RedAK

Kdykoliv vidím Biebera, tak mi naroste knírek, stočí se mi patka doprava a křičím na všechny strany "Nein, Nein, Nein!". Taky nemám poslední dobou moc času čumět na hovna, proto se musím vypsat ze sraček u pochybných idiotů typu Justin Bieber, Leoš Mareš, nebo Honza Rosák. Nedávno jsem projížděl Bieberovu filmografii (haha, HOME), protože mi došlo projímadlo a já se potřeboval akutně vyprázdnit před análním sexem s fasciklem ředkviček, a narazil jsem na toto. Bohužel se mi u tohoto úlisného defekála nikdy nepodaří hodnotit čistě objektivně, neboť jsem lehce zaujat vůči všem těžkým kokotům, kteří jsou schopni degradovat lidskou rasu a několik vlastních rodokmenů i pouhým nevinným popěvkem na hajzlu, kde mu za dveřmi pochopitelně asistují všichni ti ultrahustí hashtag #nigga #gangsta #felazz #yolo #übercool #paulwalkerforever bouchači, co jsou schopni zmlátit i jeho hovno za to, že je řidší než obvykle. Abych ale zas nevypadal jako Satanovo dvojče, co je věčně zapšklé, snídá zásadně nenávist a místo nehtů má žiletky, tak musím vzkázat všem jeho obdivovatelům, aby se šli prostě oběsit. Jenom oběsit. Rozhodně vám nepřeji krutou rituální smrt způsobenou vyříznutím čerstvě tepajícího srdce z neoholené hrudi, jež bude pohozeno na úpatí piedestalu skandujících normálů. A vy nesoudní homosexuálové a zejména sotva průměrně vylízané čubky, nezapomeňte mně opět zaplnit poštu tím, že jsem nedokázal to, co on. Protože nechat si vzplanout řitní chlupy pouhým třením anální okurky v čerstvě odpaněné čokodíře, opravdu nedá jen tak někdo. To bych si radši nechal udělat obřízku na mozku. Muck.

Už dlouho jsem nekomentoval žádný počin z dílen produkce Downův syndrom a jiné neřesti. A ač zrovna Mentál s Debilem zde mají dlouholetou tradici, ze které se dá dokonale dělat sranda, začíná to pomalu překračovat veškeré hranice nejzazší snesitelnosti, poněvadž obdobných sraček se v poslední době vyrojila plná prdel. Osobně to považuji za jistou formu internetového kurvení. A rozhodně se nebavíme o luxusním homoeskortu, kde vám prvotřídní buznička, napasovaná v tuze kvalitním Hermèsu, udělá dlaněmi jemnějšími než dětská prdélka precizní handjob za pět litrů, ale o zaplivaným bordelu s mrtvolama v přízemí Chánovskýho paneláku, jedno patro nad peklem. To jsou takoví ti zbyteční palačinkáři, co jsou schopni natočit dlouhodobý bujení svýho análního vředu, jen aby si jich někdo všiml a oni dostali za svoji internetovou exhibici padesát korun od věrnostního YT programu. Osobně bych třeba konkrétně tohle neschválil, ani kdyby se jednalo jen o recesní videomanuál k nové internetové hře Genocida: vyhlaď se sám. Dneska už může sračky natáčet zkrátka kdekdo. Tedy ne, že předtím by nemohl, nicméně neexistovalo youtube a o těchto nevyvedených experimentech ovčích farem nikdo nevěděl. Achjo, zabte mě tiše a bezbolestně.

Ostrované odhodili sukně stranou a freneticky se vyblbli v dalším horůrku, kde sejmuli šlapku a rebelsky snědli pár koblih navíc. Sice jsem už velkej kluk, takže mě dokáže pořádně rozházet snad jen plastická trhavina C-4, nicméně zde jsem v několika scénách preventivně ztlumil zvuk a odsunul si laptop z pupíku na podbříško. Žádná mě pochopitelně nevyděsila tak, že bych byl nucen nedobrovolně zaplnit prostor mezi prdelí a vnitřní stěnou slipů řídkými hovny, ale pár tichých podlouhlých uprdnutí proběhlo, co si budeme povídat. Nečekejte nic převratného, jenom klasický cerebrální výplach, pár fleků na projektoru a několik kusů mrtvých dětí, ale na to, že jsem si to pustil v deset dopoledne uprostřed kruhu skandujících klaunů, tak docela dobrý.

