RedAK

Pravá půlka postele: průměrně zaoblená třiadvacítka v krajkovaných brazilkách, čerstvě po sprše, postříkaná Lancôme La Vie Est Bellou, levá koza pohozená na mým ksichtě, pravá plandající kdesi ve vzduchoprázdnu, s vibrujícími stehny, neposlušnou rukou a neustálou potřebou stupidně pindat do každý scény každýho debilního filmu. Levá půlka postele: já, dvacetikilová sádlová vana převrácená na pravoboku, postříkanej svýma slinama při smání se vlastním vtipům, z držky táhnoucí cibule, trochu se potící, trochu páchnoucí, o dvě deci ejakulátu lehčí, znaven, unaven, vyčerpán, toužící po klidu při sledování filmu. První poločas ostře zahajuje spolumrdatelka sadou zvlášť agresivních otázek: „Puso a kdo je ten kluk?“ „Nevím, taky jsem to ještě neviděl.“ „To je jeho syn?“ „Jak to mám vědět?“ „Myslíš, že je to jeho syn?“ „Nevím.“ „Určitě to bude jeho syn, že?“ „Nevím, nezajímá mě to.“ „A ta dcera bude jeho dcera?“ „Asi jo, když je to jeho dcera.“ „Hele, tak to není jeho syn. A kdo to teda je?“ „Nevím, asi někdo jinej.“ „Syn někoho jinýho?“ „Nevím, něčí syn být musí.“ „Aha, on je syn toho mrtvýho. Proč umřel?“ „Nevím, taky to vidím poprvý.“ „Beztak ho zabil Kolin, že jo? ŽE JO?!“ „Nevím, asi jo.“ „Určitě jo, copak to není jasný?“ „Nevím, asi je.“ „A co když to nakonec je jeho syn?“ Po vykrytí všech útoků se soupeřka unavuje a z tvrdé ofenzivy přechází do pasivně agresivní strategie: „To je debilní film.“ „Taky mě moc nebaví.“ „Vůbec to nedává smysl.“ „Ale jo, celkem dává.“ „Že musíš vždycky vybrat takovou kravinu.“ „Vždyť jsme si ho vybrali spolu.“ „Buď vybereš nudnej dokument anebo nudnej film, vždycky.“ „Však jsi s ním souhlasila!“ „Nemůžeš taky někdy vybrat něco, co bude bavit mě?“ „Jak mám asi předem odhadnout, co se ti bude líbit??“ „Jasně že nemůžeš, všechno vždycky musí být podle tebe.“ Druhý poločas kolegyně nepostřehnutelně startuje volnou hrou: „Jdu udělat něco k jídlu, chceš taky?“ „Příště si vyber film sama, když se v tom tak vyznáš, expertko!“ „Nic v tý ledničce nemáš.“ „Beze mě by sis do teď myslela, že Spielberg je brněnskej hrad!“ „A máš tu všude nechutnej bordel.“ „Nebo se můžeme dívat na Óčko, na to čumíš celý dny a vypadáš u toho strašně spokojeně!“ „Něco tu nehorázně páchne, měl bys jít do sprchy.“ „Ty frajerko, filmu hovno rozumíš a mě tu budeš poučovat?!!“ „A ty špinavý trenky si laskavě sundej ze stolu, je to odporný.“ Mého vyčerpání a dezorientace soupeřka využívá ve svůj prospěch a velké finále kosí jedním smečem za druhým: „Ať Kolin toho kluka nechá jít, stejně svýmu osudu neuteče, musí zabít jedno ze svých dětí a ten kluk ho pak nechá na pokoji.“ „Meleš hovna, vůbec nevíš, co blábolíš!“ „Ale jo, jeho smrtí tu kletbu nezlomí.“ „Tys to viděla nebo co, vole?“ „Ten kluk má nadpřirozený schopnosti, to je evidentní.“ „Ty seš evidentní, určitě ho jít nenechá!“ „Tak vidíš, nechal ho jít.“ „Ale určitě nezabije svoje děcko!“ „Tak vidíš, zabil svý děcko.“ „Ale ten kluk ho určitě nenechá na pokoji!“ „Tak vidíš, ten kluk ho nechal na pokoji.“/// Tak vidíte i vy, přátelé, film není jenom zábava, je to především souboj, v mým případě vždy předem prohraný utkání, u nějž se nedovedu plně uvolnit a docenit tak všechny ty přepálený ujetosti řeckýho úchyla Yorgose. Mám rád divný filmy, ale tohle bylo divný maximálně živým komentářem, mýmu festivalu obskurní nepředvídatelnosti jednoznačně kralují Vlasy a taťka!.

