Joedas

Jako prostředník mezi Scorsesiovkama (Taxikář a Král komedie) a comicsovym originem to na mě zafungovalo velmi dobře. Todd Phillips chytře dávkuje sedmdesátkovou kritiku systému a společnosti, osobní drama jednoho nemocnýho člověka a napojení na netopýří vesmír, aby to všechno skutečně elegantně propojil. Výsledkem je film, kterej je znepokojivej a dost možná i pro určitou sortu lidí nebezpečnej, což vzhledem k dnešní době kvituju. Je až s podivem, jak kvalitní drama Joker je, když Phillips doteď brázdil jen žánr komedií. Řemeslná špička zas takovym překvapením neni, ale aby jednotlivý scény vyznívaly přesně dle potřeby a celek člověka spolehlivě protáh od nadšení po zděšení (viz. komentář Toma Hardyho), to beru jako ukázku velký režijní zručnosti. A nemalej podíl na tom všem má samozřejmě pan Phoenix, kterej si mě vodil jak Messi obránce. Sice mě už nebaví číst, jak je v roli Jokera fenomenální (to že je Phoenix mimořádně nadanej přece víme už dlouho), ale po dlouhym rozmýšlení musim uznat, že TAKHLE by to nikdo jinej nezahrál. Takže velkej palec nahoru a doufám, že to nastaví novej trend, kdy se studia zaměří na produkci kvalitních filmů s autorskou vizí radši než na budování značky.

Pro mě takovej ten zážitek, kterej můžu jen těžko vyčíslit v hvězdičkovym hodnocení. Záměrně jsem si nepouštěl předchozí Grayoviny, aby mě to údajný starosvětský vyprávění překvapilo, a teď se nemůžu dočkat, až Grayovy předchozí kousky dokoukám. Ten kompromis mezi blockbusterem a filozofickou sondou v meditativním tempu mě totiž přinejmenšim zajímal (a se zájmem jsem v kině na plátno už nějakej ten pátek nekoukal). V rámci tématu a motivů asi nic moc novýho a doslovnost otázek i odpovědí extrémní, na druhou stranu audiovizuál nepřekvapivě špičkovej, vyobrazení blízký budoucnosti dobývání vesmíru (komerční lety, stanice na měsíci) mrazivě realistický, atmosféra nepříjemně vtahující a všechny klady završuje výkon Brada Pitta, kterej si rok 2019 definitivně ukrad pro sebe (protože tady čuchám nominaci). Pro umocnění "prožití" filmu doporučuju IMAX.

Pořád ho vidim jako bouřliváka s tváří Antonyho Quinna z Žízně po životě. Zajímavej dokument o zajímavý osobnosti, na kterou jsem si stále neucelil názor, o to víc mě ale fascinuje. Těžko říct, která rána z toho dlouhýho seznamu ho nakonec srazila, nebo jestli se mu všechny ty neštěstí sečetly, nebo se jako nešťastnej člověk už narodil, kdo ví. Každopádně mi tenhle filmík ukázal spoustu maleb, který jsem předtim neznal, a k tomu zbytku poskytl kontext a velmi vítanej náhled do prostředí, ve kterym Gaguinovy geniální díla vznikaly.

Tohle mě vážně bavilo. Přiznám se, že v mejch nejslabších chvilkách sahám do útrop žánru rom-com, a to dost možná častěji, než předepisujou lékaři. Výsledkem je, kromě pokřivení vkusu a všelijakech vedlejších účinků, vyčerpání těch kvalitních kousků, a tak musim svojí úchylku sytit tim zbytkovym blátem (čili drtivou většinou romantickejch komedií). A přitom úplně zbytečně, protože mě při mý vynalézavosti nenapadlo kouknout do minulýho století, kde čouhal tenhle klenot. Prima námluvy, kde Michelle dělá zagorku z důvodů, který jsou v pravej čas odhalovaný a Alík brutálně tlačí na pilu, až je to otravný. Co mě kromě ústředního dua moc bavilo, bylo krásně vyobrazený prostředí Newyorskýho bistra a i když je to spíš romantický drama (ale milý), než komedie, u pár scének jsem se smál nahlas. PS: Michelle je poklad a tady ji mám zatim ze všech rolí nejradši.

Doceňuju až po odležení a to hlavně proto, že mám teď chuť na podobnou francouzskou krimi. Filmy podobnýho ražení jsem kdysi mýval rád a profesionál mi, i přes to, že k němu dost výtek, tuhle zapomenutou vášeň připomněl. Zajímalo mě, jak si bude francouzskej polar z osmdesátek tykat s Morriconeho hudbou a výsledek je nepřekvapivě magickej. A to i přes to, že chi mai hraje pomalu co deset minut.

Viděl jsem to pozdě. Spoustu klíčovejch momentů jsem bez kontextu znal z videoesejí a dokumentů. I tak ale čistej průstřel, kterej mi utekl zatraceně rychle. A díky moc Stoneovi s Palmou za perfetkní ukázku toho, jak se má přistupovat k remakům. Proč dělat další gangsterku z 30. let, která pravděpodobně nevypoví o nic víc než originál (a teď nemyslim o filmovejch postupech daný doby), když si můžu tvrdě rýpnout do problémů současnosti. Pod tímhle dojmem jsem vážně zvědavej, jak coenovci pojali nejnovější verzi scarface.

Hořkosladký pojednání o svobodě ducha s Jackiem, kterej je tady ještě o kousíček lepší než normálně. I proto mě zaráží, že postava Budduskyho není tak známá a citovaná, jako jiný Jackieho kreace. Třeba hláška s jednookou prostitutkou měla jednoznačně zlidovět.

Pěkně poskládaná mozaika o člověku i mýtu jménem Jack Nicholson. Škoda jen, že se k němu nevyjádřilo víc kolegů. I tak ale je v těch skromnejch padesáti minutách dost materiálu buď s nebo o Jackiem, který jsem před tim nikde neviděl.

Zase trochu jinej pohled do fungování mafie, kterej netvoří komplexní obraz tak jako klasiky žánru, ale radši sleduje vztahy několika málo postav, který fascinujou. Perfektně zahraný, s přehledem odvyprávěný drama s momentama, který mě napínaly jako dlouho nic. K absolutnímu hodnocení to po krátkym váhání přehoupl kontrast mezi policejním a mafiánským prostředím, kterej rozhodně nevyznívá černobíle.

Proti sequelům a spinoffům nic nemám, když se snaží svoji existenci alespoň trochu opodstatnit. Pokud se o to nesnaží a jsou hloupý, ale ve výsledku člověka baví, taky jim odpouštím. Hobbs a Shaw je ale film tupej stejně tak, jak je zbytečnej a opravdu mě mrzí, že jsem svou troškou finančně přispěl k tomu, aby podobný nastavovaný slátaniny vznikaly vesele dál.