Vážený čtenáři, v následujícím výčtu Ti představíme tři (slovy tři) nejhorší filmová klišé podle prestižního magazínu Žena a RedAK, nejpopulárnější periodiky napříč islámskými státy, kde vám věrně vyobrazíme popsané situace jak v rámci fikce, tak v rámci reality. Na třetím místě se umístil takzvaný Bombový paradox: Film - špičkový agent, vycvičen samotnou krutostí v zajetí Usámovy gardy, si během systematické likvidace teroristického syndikátu v západních zemích odskočí deaktivovat nálož do obchodního střediska plného nevinných lidí a jednoho recidivisty. Ta je naštěstí opatřena barevně laděnými drátky a obřím, ideálně podsvíceným displejem, kde lze jasně vidět čas výbuchu. Muž si dlaní zkušeně prohrábne precizně nagelované vlasy, v klidu si posvačí pikantní burritos s dietní coca-colou, půl sekundy před výbuchem přestřihne červený drát a za bouřlivého potlesku všech přítomných mizí v oblaku zapomnění. Realita - obtloustlý autista, jehož nejvyšší špionážní vzdělání spočívá ve zhlédnutí všech dílů Kriminálky Anděl a pokročilém voyerství mentálně zaostalé sestřenice Eržiky zpoza klíčové dírky, odchází po vyčerpávajícím obědu na toalety, přičemž si splete dveře, protože je debil, a vleze do kumbálu, kde spatří výbušninu. Rukávem svetru z Lidlu si zkušeně otře tekoucí slinu na podbradku, přistoupí blíž a nevěřícně hledí na specifickou trhavinu s detonátorem v postranních blocích. Omezené možnosti sociálního cítění mu evokují zodpovědnost za všechny své spolužáky, pročež se rozhodne jednat a do zařízení opatrně dloubne svým nemytým ukazováčkem se zbytkem rýžového nákypu za nehtem, čímž nálož omylem aktivuje a rozmetá na sračky celý ústav i se všemi postiženými dětmi a zaměstnanci. Druhé místo obsadil tolik oblíbený a všudypřítomný Kouzelný zásobník: Film - božsky vypracovaný hrdina, jehož svalové kontury obepíná tenká vrstva feromony nasáklého tílka, bez vyčerpání pobíhá na nebezpečném nepřátelském území a s perfektní znalostí prostředí, ve kterém ještě nikdy nebyl, elegantně zabíjí jedinou zbraní nové a nové vlny nepřátel, aniž by se snad musel neefektivně zdržovat přebíjením, případně sháněním další munice. Realita - kurevsky vyděšený debil, jehož tělo obepíná silně aromatické, nakyslé pižmo z neoholeného podpaží, se nervózně krčí za popelnicí, zmateně třímá mezi prsty ruční pistoli CZ 75 a nemotornými pohyby se ji snaží zoufale odjistit. Mezitím, co se hlasitě podporuje slovy typu "kunda, jebat, mrdat, do hajzlu, se na to vyseru", si nešikovně zlomí nehet o hlaveň. A zatímco se mu oči pomalu zalívají slzami těžkého zoufalství, zezadu dostane do hlavy silnou ránu tupým předmětem a je k smrti umlácen pažbou nepřítele, který taktéž věděl piču, jak se odjišťuje bouchačka. A na první místo se oprávněně neprodral nikdo jiný, nežli legendární Žvanivý reflex: Film - hlavní hrdina, v křečích polehávaje na zemi, je zraněn velmi specifickým způsobem, a to tak, že má minimálně ještě celých pět minut čas na srdceryvný nepřerušovaný monolog obsahující celou řadu pestrých životních pravd, mysl osvobozujících mouder a hlubokomyslných poselství, která dokážou změnit smýšlení lidské rasy jako takové a udělat svět mnohem lepším místem. Po vyřčení všeho důležitého hrdina poklidně umírá v náručí svých nejbližších. Realita - hlavní hrdina je střelen do hlavy a částmi rosolovitého mozku společně s roztříštěnými kousky lebky a tryskající krví zaprasí celej koberec. Závěrem bychom rádi podotkli - buďte kurva rádi, že žádná z těch sraček není mezi náhrobními kameny. FOR ME 60%, LOL.

