Joedas

Mám rád tyhle filmy plný kontrastů. Drsný, ale citlivý vyprávění, co když zrovna duši chvíli nedrásá, umí jí pohladit jako v poslední době málo co. Zajímavý je, jak emocionálně vtahující ten film při svý jednoduchý přímočarosti umí být. Nechci tvůrcům neprávem ubírat, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jsem to takhle prožil a vychválil i kvůli laťce a současný masáži blockbusterů bez přidaný hodnoty. Takovýhle zádumčivý westerny se holt nedělaj, a tak radši přestanu přemítat, na kolik je to absolutní hodnocení zasloužený a radši si ten nášup poctivosti prostě užiju, protože dalšího se taky nemusim dožít. A když už mi ho někdo natočí, místní kina mi ho taky nemusí promítat, že jo!?

Po dvojce se mi jasně potvrdilo, že ten film stojí a padá s postavou Emily Blunt. Asi žádněj velkej objev, vždyť hraje hlavní roli, ale pár výtek jsem vůči ní slyšel. Ten kontrast naivity a drsnýho světa, ve kterym se nejde neušpinit, bez ohledu na to, jak čistej do něj kdo vleze, to je pro mě to gró filmu. A způsob, jakým nám tuhle pointu tvůrci vštěpují, je vážně parádní. Postupně, srozumitelně, chytře neokázale, promyšleně a pečlivě rozprostřeně přes celou stopáž. A zatímco ve dvojce jsou Brolin i Del Toro v podstatě čistý klaďasové, kterym máme fandit, tady to díky perspektivě Emilyny postavy není zdaleka tak jednoznačný, což je ohromný plus.

Ze Soldada je hrozně cítit, jak moc by chtěl být drsnější než starší bratříček, to by ovšem nesměl slevit snad ve všech filmařskejch aspektech, scénářem jakožto největším sešupem počínaje a kamerou, která je sice výborná (ale Deakins je Deakins) konče. Sem tam je cítit to pravý Sicario, ale místama mi připadalo, že si ze mě Sheridan dělá srandu. Jednička neokázale budovala určitej pocit, aby ho ve finále elegantně a přece s pořádnou perkusí podtrhla, dvojka sází na jednotlivý momenty, jako celek pak tím pádem skřípe. Těch rozporů je velká škoda, protože silný pasáže film má a tak mě ten průměr vážně mrzí, na pokračování se ale přesto těšim. Už jen pro toho Del Tora.

Tenhle film budu používat jako zcela nezpochybnitejnej důkaz toho, že filmy můžou mít duši. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Čert vem, jestli se o tu náladu snímku zasloužil víc Peckinpah, nebo ten kudrnatej rypák, co tam předčítá etikety od konzerv, důležitý je, že jako celek je to magický. Sice to není věc, co bych si pouštěl pořád dokola a neříkám, že se to místama nevleče, ale je v tom něco nepopsatelnýho. Něco, co nepodléhá žádný analýze a i takovej Douglas místo rozborů radši uznal, že je to zkrátka krásný.

Ale jo, nemůžu si stěžovat. Kdybych jó hledal, našel bych hejno much, ale proč si kazit zábavu. Asi to neni fér třeba vůči Rogue One, na kterej jsem byl přísnej, i když co se poctivosti týká, jsou na tom oba spinoffy stejně bídně a z obou taky čouhá status produktu spíš než filmu. Jenže Solo mě prostě bavil. Nic víc, ale ani nic míň a o to jde. Když se řekne buddy heist western ve Star Wars světě, pravda, člověk si představí jinou pecku, ale v rámci zadání od hlavounů se s tim Howard popasoval dobře. I když mě teda mrzí, že tenhle film při svojí kvalitě v podstatě potvrzuje, že v nejbližší době pod značkou star wars žádnej originální gamechanger nevznikne.

Když jsem to teď skoro všechno viděl pohromadě, nemůžu si nerýpnout. Ačkoliv to chvíli vypadalo jako návrat k počátkům, Salazarova pomsta k nim má ve svý podstatě nejdál. Ten funkční svět z jedničky jako by se díl po dílu vytrácel, jenže tady po něm není ani stopy. Prachy to teda pořád hází, ale kouzlo je někde v nenávratnu. Co se tváří jako hold, je ve skutečnosti trapná karikatura a tomu všemu nasazuje korunu postava Jacka. Kde je ten frajer, co byl vždycky o krok před ostatníma? Takhle nepochopit a zazdít vynikající postavu, to jsem snad v žádný jiný sérii ještě neviděl.

Suverénně ale citlivě odvyprávěná romance v překrásnejch kulisách a s perfektníma hercema. Atmoška letního vzplanutí dokonalá, výborná hudba a ještě k těm naťuknutejm hercům, Chalamet je talent a schválně se podívejte, v čem hrál Michael Stuhlbarg v roce 2017. Vybírat i hrát umí.

Svýho času velký překvapení, teď už tutovka, která mě nikdy nezklame. Jeden z nejlepších blockbusterů, protože je svižnej, poctivej a maximálně zábavnej. Mistrovský vyprávění a chytrá zápletka jsou sice fajn, ale to, kvůli čemu se ke Star Treku pořád tak rád vracim, jsou perfektně napsaný a ještě líp obsazený (!) postavy. Ať už Pine, Pegg nebo Saldana (konečně sci-fi, kde neni modrá ani zelená). Abrams je podobná hračička jako Boyle. Oba dva maj na první pohled rozpoznatelnej rukopis, oba dva vypráví ve vysokym tempu a oba dva mě baví.

Sice čtyři hvězdy, ale v podstatě zklamaní. Poněvadž del Toro mi doteď ve většině případů mluvil z duše, tady ale poprvé nejsem v cílový skupině. Takže tentokrát jen perfektně natočená, citlivě odvyprávěná pocta filmům, co mi nic neříkaj.

Ty dráždivý momenty (brutální likvidace, vůbec celej výcvik, nahota) tomu hodně pomáhaj, jenže pár týdnů po projekci si kromě nich nic jinýho nepamatuju. Chce se to člověku dostat pod kůži, šokovat a vůbec nejradši by film byl, kdyby vám po něm v krku zůstal Fincherovskej knedlík, to by ho ovšem musel David taky režírovat, že jo. Ne, že by byl Lawrence neschopnej, jeho druhý Hunger games byly fajn, tady si to s tou látkou ale nesedlo. Jím nastavená atmosféra a budovanej pocit bezvýchodnosti pak v příšerně přetaženym finále přijdou vniveč. Mít to konec coby nevyhnutelný vyústění souboje baletka versus ruská tajná služba, bylo by to pro mě o stupeň lepší.