cheyene

Po většinu času parádní hororový počin, který potěší nejen neotřelým prostředím, jež ve své kráse skrývá i určité tajemno dávných mytologických časů, ale také budováním napětí a žádnými lacinými "lekačkami". Tvůrcům se podařilo vystavět působivou atmosféru a nebýt spíše plytkého závěru, kdy se odhalí ono hlavní zlo v celé své "kráse", dal bych i plný počet. Ještě při zajetí hlavních postav a slyšení rituálu zpovzdálí, měl film patřičnou děsivou sílu a vše nahrávalo pro celkově plnější dojem. Někdy člověka nejvíce děsí to, co není vidět a je tedy škoda, že se toho autoři snímku nedrželi.

Slibný rozjezd druhé série. Alf jakožto majordomus v košili s motýlkem, úslužný a poslušný, to skýtá řadu komických momentů.

V tomto případě je zkrátka 5* málo. Je samozřejmě jasné, že pro lidi, které hokej nezajímá, případně pro jiné než české občany nebude mít Hudečkův počin takový ohlas, avšak u mě, jakožto letitého fanouška, má vysokou hodnotu. Slovo Nagano je dodnes synonymem úspěchu a zlaté medaile, zní téměř až magicky a jeho význam narůstá s přibývajícími lety a s nimi spojenými neúspěchy, resp. ubývajícími úspěchy české hokejové reprezentace. The Nagano Tapes jsou unikátním dokumentem v tom ohledu, že reflektují i výpovědi zahraničních komentátorů a aktéru posledních zimních olympijských her 20. století. V dnešní době se již zdá takřka mýtické a nemožné, aby malá země jako je ČR dokázala porazit v řadě za sebou 3 velké hokejové velmoci v plné zbroji, navíc na "turnaji století", turnaji, v němž poprvé nastoupili ti nejlepší z nejlepších, hráči z NHL. Již při pouhých pohledech na soupisky všech zúčastněných týmů (těch patřících mezi hokejové země) se tají dech. Ta jména a sláva, která je poplatná jejich výkonům! USA či Kanada s tolika hráči, kteří se později stali členy Síně slávy, Rusko se všemi svými kanonýry, kontext doby a proces sestavování českého výběru, motivace odčinit propadák na SP 1996, to vše dodává Naganu punc jedinečnosti. Při sledování záběrů z jednotlivých utkání, která člověk již nespočetněkrát viděl a rád si je připomíná, se i po 20 letech stále tají dech. Nelze nekroutit nevěřícně hlavou nad zákroky Dominika Haška, nekochat se herním projevem party kolem Růžičky, Straky, Jágra, Ručinského či Reichela a nedojímat se nejen radostí z našich úspěchů, ale také nad žalem z prohry u zcela zlomeného Waynea Gretzkyho po prohře na nájezdy v semifinále. Tato historie i dnes dokáže silně zapůsobit a jen potvrzuje, o jak výjimečný turnaj se jednalo. V ČR se zastavil čas, národ se semkl a jednomyslně fandil svým hrdinům všude, kde to šlo. My, co jsme to zažili, můžeme být vděční za tohle štěstí, které se nám poštěstilo prožít a sdílet. Pravda, že já, toho času čerstvě školou povinný, jsem si závažnost a význam rodícího se úspěchu příliš neuvědomoval a v širších souvislostech mi vše došlo až o pár let později, ale vzpomínky na sledování zápasů místo výuky nelze z paměti vymazat, podobně jako vysílání příletu šampionů. O Naganu by se dalo psát dál a dál. Celá řada výroků osobností účinkujících v tomto dokumentu by stála za zmínku a rozebrání, avšak to bychom tu byli ještě dlouho. Za zmínku stojí třeba úsměvná glosa kanadského trenéra Marca Crawforda, že na svém náhrobku bude mít napsáno "Ten vůl, co neposlal na nájezdy Gretzkého". I po tolika letech si každý fanoušek vybavuje legendární a již zlidovělé hlášky českých komentátorů, ale taktéž rozhovory s nejen našimi hokejisty, před očima má celou řadu akcí, ať už útočných či defenzivních, pamatuje si i nejrůznější fotografie a samozřejmě pak triumfální návrat do domoviny, oslavy a tiskovou konferenci. Zlatá olympijská medaile z her v roce 1998 předznamenala naprostou dominanci českého hokeje na přelomu století a nyní nezbývá, než věřit, že se zlaté časy jednou (a snad brzy) opět vrátí...

Až na tu pasáž s karbaníky jde o velice zajímavý dokument reflektující život jedné z nejvýraznějších hokejových osobností, kterou naše země měla.

Slibný začátek jinak průměrného westernu přiměje diváka k pozornějšímu sledování následných minut. Clint Eastwood jako obvykle skvělý. Za zmínku stojí také hudba, která přinesla alespoň jeden zajímavý motiv.

Éra němého filmu nezahrnuje pouze grotesky plné šílených honiček se strážníky, kopanci do zadku a házením šlehačkových dortů do obličeje. V roce 1921 vznikl ve Švédsku velice působivý snímek Vozka smrti, který svým příběhem i zpracováním dokáže oslovit i dnes, v době plné digitálních efektů a 3D projekcí. Pochválit musím zejména práci s dvojexpozicí, čímž tvůrci brilantně vykreslili přízračný svět mrtvých. Ocenit je potřeba také retrospektivní vyprávění, protože nedochází ke ztrátě orientace v ději ani v užité retrospektivě retrospektivy. Za pozornost stojí i samotný příběh, který poukazuje na destrukci lidského charakteru, ale také zpytování vlastních hříchů. Nadnesena je otázka viny a posmrtného trestu. Zvažuji i pátou hvězdičku, protože znatelnou stopu tento počin ve mně zanechal.

Peter Falk jako vždy skvělý. Vždy je příjemné ho vidět i v jiných rolích než jako poručíka Columba. Samotný příběh je silný a v prvních okamžicích má divák možnost sám uvažovat, co by dělal, kdyby se dozvěděl takovou zdrcující zprávu jako Jeff Griffin. Ocenit musím fakt, že se nejedná o žádnou prvoplánovitou ždímačku slz, jde o krásné drama s velikou romancí. Šplhání na vodárenskou věž, noc, kdy dojde k odhalení tajemství Phoenixové, či závěrečná scéna s auty, patří mezi ty filmové okamžiky, které si člověk bude nějakou tu dobu pamatovat.

Jedna z nejpovedenějších epizod celé 1. série. Bavil jak samotný Alf, tak i sousedé Ochmonkovi v letadle.

Pro mě zatím nejslabší epizoda.

Zcela průměrná spaghetti westernová záležitost italsko-španělské provenience. Příběhově ani zpracováním mě nedokázal patřičně přinutit k pozornému sledování. Když dva dělají totéž, není to totéž aneb autoři tohoto počinu nejsou Sergio Leone a jeho nejskvostnější westernové klenoty. Souhlasím s tím, že hlavní hrdina je lehce podobný Sean Connerymu. Za pochvalu stojí hudební složka, která má několik povedených motivů.