MiniMinion

I přes dojemnost skutečného příběhu je tato filmová adaptace bezduchá a nudná, nevyvolává žádné emoce, a snaží se diváka o své dramatičnosti přesvědčit levnými filmařskými technikami místo dobrého scénáře. Ten pokulhává ve všech ohledech, od dialogu přes prokreslení postav až po tempo a rádoby napětí snímku. Režie je nudná a generická, od pohledu jde o levný Netflixovský film, který nám streamovací služba každý týden naservíruje alespoň jeden. Rob Lowe už asi vážně kývne úplně na všechno... Více zde.

První a druhou epizodu hodnotím dohromady, více méně se jedná o jeden celek rozdělený na dvě půlky. Začátek série ani zdaleka nedosahuje fantastické úvodní epizody první série, která však měla výhodu mnohem delší stopáže a zároveň se dějově odehrávala během rozkazu 66, což je scénáristicky velice vděčné období. I tak ale tyto dvě epizody rozhodně nejsou špatné, jedná se o solidní loupežnou akci, kde sledujeme naše hrdiny, jak se potýkají s otázkou morálnosti, a zároveň se dočkáme slušné akce a přestřelek. Prostor dostávají Echo a Tech, za což jsem velice rád, protože v minulé sérii byli spíše na pozadí, ačkoliv právě Echo mi osobně přijde z celé várky jako zdaleka nejzajímavější postava. Finální minuty epizody pak naznačí, jakého příběhu se dočká viceadmirál Rampart, a mohlo by to být zajímavé. Příjemný úvod, epizody 2x01 a 2x02 dohromady 70%.

Jen málokdy se stane, aby někdo hrál ve filmu s Christianem Balem a zcela ho zastínil, ale Harry Melling coby Edgar Allan Poe to nějakým způsobem dokázal. To ovšem neznamená, že by Bale zaostával nějak výrazně, spíš jen role detektiva Landora není nějak extra hluboká, a scénář Christianovi vlastně neměl co nabídnout. Scénář je obecně nejslabším článkem filmu - začátek je docela slušný, nastolí atmosféru a představí postavy, samotné vyšetřování ale není nijak poutavé, ona záhada není až tak zajímavá, a ani postavy nejsou zdaleka prozkoumány do takové hloubky, jak by si zasloužily. Ve třetí třetině se však opět děj rozhýbe, trochu se vlastně změní žánr do toho přijde jeden překvapivý zvrat, a rázem dostaneme velice solidní zakončení. Škoda jen té necelé hodinky uprostřed, kterou se divák musí spíše prokousat, než aby si ji užil. Ovšem alespoň je příjemná na pohled, neboť kamera, barevná paleta i výprava a kostýmy jsou excelentní, a hodnocení filmu vytáhly nad průměr. Lepších 70%. Více zde.

Guy Ritchie nelenil a po ani ne dvouleté pauze přichází s novým filmem. Měl jsem relativně nadějná očekávání, protože špionážní akci jsme od něj dostali naposledy před 8 lety v podobě Krycího jména U.N.C.L.E., bohužel ale očekávání naplněna nebyla. Jason Statham je Jason Statham, Hugh Grant je charismatický jako vždy, Aubrey Plaza je tradičně zábavná, jenže film jako takový je po scénáristické stránce neskutečně nezajímavý, neoriginální a okoukaný. Tento příběh jsme již viděli mockrát, jen vždy oblečený v jiném kabátě, a dokonce i Ritchieho kouzlo se tak trochu vytratilo. Stále tu však přeci jen je nějaký ten jeho typický humor, Alan Stewart má dobré nápady co se práce s kamerou týče, akce je přijatelně zpracovaná, a divák se nenudí. Bohužel však ve výsledku nejde o nic jiného než průměrnou špionážní komedii, kterou už jsme viděli mockrát. Svůj účel však splňuje, a nesnaží se být ničím větším než zábavným odlehčením. 7/10. Více zde.

