hammerhead

Terapeut ve filmu si vykoledoval: 1. Nerozpoznal psychózu u své ženy, která se navíc věnovala tak trochu genderové problematice. (Jak si tak čtu ostatní komentáře, cvoka z ní neudělal terapeut aby bylo jasno, jsou tu jasné indicie - přerušila svou práci, začalo se jí psychoticky měnit písmo, divně obouvala své dítě, truchlení u ní neprobíhalo standardně již ve špitále - prostě jako The Shining) 2. Rozhodl se své ženě dělat terapeuta. 3. Trestuhodně podcenil Freuda, přestože techniky kognitivně behaviorální terapie zvládal skvěle, každý hlubinně orientovaný terapeut ví, co to znamená (náš vnitřní) les. 4. Při jedné terapii umožnil ženě projekci agresivních impulzů do sebe sama (těžko se pak může divit, že skončil s bruskou na noze). Ale zpět. Je to hodně silná záležitost a ještě hodinu po návratu z kina mě mrazí. Polaritní symboly a principy, mužsko-ženský, dále smrt-sexualita, péče a násilí, úzkost - meditace, naturalismus - duchovnost, objektivita - fenomenologie… Možná, že i když Tarkovskij neměl rád okázalost a nezobrazoval ve svých filmech sex a krev, tohle by ho zaujalo, přesto, že např. jeho pojetí přírody mělo jiný ráz…

Velká škoda, že tento pořad neoslovil více lidí, podle mého soudu mnohem je "veřejnoprávnější" a zajímavější než přiblblé licenční soutěže všeho druhu.

Některé kapitoly jsou velmi dobře natočené, první a třetí takřka pětihvězdičkově, ale film jako celek pro mě nefunguje. Tarantino vytvoří postavu přesvědčivě zrůdného nacistického důstojníka, který je přede všemi o pořádný kousek, aby z něj v závěru udělal naprostého idiota. Historická mystifikace je také dost hloupě megalomanská. Opěvovaný hereckýho výkon Pitta, kterého mám jinak vcelku rád, mně přišel místy absurdní (ona je to parodie?). A ohledně atmosféry, samozřejmě, že se servíruje pořádný hamburger z mletého masa, vždyť ho všichni milují, nicméně mně už se tenhle junk food nějak zajídá...

No, kdyby to bylo alespoň vtipné, řekl bych recese... Oceňuji tentokrát tak trochu sebe, že jsem to vydržel jako kulisu až do první scény "bojů" s meči, scéna i s dialogy mi alespoň připomněla šermování dětskými hokejkami, když jsme s kámoši proháněli tenisák mezi lavičkami...

Ano, téměř to nemá chybu. Jenže, Disney není Ghibli, bohužel. Příběh je opravdu velmi pěkný a nápaditý, vtipný i dojemný. Jenže pro koho je určen? Správně, pro všechny. A tak se nápaditá myšlenka rozdrobuje v tuze předvídatelných a místy i dost laciných akcích a to je veliká škoda, sedět na dvou židlích, vždyť na tento film se asi těšilo i náročnější publikum navazující na silnou tradici. Opravdu je mrzuté, že i zajímavým příběhům s brilantním provedením (Pixar) kouká z kapsy snaha zavděčit se každému, no a ty tržby také nebudou špatné. Takže, mrkněte na starší věci od Miyazakiho, Zemana, Barty a úplně v oblacích z tohoto animáku asi nebudete...

Když Milan Kundera, tuším, že to bylo v Žertu, psal cosi o ošklivém zvuku elektronické kytary, určitě neviděl v akci Davida Gilmoura. I jeho hosté, snad až na trošičku nesvého Bowieho, hrají s neuvěřitelnou lehkostí a pohodově. Byl jsem opravdu u vytržení, tohle je naprosto parádní...

Skvělá Audrey a nádherný dojemný závěr. Film asi není bez chyb, obsahuje však řadu neokázalých a výborných scén, např. nečekaně noblesní chování prodavače v luxusním obchodě u Tiffanyho před rozpačitým mladým párem, tohle mě prostě získalo. Takový Moon River ve světě laciného marketového popíku. A ovšem, ten geniální kocour navíc neměl chybu...

Dechberoucí sofistikovanější filmové GTA. Sice hodně přitažené za vlasy, ale u tohoto typu filmu nutnost, chápu. V momentě, kdy se na scéně objevil agent Desh, byl jsem hodně nadšen. Ale za pět, to asi ne.

Hodně dobře zpracovaný námět nejznámějšího pokusu o odstranění říšského vůdce, ďábel ovšem ostatním ukázal, co to pevná vůle doopravdy je :). Líbí se mi herecké výkony, neprofláknuté tváře a vůbec špatný není ani Cruise. Ano, člověk sice ví, jak to všechno špatně dopadne, přesto jsem byl při dobře natočených scénách napjatý jak struna i po odeznění chorálové hudby Johna Ottmana doprovázející závěrečné titulky.

Režisérka se snaží zobrazit autenticitu dětského světa s takovým usílím, až dosáhne pravého opaku. Dialogy typu: "Neboj, rozvod není nic hroznýho" anebo ještě lépe: "Mám tě rád, jako bys byla moje vlastní" (to říká nebiologický otec dceři den poté, kdy se dozví pravdu od nerealisticky zlé a hloupé babičky) bohužel posouvají film někam k "realitě" pošťáka Ondry. Stejně nevěřícně jako nad filmem kroutím hlavou i nad externími recenzemi, asi pro mě Japonsko bude též jen přestupní...