V Česku se zrodil další Jára světového formátu, vedle Járy Guru a Cimrmana je tu nově i Jára Soukup; věhlasný novinář, advokát, boxer, rétor s dikcí Parkinsona a moderující mozková příhoda v jedné osobě. V neposlední řadě také generální ředitel tévé Barrandov, stanice populární mezi českými důchodci a Milošem, kde se svojí milovanou nabíječkou Kateřinou Brožovou osídlil prakticky všechny svoje obskurní pořady i relace. Tuzemské televizní kanály jsou takovým hezkým ekvivalentem Ripleyova muzea kuriozit a přestože v nich bují nespočet rakovin co minutu, vedle Járy se i gastroterorista Láďa Hruška jeví jako celkem sympatický vřed v kšiltovce. On to nejspíš i ten Jára nemyslí úplně špatně, vždyť si jenom koupil televizi, obsadil do ní sebe, starou, Okamuru, pár imigrantů do štábu a na moderátorské úrovni autistického jůťubera s poruchou soustředění a rekordní kadencí pěti přeřeknutí za slovo vpaluje do obrazovek jednu neopakovatelnou změť pixelů za druhou. Za pozornost stojí určitě i výčet názvů pořadů, které si Jára sám moderuje: po seriózní diskuzi v Duelu Jaromíra Soukupa se můžeme intelektuálně obohatit v Aréně Jaromíra Soukupa, pak se zdravě rozhořčit v Kauzách Jaromíra Soukupa, abychom v závěru uznale pokyvovali nad Instinkty Jaromíra Soukupa. Jára si názvy svých pořadů zřejmě losuje v generátoru náhodných slov, za která vždy naprcá svoje jméno a další hodinová výplň v bizarním televizním programu je na světě. Není proto vyloučeno, že se v budoucnu dočkáme Úchylek Jaromíra Soukupa, Nádorů Jaromíra Soukupa či Seznamu náhodných podstatných jmen Jaromíra Soukupa. A pak se nezapomeňme divit, že nám tu vládne SPD, HIV a AIDS, když svojí sledovaností dáváme tomuto přežít.

Extrémní nálož.

Ahoj holu holu holubičko, chceš vědět, co si myslím o tvým nejoblíbenějším filmu? Tak si drž děravý vansky, jdeme na to! 1) Ani v nejmenším mě skutečně, ale skutečně nepřekvapilo, že tam hraje Samuel L. Jackson. Naopak bych si klepal na čelo, kdyby tam ten čurák nebyl. 2) S jednopokojovou pelmel konverzačkou jsem dopředu počítal, stejně tak ale s kapánek citlivějším uvedením do myšlenkovýho soukolí. To násilný umělohmotný entrée bylo jak nečekaný vymrdání do prdele, dialogy strojený a nepřirozený už od úvodních titulků. 3) Scénář je transkripcí našeho vožraleckýho blábolení v Kahle a pseudofilozofickýho mlácení slámy na Kanálech, jeden žvást bez ladu a skladu naplácanej na druhej, očividně funkční konstituce sedmdesátiprocentního filmu, když příště nažhavíme founy a celý to beze střihu zaznamenáme, třeba na tom taky vyrejžujeme nějaký solidní palmáre. 4) Sympatický by mi to začalo být v momentě, kdy by ten negr rozpínající se po filmovým veškerenstvu zprudka vstal od stolu a začal hulákat, že volby nemají smysl a jak zbožnuje Zemanovy bonmoty. 5) Jako notorika s letitou praxí mě tam zaujala jediná věc a to émerická představa alkoholismu coby chorobnýho ocucávání hrdla skotský whiskey. Jak my zasvěcení a znalí reálií dobře víme, skutečnej alkoholismus je čůčo v akci ceděný přes chleba a poslední litr do výplaty už v den výplaty. 6) Hledal jsem v tom nějakou tu hloubku nebo šířku, prostě libovolnej rozměr či přesah, ale vyjevil se mi akorát nepřehlednej tok fádních ideí a názorových bagatel, na efekt obalenej vírou a vzletnou formulací, asi něco jako číst si návod na pračku v daktylským pentametru. 7) Snažíš se mě nachytat na vějičku s máslem na hlavě, zatímco kuju pikle s Chocholouškem?!? 8) O víkendu dáme další konverzačku, na kterou se chystám už dlouho, ale tentokrát společně, ať si ty masivní výboje intelektuálna můžeme přerozdělit, vidíš, že sám to nezvládám. 9) Kdybys psala komenty, už tu máš reklamu jak cyp. 10) Jedna hvězda za tuatam vtipný výměny, druhá hvězda za tvůj perfektní zadek.