Wakanda Forever je velice solidním pokračováním původního filmu z roku 2018, které mělo velice náročný úkol - muselo se vyrovnat se smrtí hlavní hvězdy a zároveň ji nějak s úctou zapracovat do příběhu. A režisér a scénárista Ryan Coogler to zvládl na výbornou. Film zručně balancuje typickou Marvelovskou dobrodružnou akci a zároveň osobnější pohledy na většinu postav, a s respektem pracuje s památkou Chadwicka Bosemana. Letitia Wright, která po Bosemanovi převzala otěže coby hlavní herečka série, zde upřímně překvapuje a předvádí skvělý výkon plný síly i křehkosti, a hlavně ryzích emocí, a netrvalo dlouho a jako Shuri si mě získala. Šanci zazářit však mají i všichni ostatní, a jako celek působí tento ansámbl fenomenálně. Film je velkolepý a zároveň na Marvelovské poměry nezvykle intimní, a to je dobře. Postavy jsou reálné a organické, a každý, kdo si prošel ztrátou nějakého blízkého, se s nimi bude moct ztotožnit. Druhý Black Panther je truchlením nad Chadwickovou a T'Challovou smrtí, a zároveň oslavou života. Více zde.

Enola Holmes 2 se nese ve stejném duchu jako první díl: příjemná oddychovka mířící spíše na mladší publikum, ovšem v žádném případě neublíží ani dospělému, který nebere hned všechno smrtelně vážně. Téměř ve všech ohledech však toto pokračování svého předchůdce překonává - je zábavnější, poutavější, stejně jako titulní postava působí sebejistěji a soustředěněji, a navíc již na rozdíl od jedničky není omezována nutností představit tyto postavy a tento svět, a tak se může naplno věnovat detektivní práci. Millie Bobby Brown opět v hlavní roli září, tentokrát ji však ve větší kapacitě než minule doplňuje i její legendární bratr Sherlock v podání Henryho Cavilla, a my tak máme lepší šanci sledovat toto dynamické duo v akci. Ostatní postavy, ať už nové či navrátivší, ovšem dvěma Holmesům zdatně sekundují a povětšinou nezůstávají moc pozadu. Výsledkem je tedy milá detektivní adventura, která určitě stojí za zhlédnutí, hlavně pokud se chcete u televize uvolnit a pustit si něco lehkého. Více zde.

Do českých kin dorazil film „Kde zpívají raci“, atmosférické mysteriózní drama o „dívce z mokřin“. Film byl natočen podle oceňovaného stejnojmenného románu, který napsala spisovatelka Delia Owens. Vypráví příběh osamocené dívky jménem Kya, která žije odloučeně v mokřinách a na kterou společnost pohlíží s opovržením, a která je nyní obviněná z vraždy mladého muže, se kterým má jistou historii. V hlavní roli se představuje herečka Daisy Edgar Jones (Fresh, Ve jménu nebes), a právě ona je pro mě jednoznačně nejlepší částí tohoto snímku.. Její výkon pro mě bezpečně patří mezi ty vůbec nejpozoruhodnější z tohoto roku - naprosto fantasticky zvládla ztvárnit Kyinu křehkost a plachost, ale zároveň vysokou inteligenci, vnímavost, a schopnost a odhodlání učit se. Kya je díky ní velice silnou postavou a divák ji během několika málo okamžiků přijme a začne jí fandit a soucítit s ní. Edgar-Jones pro mne patří mezi nejvýraznější herečky své generace. Občas zapomínám, že sleduji film, a prostě sleduji mrazivý příběh jedné dívky. Edgar-Jones působí na plátně naprosto přirozeně a stává se postavou, kterou hraje - což by se u filmu zdálo jako samozřejmost, ale bohužel tomu tak v poslední době, kdy leckdy získávají role celebrity čistě díky svému jménu, úplně není. Přestože filmografie Edgar-Jones zatím není nijak obsáhlá, je velice působivá, a již teď vyhlížím její budoucí projekty. Vedlejší role nejsou až tak výrazné, vyzdvihnout chci ovšem Michael Hyatt (Střípky, Ray Donovan) a Sterlinga Macera Jr. (Sběratelé kostí, Super finta), kteří zde hrají manželský pár, který nad mladou Kyou drží ochrannou ruku. Převážně druhý