Joedas

Nic převratnýho nebo mimořádnýho, jen další solidně odvyprávěná eastwoodovka, která ve mně při svý jednoduchosti vyvolávala dost silný emoce. Takhle vzteklej jsem z kina dlouho neodcházel. Clint nám prostě připomíná, že instituce se silou a dosahem, ale tím pádem i ohromnou odpovědností, jsou lákavym místem pro kariéristickou lidskou žumpu, která v nich uspěje spíš než dobráci typu Richarda Jewella. Když se tam ta kráva (velmi slušně zahraná Olivií Wilde) začala ohánět zodpovědností nebo když jí ztekla slza na konferenci, měl jsem v hlavě hodně brutální představy, jak jí vysvětlit, že je na tomhle světě zbytečná. Nemohli by podobný lidi táhnout někam do prdele na kraj světa, odkud by nemohli ničit životy ostatním? Díky Clintovi za tenhle důležitej film, díky výbornejm hercům a ještě jednou díky Martymu McDonaghovi, že hollywoodu se vší parádou předved, co dokáže nekonečně sympatickej Sam Rockwell.

Rok 2019 nepřestává chrlit filmovou radost. O filmu 1917 se hodně mluví, vyhrál trochu překvapivě zlatej glóbus, marketing jede na plný otáčky, a tak je na místě trochu tý divácký skepse. A i když jsem si jistej, že někdo tam ten kalkul uvidí, mě to strhlo. Válečný filmy mají po nedávnym Dunkerku dalšího adepta do síně slávy. A stejně jako Dunkerk, i tohle se MUSÍ vidět na co největším plátně s co nejlepším zvukem. Obraz vtahuje do děje. Kamera se netřese, ale klidně pluje prostorem a na drastický změny v tempu a dění skoro nereaguje, čímž diváka nevytrhuje z pozornosti a nenechává ho spočinout ani když se "nic neděje". Hodně intenzivní dvě hodiny času, tvořící dokonale komplexní zážitek, kterej vyčerpává i povznásí. Slzy, smích a upřímná divácká radost jdoucí do maxima při finále, kdy jsem byl zařezanej do sedačky s husinou na rukou. To je 1917.

Asi by to bylo lepší, kdyby se na člověka ze všech stran nehrnulo, jak úžasná detektivka to je. Je to fajnová odlehčená podívaná dávající vzpomenout na kouzlo Poirota. Navíc je na tom znát, že si to všichni zúčastnění užili. Ale řeči o filmu roku nebo nějaký budoucí klasice jsou dle mýho dost přes čáru. Lidi, co tenhle žánr mají v lásce, a co na to půjdou se střízlivým očekáváním, to ale nemůže zklamat. Velkou radost mi navíc dělá (a promítá se to i do výslednýho hodnocení) fakt, že v týhle době, který dominujou obrovský série se všema sequelama, prequelama a spinoffama, se podaří jednomu člověku realizovat takhle osobní a originální projekt a protlačit ho na velký plátna do nejširší distribuce.

Procesí hanby bych nepřál nikomu.

Mám hobití flashback. Jasně je vidět, že celá tahle trilogie vznikala za prvé zbytečně narychlo, a za druhé hlavně pro peníze. Narychlo, protože je cítit, jak neprovázaný jednotlivý filmy jsou. Zejména tenhle poslední, kterej se z nějakýho důvodu (snad kvůli breku sw fans nad osmičkou) soustředí na zalepování děr místo toho, aby na předchozím dílu stavěl. Celá druhá polovina je pak očividně šitá horkou jehlou. Pro peníze, protože tady nikdo neměl konkretní nápad a neodbytný nutkání ho realizovat. Tohle je prostě produkt na zakázku. Ale nutno podotknout, že je dělanej lidma, který odvedli ohromnej kus poctivý práce. Třeba zrovna Abrams, kterýmu upřímnou lásku ke star wars věřim, asi dělá co může. Šlape mu to dobře, jen musí spěchat víc, než by bylo potřeba. takže i když jednotlivý scény má zkomponovaný, zabraný a blokovaný většinou perfektně, není to tak dokonale utažený a netvoří mu to režijně komplexní dílo, jakým byla třeba sedmička. O vypravěčský dokonalosti prvního Star Treku ani nemluvě. Přes to přese všechno jsem si to celý relativně užil. Chápu znechucení a nadávky, ale já nejsem zarputilej star wars vyznavač, takže ať už je to celý jen lacinější odvárek původní trilogie, pořád mám pro tuhle látku slabost.

