Dinsberg

Matrix říznutý Pulp Fiction. To nemohlo dopadnout dobře, a taky nedopadlo. Digitální svět, v kterém už ani herci nejsou reální. Dějová linka, jejíž autor by sám zasloužil heroinový klystýr. Komiksová záporačka Julianne Moore by byla skvělá, kdyby celý film měl temnější ráz. Takhle je jen karikaturou psychopatky. Mám sice na paměti, že tenhle i předešlý film jsou podle komiksové předlohy, ale to neznamená, že film sám musí působit jako komiks. Snad jediný, kdo se sem hodí je Elton John, hrající sám sebe.

Film ve své podstatě je kus plastu, ale není to PET lahev. Nedá se jen tak recyklovat. Pokud se o to někdo pokusí, pohoří. Tvůrci dnešních block-busterů věří, že divák je naivní pitomec, a pokud není, tak si ho na něj převychovají. Proto na něj nepůsobí jako na jednotlivce, ale jako na součást davu. Jako takový se dá strhnout už snadno. Je úplně jedno, že pije močoví recyklát, hlavně že ho pije. Film už se zcela změnil továrnu na kýč. Bez špetky invence a bez touhy překonávat hranice. Jediné hranice, na kterých záleží jsou tržby. Pane bože sešli nám dalšího Kubricka.

Ještě se najdou tvůrci, kteří jsou ochotní riskovat až s téměř nezávislou produkcí a stvořit film, který má našlápnuto k tomu stát se nezapomenutelným. Méně je mnohdy více a i někteří filmaři raději zapracují na nápadu než na grafice. Je jich sice menšina, ale stále existují. Zářným příkladem takového tvůrce je Damien Chazelle. Ačkoli si za Whiplash neodnesl sošku Oscara, jeho potenciál se naplno rozvinul, a věřím, že ještě zdaleka nevyčerpal. Ačkoli celý film je de facto jen o dvou lidech, právě jeho minimalismus u mě vede k maximálním účinkům. Emoce jsou na obou stranách, jejich motivace jsou už méně zřetelné, ale s každou další minutou se rýsují. Umění vystavět PŘÍBĚH, a nespoléhat se na trikovou vatu, která zachraňuje absenci všeho ostatního, se u tak mladého tvůrce dala stěží očekávat.Ale dostavila se, a to s velkou pompou. 

Vzhledem k současné filmové produkci neušel mojí pozornosti film, který se byť laickou, ale přesto pravdivou nótou snaží popsat, co to je kýč. Skoro každý má o tomto pojmu svou představu a téměř vždy je ta představa negativní. A kupodivu ne ve smyslu, že by to dílo bylo špatné či průměrné, ale spíš, že se o dílo nejedná vůbec. Film Kýč je když... je zrcadlem všem těmto pseudodílům, které se snaží parazitovat na skutečném umění. Jde vlastně jen o umění, posazené na ekonomické bázi. Karel Effa v roli Nezmara, stojíc vedle obrovského zahradního trpaslíka, říká, že jde o účelovou plastiku, jejímž účelem je hospodárnost. Antonín Šůra kýč nakonec definoval jako podvod, přetvářku, předstírání a imitaci umění, slaďák a náhražku. Lidem je neustále říkáno, co je správné sledovat a z těch žije Hollywood. Pár mustrů, osvědčených pochopitelně, se točí pořád dokola s obměnami postav, ale základ je pořád stejný. Draze vyhlížející váza, v které páchnou květiny středověku.

Všeho moc škodí. Nebo taky i nejlepšího se člověk přejí. Ale proč se přecpávat brakem. Nejen filmový průmysl zažívá přechod na pásovou výrobu. Vytrácí se jedinečnost. Klade se důraz na umělecky nepodstatná kritéria. Skvělý vizuál se stal alfou a omegou pro úspěch a jak je vidět, filmovým tvůrcům ždímání peněz z naivních diváků stále prochází. Výraz "filmový průmysl" tak získává svůj význam. Škoda, že už se producenti nesnaží vytvářet kulty, místo toho se snaží tvořit jen továrny na peníze. Proto mám čím dál menší chuť navštěvovat kina.

