hammerhead

Přímočaré, sentimentální, naivní, popcornové... přesto, dobré.

Můj první Blue Ray a výběru nelituji. Sice bych dal přednost tempu Tarkovského filmů (které na BD nevyjdou) ale zase jsem za dvě a půl hodiny jedinkrát nezkontroloval čas. Je to rychlá jízda, navíc ďábelsky vymyšlená, sociálně psychologické experimenty typu Vězňova dilematu se v akčních filmech často nevidí, herecké výkony perfektní.

Nádherné obrazy... Tedy, ne že by film neměl slabší stránky: Max Shreck vypadá sice strašidelně, ale na můj vkus působí místy až příliš přitrouble, to takový Ilja Racek působil důstojněji a hrůzostrašněji. Protože jsem Stokerův román četl několikrát, vždy mě také zajímá, jak se tvůrci vypořádají se známým faktem, že upír nevrhá žádné stíny (a není ani vidět v zrcadle). No, zde se autoři ve stínohře přímo vyžívají. Nicméně, vzhledem k dalším kvalitám, mezi něž počítám i fantastickou práci se scénami, chytře komponovaný děj (obětní beránek) a rok vzniku filmu je to za pět hvězd.

Tohle mi stačí slyšet z vedlejšího pokoje, je to vůbec možné?

Tak tohle ještě nebyl můj velmi oblíbený Lynch, nevím, jestli k přeslazeným scénám v kontrastním ději dospěl režisér v jedné ze svých transcendentálních meditací, nebo děj tak trochu ironizoval (pak by to ale zase nedávalo moc smysl). Jinak dobré.

Hodnotit dokument o filmovém mágovi živlů je těžké, přestože je poměrně obsahově roztříštěný jednotlivé scény jsou neuvěřitelně silné a dojemné. Protože je Tarkovskij jeden z mých nej, nejen zásluhou filmu, ale i myšlenkového poselství obecně, přístupu k umění a filozofii, na mě toto zkrátka funguje.

Především za dialog vyčerpávající...

Animacemi výtečně navozená atmosféra, ale Čepkův výkon mě příliš nenadchl. Karel Zeman měl rozhodně lepší výběr...

Při sledování koprodukčního filmu Nesplněný slib na MFF ve Varech jsem si říkal, jestli kvalitních seriózních filmů není jako šafránu, a zda-li to v poslední době nepřeháníme s neuvěřitelně trapnými komediemi a omíláním herců, jejichž kvalita jde přímo úměrně s filmem od desíti k pěti (nebo od pěti k nule?). No, zase by člověk neměl s čím srovnávat.

Neodešel jsem, neusnul, nenudil se, neměl jsem pocit, že: Film je mnohem slabší než Ghost Dog, že se mnou někdo vyjebává, že film nemá smysl, že nemá příběh, že je to pseudointelektuálská masturbace... Že by se Jimu Jarmuschovi povedlo trochu rozhýbat zatuchlé vody originálně komponovaným příběhem, navíc s parádními záběry? Že by i v tomto příběhu zbylo dost prostoru pro hloubku sdělovaného, ale i sebeironii a vtip? Že by zenově inspirované hranice ovládání hlavní postavě neubíraly na poutavosti? Že by to vnímání reality bylo opravdu subjektivní?