Poláci mají nejen levný máslo, ale taky umí točit filmy. Asi teda ne zrovinka filmy pro bakteriálně rozlezlou mainstreamovou populaci, protože tenhle obskurní naturalismus, proloženej místy nevkusnou sexualitou, místy hravou dávkou sadismu na dětech, asi nebude něco, co skousne kdejakej Łukasz Nowąk po šichtě ve šroubárně, to on raději nějakou Ordińącyji. Druhá světová válka asi nebyla žádná prdel, co si budeme povídat, a vsadím se, že ta první určitě taky stála za hovno, proto moc rád ze svého zabezpečeného ekobytu s vyhřívanou podlahou, recepcí a donáškou jídla až ke dveřím sleduju filmy právě z týhle doby. Z doby, kdy jste si nemohli pustit Lunetiky na vinylech ani v kavárně za dýňový latte zaplatit bitcoinama, z doby, kdy vaší běžnou starostí bylo, zdali vás sympatický ukrajinský nacionalista znásilní a pak zavraždí, nebo to udělá naopak, jako u vaší sestry i matky. Dal bych pět, protože dlouho jsem nikde neviděl tak věrohodně vyhřezlá střeva či školáka osobitě popraveného střelením do zad, ale dějově jsem to udržel asi jako moč po devíti nefiltrovaných dvanáctkách, čí hlava v kýblu je čí mi nedávalo smysl, která odporná Polka už byla zprzněna a kterou to teprve čeká taky ne, a vůbec by to celý nemuselo mít umorný dvě a půl hodiny.

Svůj empirický pohled na jednotlivé fáze partnerských vztahů jsem analogicky sepsal už v base a loni jsem ho zanechal i tady v deníčku. Mezitím jsem se o božské trefnosti svých slov přesvědčil už mnohokrát a dokonce jsem se s nimi stihl konfrontovat osobně. Koloběh mých pocitů se opsal až znepokojivě identicky, skoro jako bych si predikoval vlastní věštbu; zřejmě jsem se lecčemu přiučil od dvojice milých spoluodsouzených romských kolegů, kteří mi každé ráno za tři cigára a snídani vyvěštili, že dneska nedostanu přes držku. Jen si dovolím svoji tehdejší naivní terminologii překřtít z Okouzlení-Souznění-Chřadnutí-Znechucení na Postižení-Trpění-Uvědomění-Prozření. Ovšem abych svoje vztahové poznatky aktualizoval minimálně o komentované téma, hodí se dodat to napříč staletími proklamované: „Každé ráno, když vstaneš, zbij svoji ženu. Nevadí, že nevíš za co. Ona ví.“ Ženy je potřeba bít. Proč? Protože se bijeme všichni. O muže se starat nemusíme, my jsme idioti, zpravidla plaší, introvertní typy, bojíme se denního světla a lidí, po syknutí pivního víčka však ožíváme a chodíme do ulic potírat spravedlnost a vyvolávat konflikty, stačí jeden prosebně debilní pohled od týpka před barem, kterýmu nefachá zapík, abychom konečně zužitkovali všechny ty hodiny tvrdý dřiny v posilovně a jali se rozbít atom přímo do víru jadernýho intelektuálna. My se pomlátíme sami. Pak tu máme děti. Děti fackujeme běžně, sem tam nějaká pěst a klečení v koutě, jakýkoliv protivný zapištění spolehlivě spraví jedna přesně mířená bomba. Tak proč bychom, dohajzlu, neměli řezat i čubky? Zde je set pěti stoprocentně stupidních dotazů, který si zaslouží sadistický zacházení už z principu: „Zlatíčko, jsem v těch odporně rudých šatech, co mi tak esteticky konturují celulitidu, hubená?“ Mrd, příště se neptej. „Zlatíčko, nevadí, že moje matka, co tě tak bytostně nenávidí, přijede zítra na oběd?“ Hlavička přímo na rypák. „Zlatíčko, mohl bys po sobě laskavě pokládat prkýnko, páč mně to každej den přidělává navíc jednu a půl vteřiny práce plus deset vteřin vyčítání?“ Šup, levej hák akorát na trojúhelník. „Zlatíčko, já vím, že moc nemusíš mrkve, ale dneska jsem udělala mrkvovej salát s mrkvovým koláčem, mrkvovým koktejlem, mrkvovým krémem a mrkvovým hradem postaveným na dvorku.“ Jedna ode mě a druhá rovnou o stěnu. „Zlatíčko, i když už dva měsíce spíš se svojí bejvalkou, miluješ mě ještě?“ Dvojitej kop z otočky bez upozornění... Borci, co maj na tohle nervy a do bezvědomí hlásaj, že „ženu ani květinou neuhodíš“, jsou buď panicové nebo homosexuálové. Da svidáňija!