Nějaký dobrodinec natočil na amatérskou kameru něco, co už patří do zlatého fondu akčního filmu. Kdo viděl Smrtonosnou zbraň 3, si jistě pamatuje scénu nepodařeného zneškodňování nálože, po kterém se budova poroučela k zemi. Je zajímavé to sledovat z bytu  protější budově. Jen je škoda, že dotyčný přitom neotevřel okno, aby to bylo i se zvukem.

A takhle to nakonec vypadalo ve filmu.

Možná nejsem jediný, kdo si toho všiml, ale filmové série, zvláště ty o akčních hrdinech, zažívají u třetích filmů zvláštní přerod. Nastává u nich krize identity. Ať už se jedná o krizi postavy, herce, režiséra nebo scénáristy, vždy film začíná tím, že z filmu čiší pochybnosti. Jako kdyby si někdo z výše jmenovaných uvědomil, že to co do teď dělal, je možná špatně. A ejhle máme tady námět na film. Někdy je ten námět zdařilým popíchnutím mentality člověka, protože málo kdy je člověk tak koncentrovaný, že ani nezapochybuje. Většinou je ale ona pochybnost je chabým oslím můstkem pro naroubování dalšího pokračování. Obvykle to pak působí dojmem, že ve snaze se za každou cenu zalíbit tvůrci zapomenou jaký film natáčí.

Co bylo krásné na starých akčních filmech? No přesně to, co je obsaženo už v názvu žánru. Bohužel názor filmových tvůrců se asi neztotožňuje s názorem mým jakožto filmového diváka a potažmo fanouška.  Natáčení dnešních akčních filmů podléhá tvrdému dohledu nad vizuálem, o příběh se nikdo moc nestará (a ruku na srdce, u akčňáků se o to nestaral ani v minulosti), ale to co mi vadí je trochu v něčem jiném. A sice v přemíře využitých digitálních efektů. Dnes už nestačí akci natočit a digitálně doladit. Dnes se na počítači udělá z gruntu a vypadá to velice cool. Kde jsou doby, kdy destrukce ve filmech nebyla virtuální a byla údernější. V dnešních filmech je tolik explozí, že už jim chybí ta radikálnost. Kde jsou doby kdy Danny Glover a Mel Gibson ve Smrtonosné zbrani likvidovali bombu v nadzemních garážích? Škoda, že už se takové filmy nebudou točit, digitál jim bere kouzlo...

Dnes jsem se dočetl, že Rychle a zběsile chystá osmý a devátý film. No pane jo. Kdo by čekal, že se z akčního filmu stane telenovela. Ale teď vážně. Dalo by se shrnout, že Hollywood dnes žije uměle natahovanými sériemi, komixovými adaptacemi a pak jejich cross-overy. Invence nulová a balík prachů zajištěn. Iron mana naštěstí (aspoň doufám, že to tak je) utnuli už u třetího filmu, ale naroubovali ho do Avangers, klubu jakýchsi pochybných superhrdinů ve směšných kostýmech. A zase jen proto, že to dává velký destrukční potenciál. Pseudoscénáristi si mnou ruce a renomovaní autoři se neprosadí. Prostě nejsou v kurzu a jejich "novota" není sázkou na jistotu a neslibuje tučné tržby. Mám obavu, že podobně už začíná smýšlet i James Cameron a jeho další tři Avatarové. Kde je snaha o kultovost? Panebože, sešli nám dalšího Kubricka. Nebo že by už možnosti bourání filmových tabu byly vyčerpány a autoři už z principu nemohou přijít s ničím přelomovým. Tomu se zdráhám uvěřit. Spíše je to o lidské pohodlnosti a tučných šecích než o snaze o uměleckou nesmrtelnost.

