Calwen_

Tenhle film jsem si doslova vysnila.

Víc, než jen jeden dlouhý dialog:) Chybí mi Vídeň, chybí mi pouliční umělci, noc a kopa času v kapse. Ta svoboda, která mi na Before Sunrise tolik imponovala. Přesto je mi Před soumrakem nejbližší z celé trilogie. Není to tak (mile:) naivní jako první film a zároveň deprimující jako film poslední. Before Sunrise se posouvá do jakési zasněné reality, postavy i jejich dialogy jsou vyspělejší a snad i proto je souznění mezi nimi o to cennější a krásnější. Podtónem filmu se stal nekompromisně ubíhající čas, závazky a nespokojenost s dosavadním životem, přestože oba ze začátku vypadali vyrovnaně a s mající zdravou dávku životního nadhledu. Krátký, zoufalý ...a ok hysterický :D výlev maniodepresivní aktivistky Celline mi film začal posouvat do natolik lidské roviny, že celý příběh byl najednou zase o mnoho reálnější, upřímnější a jejich starosti mně bližší. Strašně příjemný a až geniální jazzový konec s Ninou Simone (kolik z nás čekalo srdceryvné loučení na letišti hmm?;) Minimalistický, bez fyzického kontaktu, téměř beze slov, založený jen na tom, že si dva lidé umí užít společně strávené chvíle a život vůbec. Mohla bych ho koukat pořád, Celline je tu kouzelná. Takhle se dělá romantika:) „Baby, you're gonna miss that plane“ „I know“ :)

Obrovský pokrok oproti prvnímu dílu především v celkovém vyznění hlavní hrdinky. V jedničce byla Lara těžce pod vlivem hry (z devadesátek!!) a šlo to dost cítit – Angelina rádoby drsná, umělá a místy až moc chlapská. V kolébce života shazuje prsa i drsný výraz a je daleko sympatičtější, lidská a hlavně ženská. Mínusem je větší odklon od hry a méně Rimmera:D Za Angelinu dávám 4* Žraloka nebudu komentovat :D