Macer Jr., jinak především seriálový herec epizodních rolí zde má neskutečné charisma a i když jeho herectví není nijak zvlášť výrazné, je promyšlené a velice detailní. David Strathairn (Země nomádů, Ulička přízraků) zde ztvárňuje advokáta Toma Miltona, jižanského dědy, který vyvolává pocit, že se mu můžete se vším svěřit a kterému na vás opravdu bez přetvářek záleží - a tuto roli zvládl zcela perfektně. Hlavní obsazení uzavírají Taylor John Smith (Hunger games, Útok z hlubin) a Harris Dickinson (Kingsman: První mise, Trojúhelník smutku) jakožto Tate a Chase, dva mladíci, kteří se okolo Kyi motají. Upřímně, jejich herectví bylo místy trochu dřevěné, ale výsledný produkt to nijak nenarušovalo a celkově odvedli solidní práci. Snad nejdůležitější postavou vůbec je ale v příběhu samotný močál, ve kterém se děj odehrává. Famózně je zde ztvárněno jeho nebezpečí ale i jeho krása, jen záleží, z jakého úhlu se na něj díváte. Zároveň skvěle slouží jako metafora pro příběh hlavní hrdinky. Močál je pro lidi zvenčí nevyzpytatelný, jakmile jej ale poznáte, stává se pro vás něčím nádherným. Zároveň v něm, ostatně jako snad všude v přírodě, můžeme sledovat vztah predátora a kořisti, což je také relevantní pro tento příběh. Celým filmem se nesou témata jako opuštění, trauma, a jakou škodu mohou tyto věci na člověku napáchat. Toto jsme na plátnech či na obrazovkách viděli již tisíckrát, takže nejde o nic světoborného či originálního, je to však skvěle zpracované, a proto více zapamatovatelné. Pochvalu si zaslouží režisérka Olivia Newman (First Match, Chicago Fire) - její režie je pevná a téma uchopila s naprostou jistotou, s citem a s pochopením. Skvěje i kamera, za kterou se postavila famózní kameramanka Polly Morgan (Legion, Tiché místo: II. část). Její vizuální rukopis je velice výrazný a při některých částech jsem se přistihl na kraji sedačky s pokleslou bradou. Co filmu bohužel podkopává nohy je jeho pacing. Děj se střídavě odehrává v přítomnosti (respektive v roce 1969), kdy dochází k vyšetřování vraždy a k soudu, a v minulosti, přesněji řečeno v průběhu 50. a 60. let. Bohužel ne vždy přijdou přechody mezi léty zcela v přirozený čas, někdy scéna v minulosti trvá příliš dlouho a naopak když si člověk na minulost zvykne, přijde opět prostřih do doby soudu. Scény z minulosti navíc pokrývají spoustu času, téměř dvacet let, a někdy si divák nemusí úplně uvědomit, kolik času uběhlo od poslední události, a film tím lehce ztrácí na přehlednosti. Nejde však o nic hrozného a časem to snad každý pochopí. Příběhová struktura navíc místy působí spíše románově nežli filmově, což se ovšem dá do jisté míry pochopit vzhledem k tomu, že jde o adaptaci románu. Příběh také skvěle pracuje s divákem v tom smyslu, že divák až do poslední chvíle vlastně neví, zda je Kya z vraždy vinna či nikoliv, a když si už divák myslí, že se to nikdy nedozví, film mu odpověď šokujícím způsobem podá. Jde tedy o solidní film, který rozhodně není dokonalý a ze scénáristického hlediska má své problémy, ani v nejmenším však neuškodí jej vidět, ať už jste fanouškem jeho předlohy nebo ne. 75 %

S hranými předělávkami klasických kreslených pohádek od Disneyho se v posledních letech roztrhl pytel, a nejnověji se o jednu z nich pokusil Robert Zemeckis - tento slavný režisér, který má na kontě ikonické filmy jako Forrest Gump, Polární Expres či trilogie Návrat do budoucnosti se zhostil nového filmu o Pinocchiovi. Zemeckis si na spolupráci přivolal několik svých starých známých, takže se zde dočkáme hudby od Alana Silvestriho či Toma Hankse v roli Geppetta. Jenže právě tento jeho nový výtvor se bohužel mezi jeho zlaté hřeby rozhodně nezařadí. Film má problémů