Asi zase nepůjdu z davem, ale zázrak se bohužel nekonal. Tím netvrdím, že Rivalové jsou špatným filmem, právě naopak, budí do značné míry zatuchlou a sterilní americkou produkci příběhem ryze evropským. Rozhodně není ale takovým zázrakem, jak se všude píše. Howardovský rukopis, scénář z pera tvůrce Duelu Frost/Nixon, to vše je zde vidět. Ale co chybí, je formanovský nadhled nebo zemeckisova prostost pohledu. V kontextu prostředí F1 je to však nesplnitelným přáním, protože nadhled se v ní nosí jen na úrovni Bernieho Ecclestonea a prosťáčci zde nemají místo (podobně jako James Hunt). Nabubřelost se skví hlavně v prostředí a ne v postavách. Možná jsem o takových dvou legendách chtěl poněkud epičtější vyprávění, a to, že film utekl příliš rychle, rozhodně není jeho známkou.

Hollywood si tímhle filmem svou reputaci přece jen trochu vylepšil, protože perfekcionistický přístup všech zúčastněných je cítit z každé minuty. Ale přesto není to ten očekávaný zázrak.

Následující slova jsou dílem člověka neznalého toho o čem píše. Prostě píše o díle, které zatím neviděl, nicméně o jeho hodnotě usuzuje z recenzí. Film Rivalové jako by přiletěl z jiného světa. Nečekaně (alespoň u nás) atakuje přední příčky oblíbenosti a to napříč filmovou historií. Buď se jedná o statistickou chybu nebo se Ronu Howardovi povedl neskutečný husarský kousek. Teprve čas prověří, jestli půjde jen o výstřelek v předsmrtné Hollywoodské křeči nebo jestli se film zařadí po bok slavných životopisných klasik jako třeba Amadeus. Pevně doufám, že tento film nalomí můj neúmyslně pesimistický náhled na "továrnu na zázraky".

Pane Bože, co se to děje s továrnou na zázraky? Snaha o industrializaci? Prodávání snů? Kde jsou ideje, kde jsou vize? Co se děje s miliony dolarů investovaných do toho, čemu se dnes říká mainstream? Pokud si hollywoodští tvůrci myslí, že se divácká obec mění ve stádo tupých krav, které místo do ohrady naženou do kin, pak se šeredně pletou. Nejenže filmy jsou podřízeny komerčnímu úspěchu (viz časté cenzurování kvůli ratingu), ale vytrácí se tvůrčí invence mnoha nadějných mladých filmařů. ZA socialismu byla tzv. kulturní úroveň nastavována Stranou, dnes umělcké tempo udávají dolary (či Eura, podle toho, na které straně Atlantiku natáčíte). Vždy něco nebo někdo diktuje směr. Ideální je, když si jej diktují sami tvůrci a nikoli producenti. Bohužel žijeme v kapitalismu, a tak jsou peníze až na prvním místě. Proto já sám se čím dál častěji buď vracím ke klasikám stříbrného plátna, byť tabu, které tehdy prolomily je již dávno normou, nebo sahám po tvorbě nezávislých filmařů. A proč? Odmítám se podřídit davu a vydávat pozlátko za zlato. Méně peněz a více brainstormingu.

Akční předchůdce Pulp Fiction. Hláškování jako na běžícím páse, nápaditá akce, které nechybí patřičný drajv ani načasování a dávkování. Ústřední dvojice jako by byla klonem té ze Smrtonosných zbraní, jen jsou role rozděleny naopak. Bruce Willis hraje jen přesně to co musí, nic navíc a pro Damona Wayanse to byl vrchol kariéry. Škoda jen, že nejlepší scéna je hned na začátku a v hlavní roli v ní hraje svým cameem Billy Blanks.