DoNotCross

Muž beze jména vystřílí dvě mafiánské rodiny v neznámém zapadákově, přičemž si za to od obou nechá zaplatit. První díl Leoneho trilogie je jednoznačně nejkomornější ze všech tří, ale jinak disponuje všemi jejich kvalitami. O zamračeném hlavním hrdinovi, se krom faktu, že má rád svého koně, nedozvíte absolutně nic, ale stejně mu hned od začátku budete fandit, protože nejde pro ránu daleko a má pro strach uděláno. Režisér už servíruje svoje proslulé záběry na vrásčité obličeje kovbojů při pistolnických soubojích a atmosféru buduje i skvělá hudba Ennia Morriconeho. Třešničkou na dortu je závěrečné rozdávání olova do těl posledních zlých hochů, při kterém je Eastwood tak suverénní, že vám vykouzlí na tváři úsměv. Pokud vás někdy na základce trápili zlí spolužáci, tenhle film rozhodně oceníte.

Mnoho filmů má pověst nestárnoucích klasik, ale N.T.R.H. je jedním z mála, který v mých očích této pověsti dostál. Možná proto, že film táhne duo muzikantů, kteří se snaží chovat jako ženské a skrz ně jsou parodována typicky ženská gesta. Do toho toho se připlete Marilyn Monroe, která se stane, vystupujíc při zpívání zásadně s průhlednými šaty, milostným objektem obou hudebníků. Oba dva jsou navíc hledání šéfy podsvětí, jež vydělávají na prohibici. Ztrácíte se? Billy Wilder natočil komedii plnou skvělých nápadů(pohřební ústav), lechtivých scén a připitomělých mafiánů. Marilyn funguje sice jako pouhý erotický objekt, ale jako takový zase účinkuje spolehlivě. Takže pokud máte slabost pro její vnady, nebo prostě pořádně zamotané komedie, tak neváhejte.

Třetí Nolanův Batman je tak trochu otloukánek. Největší problém filmu je, že přišel po skvělém Temném rytíři a fanoušci logicky chtěli víc, což stavělo režiséra do nezáviděníhodné situace. Nolan nám nakonec víc dal, ale od něčeho jiného, než jsme chtěli. Film totiž mnohem více navazuje na díl první, než ten druhý, jakkoliv absurdně to může znít. Kdo se těšil na dech beroucí rozuzlení, může být zklamaný-dramatické zakončení druhého dílu zde sice má také svoji dohru, ale není hlavním těžištěm filmu a je pouze jedním z mnoha témat, která snímek nabízí. Těch už je prostě moc, stejně jako postav, a ačkoliv režisér poctivě ždíme každou minutu, jsou některé linky/osudy postav řečeny příliš zkratkovitě, takže nemáte možnost si je vychutnat a často se v nich i ztrácíte. Některé charaktery by si rozhodně zasloužily důstojnější odchod z pódia.(Bane) Přesto se vše podaří, ačkoliv pomocí někdy vyloženě pro diváka bolestivých zvratů, uzavřít a vy třetí výpravy do Gothamu litovat nebudete. A po finální scéně Nolanovy všechny drobné přešlapy rádi odpustíte. P.S. Těžko říct, jestli to byl záměr, ale pro mě je to takový malý geniální bonus navíc. Protože se s vámi film jako s divákem příliš nemaže a je zatraceně náročný na pozornost, plus některé zvraty trošku skřípou, budete se jako diváci při závěrečné pětiminutovce cítit opravdu vyčerpáni. Přesně jako Batman sám, proto taky nakonec udělá, co udělá. Možná subjektivní kravina, o to víc mě ale závěrečná katarze rozseká.

Seriál, kvůli kterému se budete chtít stát lékařem a začít chodit o holi. Ještě nikdy nebylo nemocniční prostředí takhle cool. S přibývajícími sériemi se sice začíná trošku opakovat, pacientova léčba je někdy tak šílená, že je s podivem, že jí vůbec přežije a Housovy skopičiny občas několikanásobně překročí únosnou míru, přesto však jde pořád o absolutní špičku televizní zábavy. A i slabší díly pořád táhne nahoru vynikající Hugh Laurie, jemuž budete už od prvního dílu závidět smysl pro humor a schopnost každého nekompromisně setřít. Tak se k němu taky objednejte.

Pomalý, špionážní opus s hvězdným obsazením, který vyžaduje od diváka přímou spolupráci. Musíte se naladit na jeho pomalé tempo, nechat se vtáhnout do děje a být schopni číst mezi řádky. Pokud existuje něco jako "interaktivní" film, Jeden musí z kola ven je jistě jejich příkladem. Rozhodně nejde o oddychovou záležitost a pokud nepřistoupíte na režisérovu hru, nebudete do vesmíru přetvářky, lži a manipulací vpuštěni. Pod na první pohled chladným, civilním zevnějškem, se skrývá množství osobních dramat a nervy drásající napětí, kdy spolu s hlavní postavou budete podezřívavě hledět na všechny okolo. Dokonalosti snímku slouží i herecké obsazení, v čele s úžasným Gary Oldmanem a pomalá, meditativní hudba Alberta Iglesia. Jeden z nejlepších snímků roku 2011.