Poněvadž to tady každý vychvaluje tak zapáleně, až mu nadšením vytékají tělní tekutiny i z otvorů, ze kterých by běžně tvarovanému člověku v žádném případě vytékat neměly, a to ani po pobodání loveckým nožem, tak zde musím uvědoměle utrousit špetku té kritiky. Předně bych se chtěl pozastavit nad syndromem premortální žvanivosti, kterým trpí každý správný padouch v okruhu jednoho filmu. Ten se totiž bohužel nevyhnul ani našemu, do posledního strupu pečlivě prohnilému, děsivému banditovi, z jehož očí prýští nenávist o síle dvou a půl satanů, a který by vás byl schopen zabít i knedlíkem, kdyby ho měl po ruce. Tyto situace jsou vždy precizně modelové a v podstatě se jen kopírují; náš hrdina leží zraněný na zemi, byť jeho tělo během filmu spolykalo víc kulek, než průměrná šlapka během standardní směny ve Stodolní, ale to nevadí, protože běžný divák si napětím prokousává rty a nehty se sveřepě dobývá do opěradla semišového gauče. Když v tom k němu přistoupí hlavní záporák. Ten, ač po celou dobu filmu střílel postavy do hlav rychlostí Breivika, nyní stojí před hrdinou a za žádnou cenu si neodpustí tradiční monolog typu "...chci ovládnout celý svět, protože Frýdek-Místek je mi moc malej a ani ty mi v tom nezabráníš...", nebo "...ano, to já jsem ti zabil matku v tu noc, kdy sis u stánku dával načos s kečupem...", případně "...vyprstil jsi mi psa ty zmrde a to se nedělá...", asi proto, aby si hlavní hrdina mohl dvě sekundy před smrtí překvapeně říct "ty píčo, dobrej tah vole!". A zatímco si divák z nervozity začíná propocenými dlaněmi resuscitovat hrudník, z dáli se zjeví druhořadá postava, jež zmizela v polovině zápletky, aby se mohla zčistajasna vynořit na konci filmu a v poslední pikosekundě zachránit situaci, sejmout záporáka a šukat s hlavním hrdinou až na věky věků. A všichni jsou hepy jak kráva. Tak téměř identické to bylo i v tomto filmu, což je škoda, že se takové klišoidní momenty prodraly i do filmu, kde je střílení dětí do spánku běžnější než čištění zubů. Ale jinak to bylo relativně koukatelné. Závěrem nutno podotknout, že jsem si film málem ani nepustil a to z důvodu přítomnosti Evy Green, poněvadž mě poslední dobou začíná solidně srát, neb je namrdaná v každém druhém filmu a já začínám mít strach si v šest na Nově pustit Ulici, aby tam ta jebka na mě nevyskočila. Ovšem ještě víc, než ona, mě iritují všichni ti stydkými pysky neposkvrnění frustráti, co nad ní dlachní ocasy rychlostí čtyř ejakulací za masturbaci a neustále ji vyzdvihují do nebes sexuálních ikon. Hovno. Měli byste přeleštit svícen nad něčím kompaktnějším. A pak i šulina.

