavíme na mostě barikádu. Bum prásk. Bum prásk. Němci ustupují! (06.03.2011)

Drdovo sociální smýšlení a Vávrova precizní režie přebijí agitační nutnost doby. Skvělá akce, silné dramatické osudy jedinců - Halina v podání Barbary Drapińské je skutečně strhující - a celkové herectví drží u mě film v nadprůměru. Stejně tak Srnkovo hudba. Obraz lidské odhodlanosti a vlastenectví v té nejčistší a nejcharakternější formě. Vynikající válečný film. (15.09.2011)

Dobrý film, určitě lepší než Osvobození Prahy, ale místy poněkud nudný, za což ovšem nemůže ideologie, nýbrž jeho rozvláčnější druhá polovina. Co se týče bitevních scén a přestřelek, Otakar Vávra nikdy nebyl žádný Jiří Sequens, ovšem vždy udělal maximum pro to, aby to, co právě točil, bylo co nejatmosféričtější. Tentokrát se mu to povedlo třeba při výborné scéně pátrání po odstřelovači nebo při montáži se stavbou barikády, když si naštvaní a odhodlaní lidé v dlouhém záběru podávají dlažební kostky. Opravdu škoda, že se film po hodině tak nějak okouká a člověk už jen čeká, kdy přijedou ty vyhlížené ruské tanky (v tomto případě tedy ten ruský tank) a bude konec. A i když se mi hudba Jiřího Srnky líbila (ve finále krásně spojil vlastní tvorbu s československou a sovětskou hymnou), Zdeněk Liška pro novější Vávrovy válečné opusy složil přímo nesrovnatelně zajímavější věci. (05.11.2015)