Notypyčovole, já teču jak stará lednička! Ehm, za toto nadbytečně emfatické zahájení se omlouvám, já jen, že tu sedím dojatý a naměkko a culím se, jak kdyby mě mistrovsky vykouřila bezzubá cigánka. Ne snad, že by tato tuctová pákistánská feel good lávstory byla něčím originální, naopak, právě oním předvídatelným patosem mě pohladila po mé zjizvené dušičce. Není divu, že v téhle zkurvené době lží, depresí, stresu, smutku, zklamání, bolesti, kvazicitů, předstíraných orgasmů, nedodržených termínů, předraženého másla, Tomia Okamury, nevratných Frisco láhví a zasraných vlakových zpoždění mě dokáže rozněžnit tak prostinký, bezelstný příběh o lásce, kde když se holka chová divně, tak je to proto, že potřebuje srát a neví, jak to svému chlapci říct, nikoliv proto, že je nediagnostikovaná emopsychonarkomanka a má mu zničit celý život. Ano, i takový obtloustlý nihilistický patogen jako já občas projevuje emoce a případné xmrti se nudící sexy svině, jenž by mě chtěly ochočit a citově znásilnit, nechť se hlásí do pošty, jsem teď na jedno párměsíční zneužitíčko volnej. Da vstreči!

Tempo technologického a internetového vývoje vnímám odjakživa jako fascinující jev. Ve většině důležitých odvětví stojíme jako lidstvo za hovno, všechno nám strašně trvá, nemáme ambice, ve třináctým století začneme používat prasečí střeva jako provizorní kondom a za čtyři sta let ho hrdě zdokonalíme tím, že nejdřív vyndáme střevo z prasete. Prostě na klídeček, dopohůdki, proč to hrotit. Jenomže teď jsme překvapili, tuto novodobou digitální epochu už nemusím přepočítávat na morové epidemie ani rozpadlé kontinenty, bohatě si vystačím se svými narozeninovými dorty, které si každý rok společně s rodinou, mnoha přáteli a milující partnerkou jenom představuju, protože neexistujou. Skutečně tomu není tak dávno, co jsem v dětském domově tahal za provázek mentála Vítka, v té době sice už mobilní telefony pomalu startovaly, ale tenkrát se ještě přenášely v cestovních kufrech a v pohodě se s nimi dal umlátit jeden dospělý, průměrně ochrnutý vozíčkář. Technologickou evoluci lze zmapovat i vydatnější formou, než je informačně suchopárná dokumentaristika, která mi sice v tomto případě nevadila, ale do nejdrobnějších záhybů si dovedu představit neméně poučný výklad zachycující dosavadní rozvoj digitálního pornoprůmyslu. Lidé jako já, kteří permanentně vypadají jako po automobilové nehodě, protože zrovna stáli ve frontě na hovna, když se rozdával vzhled, by měli této době žehnat. Díky neomezenému přísunu nejzvrácenějšího multiotvorového péčka a vzduchu, ve kterém už je víc wifi signálu než kyslíku, máme stále svěží klidná péra a nemohoucí stařenky v parku pod barákem se konečně nemusí bát, že zítra skončí jako hlavní reportáž Krimi zpráv. Dny, kdy jsme si leštili buráky nad rozpixelovanou 14kb/h se načítající fotkou Xeny a Gabriely, kterou nám e-mailem poslal retardovaný kolega z práce, jsou dávno pryč! Oculus, virtuální realita a incestní gruppen pissing v UHD kvalitě – zasloužili jsme to, kluci!