opravdu mnoho, ale celkově by se to vše dalo přisoudit zmatenému scénáři a slabé režii. Film se totiž nemůže rozhodnout, jakým směrem se má vydat - zda pohádku zmodernizovat a přizpůsobit ji současnému publiku, nebo se držet  animované předlohy a pouze ji převést do hrané podoby. A tak nakonec dělá od obojího trochu a ve výsledku se tyto dvě metody navzájem tlučou a vzniká nejednotný produkt. Na jednu stranu máme scény, které jsou prakticky záběr po záběru okopírovány z původního animáku, leckdy dokonce i dialogy jsou identické, což by se mohlo zdát jako líná volba a známka nedostatku originality, ale paradoxně jsou právě tyto části filmu jeho nejlepšími momenty a vy si přejete, aby jich tu bylo více. Příběh si totiž prošel několika změnami, a až na několik příjemných výjimek jsou téměř všechny jen k horšímu. První do očí bijící změna jsou například Geppettovy hodiny. Původní hodiny vyobrazující výjevy z vesnického života jsou zde nahrazeny odkazy a easter eggy na jiné Disneyovské pohádky či na Zemeckisovy filmy, oběví se zde dokonce kovboj Woody, kterého Tom Hanks slavně daboval v sérii Toy Story. Toto naprosto zbytečně okaté zboření čtvrté zdi diváka z děje bolestivě vytáhne a bezpečně zbaví jakékoliv pohádkové iluze, kterou si do té doby možná udržel. Postavy, hlavně pak Jiminy Cricket dabovaný Josephem Gordon-Levittem zde mají zvláštní přehled o moderní době a popkultuře, takže se tu od nich dočkáme vtipů o influencerech, daňových podvodech či o Chrisi Pineovi. Další zvláštní změnou je Modrá víla. Když najmete tak talentovanou herečku, jako je Cynthia Erivo, proč její roli ještě zmenšovat na úplné minimum a navrch ji ještě obalit zvláštním, zastaralým CGI, které vypadá jako z roku 2012? Alespoň ji ale nechali něco zazpívat. Několik písní však bylo zcela vystřiženo a nahrazeno několika novými, které bohužel nejsou zdaleka tak povedené a ani nijak skvěle zazpívané. Snad nejrazantnější změnou je ale samotný konec filmu, který zde nechci nijak vyzrazovat - jen řeknu, že působí, jako by tvůrce přestalo bavit psát scénář a prostě to za pět minut tak nějak zpatlali dohromady. Tím ovšem jeden z nejkouzelnějších momentů a motivů původního příběhu zcela zmizel a byl nahrazen... vlastně ničím, jen uspěchaným závěrem bez špetky emocí. Pozitivní změnou bývala mohla být nová postava Fabiana, která pracuje u Stromboli cirkusu, jenže se dočkáme pouze náznaku jejího příběhu a záhy ji opustíme, a více méně její příběh nikam pořádně nevede a ani pro Pinocchiův vývoj nemá žádný význam. Pohonič, kterého zde ztvárňuje Luke Evans, dostal o něco více prostoru, než původně v předloze měl, a každou scénu ve které je si jednoznačně krade pro sebe, ale bohužel ani trochu nestačí na záchranu celého filmu. Podobných pokusů a náznaků je ve filmu celá řada, všechny ale spojuje to samé - nikam nevedou, protože Zemeckis se očividně bojí více do filmu promítnout svoji vizi (pokud vůbec nějakou měl) a své původní nápady neumí dotáhnout do konce. U Zemeckise ještě zůstaňme - ačkoliv je jakožto režisér bezesporu talentovaný, tady se stala nějaká velká chyba. Film je totiž sice „hraný“, ovšem do toho je tu přiznaně nereálně animovaný Pinocchio který vypadá jako vytržený z Příběhu hraček, a pak postavy jako Honest John a Gideon, na který byla použitý více realisticky vypadající styl animace s prokreslenými detaily à la Kniha džunglí z roku 2016 („realisticky“ alespoň v rámci možností, přeci jen je to mluvící liška v obleku chodící po dvou). Tyto tři styly spolu ale vůbec nefungují, a Pinocchio tak působí, že do svého vlastního filmu absolutně nepatří. Nevyplňuje prostor, funguje jinak než svět okolo něho, a dokonce i dialogy s ním