Tenhle zapadlej Scorsese je vizuálně a stylově skoro stejně výraznej, jako některý mistrovy největší kousky. Tématicky se možná v Martyho nabitý filmografii ztrácí, filmařsky ale překračuje status experimentu a hrdě se řadí po bok slavnějších děl. Radost sledovat ať už žánrovou nevyhraněnost, nebo dokonale funkční fikční svět. Ten je dějištěm a zároveň svojí vlastní postavou, která sice platonický, ale tragicky nenaplněný lásce dvou hlavních protagonistů, ubližuje ze všeho nejvíc. Výkony ve svý "přehnanosti" přesný, Michelle krásná a konec správně nejasnej.

Z toho, jak film nezneužívá lekačky, jak pracuje s hudbou, jak se staví ke kultu Shining a jak se doslova mazlí s obrazem (hlavně teda scény v do mlhy ponořeném lese) jsem dokonale zaskočenej a nadšenej. Namísto bububu strašení Flanagan pečlivě buduje atmosféru a důmyslně si pokládá základy tak, aby je později mohl zúročit k děšení daleko hlubšímu. Rozvíjení mytologie a až polopatický vysvětlování Shining mi nevadilo, naopak jakmile zazněly ty jednoduchý tóny ústředního motivu, byl jsem doma. Ale uznávám, že kdyby Doktor Spánek šel svojí cestou a soustředil se víc na svébytnost než na rozvíjení a odkazování ke knihám a původnímu filmu, mohl vzniknout "objektivně" lepší film. Ale znovu opakuju, já si tenhle znepokojivej návrat do Overlook hotelu užil náramně.

Ne že bych nebyl varován, ale stejně mě Irishman zaskočil. Věděl jsem, že nejdu na druhý Mafiány, takovou ránu na solar jsem ovšem nečekal. Martyho novej počin není energickou zběsilou jízdou, nýbrž táhlym labužnickym zážitkem, kterej člověka dlouho chlácholí, občas vytrhne, pečlivě si ho však připravuje na zasazení dost bolestivý rány. Po konci nejde nezírat a nepřemítat. Je to dílo bez strhujících pasáží a filmovejch složek, všechno tu tak jako v Tenkrát v Americe, na které jsem si během sledování několikrát vzpomněl, slouží jednomu většímu účelu, a tak až překvapivě člověk neřeší třeba výbornou kameru, mistrovský herectví nejen (!) ústředních postav, výpravu nebo hudbu, ale jejich službu celku a odraz na pocit, kterej v divákovi postupně klíčí. Ty monstrózní 3 a půl hodiny si film vezme, na oplátku dává zážitek tak nevšední, že by byla škoda si ho nechat v kině ujít. Nic podobnýho není, na to je Irishman dostatečně svůj, i když vychází ze světa a reálií, který od Martyho a ostatních dobře známe, i když používá podobný postupy a Martyho trademarky, stejně film vyznívá docela jinak, než zbytek mistrovy filmografie a rozhodně úplně jinak, než současná nabídka filmů. Hanba je nezasazení do více kin (vždyť v ČR to snad promítat ani nebudou), jestli je to cena za to, že film mohl vzniknout a to přesně podle Martyho představ, nezbývá než to přijmout a pokud možno vyrazit někam, kde vám ho promítnou. Protože pokud někdo uvažuje o promítání tohodle skvostu na televizi, notebooku nebo snad mobilu, pro toho má David Lynch tuhle zprávu: https://youtu.be/wKiIroiCvZ0

Měsíc zpátky jsem se vrátil z Maroka a kromě silnejch zážitků jsem si přivez taky dost akutní střevní potíže. A i když jsem na záchodě strávil v podstatě celý září, ani zdaleka se mi za necelej měsíc nepovedlo vyprodukovat to co zvládl Jarda Soukup. Vydržel jsem pět minut. To není ani k smíchu, tohle už je jenom smutný.

I přes renomé a doporučování ze všech světovejch stran mě to dokázalo odzbrojit. Pan Pon se teda předved. Namíchat takový množství žánrů a stylů bez ztráty soudržnosti je opravdu počin. Moc se mi nedařilo hádat, jakym směrem se bude příběh ubírat, přesto každá událost, každý rozhodnutí postav, byť bizarní, působily zcela samozřejmě, jako logický vyústění událostí předchozích. Až je zpětně k nevíře, jak lehce a suverenně střídá jedna šílenost druhou, aniž by to člověk vnímal. Zorientovat se mi daří až po opuštění světa, do kterýho jsem byl dokonale vtažen navzdory tomu, že nebylo komu fandit. A čím víc o Parazitovi přemýšlim, tím mi přijde lepší.