Ach, jak já tomu Kolinovi rozumím! Já se cítím Oklamaný svými hormony dennodenně! Podívejte, jsem jenom slabý muž a ono mít píču není žádná kvantová mechanika. Příklad z nedávna: Bohatě stačí, když mi v telefonu lehce svůdně (na stupnici svůdnosti od jedné do sta nemusíte ani na stupnici být) řeknete, že vám došel ananasový džus a kéž by se tak našel někdo, kdo by vám ho doplnil. V ten moment se mi zatmí před očima v důsledku hromadnýho odlivu krve z mozku, péro se mi stočí jako buzola po směru životního šuku, já okamžitě zanechávám veškerých činností, i kdybych zrovna někomu operoval srdce, a vydávám se přes devatero hor, řek, lesů, pouští, minových polí, v chladu, horku, bouři, hurikánu, na kajaku, velbloudovi, rotopedu, bez bot, peněz, otázek, přímo rovnou po vůni poševního výtoku. Jelikož moje pohlavní pudy řídí pouze jediná mozková buňka, která 24/7 řve go!Go!GO!, začnu si důležité organizační dotazy pokládat zpravidla při překonávání posledního poschodí. Byla to vůbec výzva k sexu? Neměl bych ten džus radši koupit? A nevolal jsem si vlastně s mámou? Tak takhle těžký život má člověk, co je otrokem svého z celého žaluda nenasytného ptáka. Ach, jak já tomu Kolinovi rozumím!

Ou em dží! Vždycky mě strašně dojímá, jak se u některých (předem docela snadno odhadnutelných) filmů všichni kolektivně rozčilují, jak někdo zase zprasil úpa božskou knižní předlohu, k čemuž bývá připojen bezpočet molekulárních analýz a srovnávacích studií, že v páté kapitole na straně 138, ve čtvrtém odstavci na osmém řádku, měl hlavní hrdina jiný, opakuji úplně JINÝ!!! odstín zelené košile než má ve filmu! Kdo to, kurva, mohl dopustit?! Všem přitom uniká zásadní fakt, že celkem přes devadesát procent kompletní kinematografie je adaptováno z méně známých knih, které vám nebyly obratnými marketingovými homouši narvány až do prdele. Že by někdo prskal třeba u Revenanta, jak to s tím Punkem dějově nesedí, to jsem si nevšiml. King je provařená fabrika na braky, asi jako když ve čtvrtý cenový zařvete „Zeman!“ a sto procent osazenstva se ihned ochotně připojí se svými léta pěstovanými světonázory. Předlohu jsem nečetl, takže nemohu fundovaně srovnávat stránky se záběry, ba ani pičovat, koho napadlo vtěsnat sedmidílnou sérii do devadesáti minut. Sračka to je, to bezesporu, ale nebylo to úplně nejhorší. Někdo se tam snažil zabít negra a když se někde někdo snaží zabít negra, musí to být zákonitě aspoň trošku zábavný. Třetí, čtvrtou a pátou hvězdu bych přidal, kdyby byl navíc teplej, slepej a na vozíčku. PS.: Svoje stylové procentuální antré jsem si vycucal z prdele a jediným zdrojem je moje chorá hlava. Nevěřte všemu, co lidi nakecaj! Ani když to říká ten sympatický tlouštík z netu.