nepůsobí ani trochu přirozeně a iluze tím padá. Zemeckis přitom kombinovat animaci a live action umí, viz jeho Falešná hra s králíkem Rogerem. Když už se člověk rozhodne zadaptovat látku takhle komplikovanou, musí se rozhodnou, co od toho vlastně chce. Jestliže chce mít film živý, tak ať Pinocchio vypadá jako dřevěná loutka vizuálně ze stejného světa jako John a Gideon, a ne jako počítačová postavička. Ale jestli chce pro vzhled Pinocchia zvolit takový styl jako právě zde, proč tomu nepodřídit celý film a místo živých herců nezvolit 3D animaci jako v Polárním expresu? Takhle to kombinovat dohromady, to prostě nefunguje. A pak je tu problém jménem CGI. to by se v podstatě dalo shrnout jediným slovem - příšerné. Honest John a Gideon ještě tak nějak obstojí, ale zbytek působí bolestivě nedodělaně a levně. Domy, voda, Monstro, Lampwickova proměna, ba dokonce i pivo (mimochodem zde nahrazené nealkoholickou limonádou, čímž Pleasure Island přichází o veškerý svůj naučný význam) - to vše zde vypadá uměle a bije to do očí. Neznám přesný rozpočet filmu, ale nějakých pár milionů navíc by mu rozhodně neškodilo. Ve výsledku tedy nový Pinocchio vůbec nic nového nepřináší, ponaučení, která si děti mají z původního filmu odnést, jsou nahrazena levnými narážkami na dnešní dobu, které však za deset let dávnou pozbydou relevantnosti, a ani z filmařského hlediska nejde o žádný zázrak. Pochválit mohu snad Toma Hankse, ačkoliv o jeho nejlepší výkon se zdaleka nejedná, a Luka Evanse, který se snažil, seč mu síly stačily. To je tak všechno. 50%.

Režisér David Leitch přichází se svým pátým celovečerním snímkem s příslibem šílené jízdy a brutální akce. Tedy taková Leitchova klasika. Tentokrát se však, na rozdíl od většiny jeho předchozích počinů (John Wick, Atomic Blonde a Hobbs & Shaw) jednalo o něco mnohem zajímavějšího než jen velice dobře zpracovanou střílečku s primitivním příběhem. Díky knize, jejíž adaptací film je, a díky scénáři začínajícího Zaka Olkewicze, kterému se teď bez pochyby budou nabídky jen hrnout, je film především fantasticky napsaným příběhem plný Tarantinovsky propojených linek, a výborných postav s neuvěřitelně zapletenými osudy. V tom vězí hlavní nebezpečí takovýchto filmů - jakmile je jedna postava či dějová linka napsaná špatně, může s sebou velmi jednoduše strhnout všechny ostatní a z filmu se pak stane nemastná neslaná břečka, která se pokoušela být něčím až příliš velkým a ambiciózním. Bullet Train naštěstí se svým scénářem exceluje, všechny postavy jsou natolik zajímavé, že by se o nich dal udělat jejich vlastní spin-off, a příběh neustále dokáže překvapovat. Vždy, když si divák začíná myslet, že něco předpověděl a odhalil, přichází zvrat, který mu hned jeho nápady rozmetá a usadí ho zpět do sedadla. Zároveň snímku rozhodně šlechtí, že si svou šílenost uvědomuje a že je natolik sebeuvědomělý, že si sám ze sebe i celkově ze svého žánru dokáže udělat legraci bez toho, aby si tím sám podkopal nohy. Zářným příkladem toho jsou flashbacky, kterých je zde opravdu, ale opravdu hodně, a vždy jsou až přehnaně stylizované tak, aby se přizpůsobily postavě, o níž vyprávějí, či její kultuře, ale zároveň by se bez nich film neobešel a jsou jeho nedílnou součástí. Obecně tato úroveň sebeuvědomění dodává Bullet Trainu ono kouzlo, které chybí například drtivě většině netflixovských pokusů o akční hity. Snímky jako Red Notice mají potenciál, jenže ve výsledku se z nich nakonec téměř vždy stane průměrný trapný biják, který si sice zakládá na otřepanosti a oharnému humoru, ne však proto, aby si z nich udělal přátelskou legraci - on je bere naprosto seriózně. Netflixovskou akci však Bullet Train strčí do kapsy i díky