Nuž, dobře. U Chutně a levně s Láďou Hruškou jsem si, stejně jako on, vyzývavě zaprovokoval a do gastronomické sféry obskurních videonávodů kyanidových pochoutek recesně vypustil stádo krvavě dravých, pěticípých strašáků. Už tehdy jsem těžce zhřešil proti místnímu dekoru, hrdě se blyštícímu v etice každého správného hodnotiče hoven, neboť příliš netuším, co tím autor profilu měl vlastně na mysli a co že to má jako těch 135 minut, které bych měl správně nejdřív zhlédnout a až potom zhodnotit. Nechť povstane pan HOMO i s celou svoji HOMOrotou a definitivně mě smaže z povrchu virtuálního, pokud se snad domnívá, že nemám právo, po masochistickém zhlédnutí TOHOTO (!!!), hodnotit už absolutně cokoliv, včetně psychického stavu celého managementu Novy, jejich rodin i předků. Vsadím svoje levé zkažené varle v zavařovačce, že předci těchto novodobých Hitlerů v příbytcích svých císařů plnili funkci morové epidemie. Vůbec bych se nedivil, kdyby při svých kulinářských pokusech s paštikou a arsenem Láďa nechtěně umíchal i ebolu. Musím poníženě přiznat, že na mém předlouhém seznamu potenciálních prostředků k ejakulaci (kamarádek) existuje i taková, která na Nově dělá. Upřímně netuším, co přesně tam dělá, jestli třeba natírá Babetě mokvající jebáky na prdeli, nebo jen hovnocucem odčerpává sračky ze studia po každém natáčení Láďových levných genocid, protože se na takovéto věci prostě neptám. Někdy je nutné zůstat v nevědomosti. Avšak vždy, když ji vidím před sebou, zoufale si povzdechnu a na mysl mi vstane těžké morální dilema; ošukat nebo uškrtit? Naštěstí ve mně pokaždé vyhraje ta rozumná část mého já a tak ji ošukám, poděkuji a svalím zpět do kompostu. Nač ji škrtit znovu.

Ke komediím bychom měli být zpravidla více tolerantní a neočekávat od nich hlubokomyslné poselství s psychologickým přesahem a filosofickými anotacemi, na druhou stranu si nemyslím, že je jakkoliv troufalé od nich očekávat třeba trochu srandy, kurva! U tohoto jsem se zasmál jen jednou a to když mi čivava začala olizovat koule. Bázlivý frustrant, jemuž dívky říkají pouze "uhni debile", se marně snaží vyšukat umíněnou slovenskou pipku, která dělá mnoho povyků pro mrd. Hahaha! Marně pátrám, pro koho je tato nudná nezáživná sračka určená. Pro děti asi těžko, protože ty o šukání nic nevědí, teda pokud si je po školce nevyzvedává strýček Fridrich, pro generaci mého věku asi taky ne, protože nám stačí zajít na libovolnou diskotéku, kde si ke kýženému výsledku postačí vyhlédnout první sťatou šlápotu bez soudnosti, pro kterou je pozvánka ke koitu slovy "pojď mrdat, pičo" to nejromantičtější, co jí kdy kdo od dob fotrovýho "setři si to z huby a neříkej to mamce" pověděl, a pro starší už vůbec ne, poněvadž ti jsou doufám dost inteligentní na to, aby nechodili do kina na cokoliv, co má v názvu "10 pravidel", nebo "jak sbalit holku". Můžete si být jistí, že podle těchto pravidel byste úspěšně nesbalili ani mrtvýho psa. Prostě byste si ho museli normálně klasicky nabrat lopatou na gauč a pustit se do práce bez ptaní. Jsem nesmírně rád, že mě desítky hodin oduševnělé výuky v nedělní škole naučily, jak si získat dívčino lůno postaru, a to sice umlátit ji kyjem a odtáhnout si ji do brlohu. Úspěšnost zaručena.