svým jiným aspektům - jmenovitě vizuály a akce. Snímek je zářivý, neonový, excelentně balancuje barvy, nepoužívá až přehnaně moc vizuálních efektů (ovšem když je použije, jsou bohužel většinou okamžitě poznat - tady půjde pár bodů dolů), a navíc zde za kamerou stojí Jonathan Sela, mistr na poli točení akce, kterého si zatím Leitch vybral ke všem svým filmům. Díky němu je akce přehledná a poutavá (což je něco, co bolestivě chybělo nedávnému Gray Manovi). A samozřejmě akce samotná stojí za zmínku - velká pochvala patří choreografům, kaskadérům i hercům. A u herců ještě zůstaňme, protože zde je opravdu o čem mluvit, obsazení je neskutečně našlapané. V čele stojí Brad Pitt, který se po pár mdlých projektech z posledních let opět vrací v plné formě a jízdu si očividně vážně užívá. K tomu je stále ve skvělé fyzické kondici a i v téměř šedesáti letech se jako akční hvězda dokáže stoprocentně prodat. Zbytek castu ovšem nezůstává ani trochu pozadu a co se týče výkonů hereckých a akčních, všichni do toho dávají své maximum. Nelze nevyzdvihnout duo Aaron Taylor-Johnson a Brian Tyree Henry coby dvojčata Lemon & Tangerine, jejichž chemie nezná mezí a kteří pro mě byli zdaleka nejzábavnější součástí celého filmu. Joey King se po letošním překvapení v podobě filmu Princezna opět objevuje v roli, do které by ji ještě před pár lety v době Kissing Booth asi hned tak někdo nečekal, a opět ukazuje, že je to nejen schopná herečka, ale i potenciální budoucí akční hvězda. Nemohu vyjmenovávat všechny ostatní, ale opravdu každý, od legend jako Hirojuki Sanada až po herecké nováčky jako Bad Bunny, zanechal ve filmu svou stopu. Vytknout mohu snad jedině závěr filmu, kdy děj trochu ztratil tempo a posledních 10 minut se už přeci jen trochu táhlo. Plus to již dříve zmíněné CGI také nebylo vyložně bezchybné. To je ovšem v podstatě vše. Bullet Train je tedy ve zkratce tím, čím se v poslední době snaží být každý druhý snímek - příjemným akčním filmem s perfektně zpracovanou akcí, více než solidním příběhem, a obsazením, které je sice velmi nabité, ovšem ne jen pro parádu. A také filmem, na který se budete chtít podívat znovu. 85%

Film sice není přímo založen na žádném konkrétním skutečném příběhu, působí však až bolestivě realisticky. Žijeme v době, kdy falšování informací a obelhávání lidí v takto masovém formátu s vidinou vlastního zisku je v podstatě na denním pořádku a leckdy o tom ani nevíme. A když se na to přijde, o lidech, kteří toto praktikovali, se začnou natáčet filmy na Netflix nebo na Hulu (jak ostatně jedna z postav v tomto snímku sebeuvědoměle prohlásí) a skutečné oběti jejich akcí zůstanou zapomenuty. Nejen o těchto sociálních křivdách film Not Okay pojednává, a zobrazuje je sice s notnou dávkou satiry, ovšem také s respektem a seriózním přístupem k danému tématu. Ona ostatně i ta satira vlastně není tak přehnaná, lidé jako Danni či Colin skutečně existují, a bohužel právě oni často dostanou mnohem většinu platformu, než lidé, kteří si ji zaslouží a kteří by ji využili k dobru. Problém je ovšem v tom, že podobných filmů vzniká v poslední době nepřeberné množství, a Not Okay je jen další z dlouhé řady. A není ničím až tak speciální a zapamatovatelný, nijak z řady nevystupuje ani ničím sám o sobě neohromí, alespoň co se příběhu týče. Za pochvalu ovšem stojí výborně napsané postavy, opravdu i ty nejvíc vedlejší mají nějakou tu hloubku a svůj vlastní příběh. Také herecké výkony stojí za zmínku, především pak Zoey Deutch a Mia Isaac film více méně nesly na ramenou. Díky nim dávám filmu nadprůměrné hodnocení. Celkově film své téma zpracovává dobře, i když nijak novátorsky, a jeho zhlédnutí myslím ztráta času není. 75%