Ten konkrétní človíček, který tomuto dílku dal nálepku "horor", by si měl nabrousit svoji rybičku a neprodleně na nejbližším smetišti spáchat rituální seppuku, protože má IQ nižší než automatická pračka bez proudu, je absolutně nepoužitelný pro běžný život a mohlo by se stát, že byste ho u večere požádali, aby vám podal sůl, on by to popletl a místo toho by vám prostřelil hlavu poloautomatickou útočnou puškou StG 44 s výklopným zásobníkem a pochromovanou pažbou. A to by dokázalo pokazit den. Mohu vás ujistit, že tohle toho má s hororem společného asi tolik, co mrtvé dítě s jahodovou zmrzlinou, takže úplný hovno! Hovno horor, ale řádně bizarní ujetina je to! A takové já mám rád. Bylo to originální, bylo to zábavné a bylo to svižné jak cigoš po zásahu elektrickým proudem, takže za mě pět a ať si tu ti samozvaní hororoví guru, kteří se za odborníky považují jen proto, že viděli všechny Halloweenské speciály Toma a Jerryho, klidně dál fundovaně žvatlají ty svoje věčně nespokojené píčoviny. PS.: Všimněte si, že pravidelně o víkendu jsem v hodnocení více tolerantnější než přes týden, a to proto, že se na filmy dívám ráno, na dojezdech a v kocovině a moje mysl je méně náročná. Určitě je ale lepší se čas od času zřídit jako to prase a další den si v klidu doma sentimentálně nadhodnotit pár filmů, než se ráno zmateně probudit v cizí posteli vedle cizí holky a nevědět, jak se jmenuje, kde jste se poznali, nebo jak zemřela.

Do prdele fuj! Bez výčitek mohu prohlásit, že Nicki Minaj není zrovna můj typ. Tedy, aby nedošlo k mýlce. Můj typ je prakticky cokoliv, co dýchá a má kundu, přesto se mi málokdy podaří uhnat něco, co splňuje oba body současně a není to ovce. Avšak co se týče exemplárních existencí, se kterými nikdy nepřijdu do žádného druhu styku, tam si mohu v nekonečném samolibém rozmaru dovolit špetku té vybíravosti. A ač jsem zoufalejší víc, než erektilně dysfunkční panic na srazu nahých nymfomanek, tak přeci jen si dovolím preferovat něco, co nevypadá zrovna jako výsledek pomatených zoo grupen radovánek na čtyřdenní botox párty ve skladu nelegálního Japonskýho McDonaldu. A tak nějak vypadá právě Nicki. Vysoce šukovzdornou ji navíc činí i nevídaně gigantická stehna, se kterými by bez mrknutí oka umlátila i plejtváka malého a nepřirozeně velká ňadra, ve kterých je víc silikonu, než ve všech Baumax pobočkách napříč Českem. A když tenhle nechutnej sliz lascivně objíždí židli a do toho vám svým hlasem umírající veverky, kterou análně znásilnila parta divokých a brutálních slonů, které odvrhla společnost a kteří neměli co ztratit, rapuje fráze typu "éééé, nigga nigga, éééé, nigga nigga", tak vám nezbývá, než nasraně prokopnout televizi a jít se hystericky vyřvat na plantáže.

Ač jsem ze sebe doslova potil důvody, proč tomu dát odpad, žádný nebyl natolik přesvědčivý jako důvod, proč tomu dát plný počet. Jen se nad tím zamyslete; MacGyver české gastronomie, který vaří sračky typu dušený chleba na pivě, ovocná bábovka z kečupu, smažené olivy s citrónem etc., dostal vlastní televizní pořad a dokonce už i vydal kuchařku, jejíž čtyři sta výtisků jsem si netrpělivě předobjednal už čtyři roky před naším letopočtem. Láďa je, kurva, prostě takovej malej polobůh, něco mezi Ghándím a Rytmusem. A zdegenerovaná česká lúza se slinama na obtloustlých povislých štrůdlech dál sveřepě krájí cibuli do misky gumových medvídků, na plotně smaží řízky z ARO točeňáku, zajídá to sušim z toustovýho chleba a to všechno v krásné symbióze s bydlenkama z Mimibazaru, co jedou podobný bomby a staví si křesla z knedlíků, zatímco si příťa šmakuje na óbrmňamce z ajdamu a prošlý tatarky. To je prostě geniální. Chcete-li se i vy stát Láďou Hruškou, prostě vezměte půl kila gothaje, kapustu, slaný tyčinky, podlijte to nedopitým krabičákem, naflusejte do toho a říkejte tomu třeba losos po Švýcarsku. S tím prorazí nejeden mentál.