MiniMinion

Ms. Marvel je pro mě rozhodně jedno z nejpříjemnějších překvapení čtvrté fáze Marvel Cinematic Universe. Nemůžu říct, že bych byl velkým fanouškem této postavy v komiksech, a tak jsem měl od jejího seriálu prakticky nulová očekávání a trailery mě popravdě taky nenalákaly, a proto když jsem si pustil první epizody a tři čtvrtě hodiny jsem sledoval skupinku zcela nových postav, které jsem si okamžitě zamiloval, a příběh, který byl nejen zajímavý, ale po technické stránce naprosto fantasticky zpracovaný, byl jsem velice mile překvapen a okamžitě jsem se začal těšit na další díly. A světe div se, seriál si úroveň kvality více méně udržel. V první řadě za to vděčí výborně napsaným a zahraným postavám. Iman Vellani jako Kamala Khan si mě bezpodmínečně získala během prvních několika minut, je naprosto přirozená, s přehledem zvládá komedii i drama a z nezajímavé postavy pro mě udělala novou oblíbenkyni. Obdiv jí patří ještě o to více, že tohle je její první filmová či televizní role vůbec. Ovšem podpůrný cast nezaostával ani v nejmenším - rodiče Kamaly byli neskutečně zábavní a skvěle odpozorovaní ze skutečného života, třeba jejich snaha ochránit svou dceru za každou cenu a zároveň neschopnost jí zcela porozumět. Bruno jako technologicky zdatný sidekick, který je do hlavní hrdinky zároveň zamilovaný, je sice naprosto klasický archetyp pro podobné příběhy, především díky výborné chemii mezi Iman a Mattem Lintzem patří mezi ty povedenější. Škoda jen, že jako postava nebyl Bruno v posledních dílech zcela využit, působil spíše do počtu. Minimálně v prvních třech až čtyřech epizodách si seriál držel skvělé tempo, hlavně díky výbornému střihu a originálním vizuálním nápadům, díky kterým do sebe scény až proplouvaly a nedocházelo k žádným zmateným přechodům nebo zdlouhavým pasážím. Tyto poletující kresbičky či SMSky v oknech se bohužel poněkud vytratily v druhé polovině seriálu a ten tak začal působit trochu obyčejněji, ale nijak vážně mu to ve výsledku neublížilo - vyjma páté epizody byl konzistentně kvalitní. Právě předposlední epizoda byla asi nejslabším momentem celé série - flashback, který zabral více než polovinu dílu, se neskutečně táhl a skončil přesně tak, jak si všichni domysleli už o dva týdny dříve, a závěr opět v současné lince byl spíše takovým koncem předešlé epizody, ovšem tato kontinuita byla z nějakého důvodu přetržena právě oním flashbackem a také týdenní pauzou mezi díly. Finále ovšem opět nabralo otázky a Ms. Marvel nakonec dala ten home run. Zásadní problém série byli ovšem antagonisté - celou dobu byli do této pozice stavěni ClanDestine, kteří se ovšem ještě před koncem sami tak nějak odrovnali a záporáky se stala Damage Control, takže v jistém smyslu vláda. A to už jsme tu v MCU měli několikrát. Navíc zdaleka nejzajímavější na nich bylo, že jsme jejich šéfa viděli v No Way Home, jinak to byla banda tupců beze jmen a bez tváří v čele s nějakou rasistkou. Nějaký vztah jsem k nim vytvořený vážně neměl. Celkově tedy Ms. Marvel patří k tomu neoriginálnějšímu, co nám v posledních letech MCU nabídlo, dle mého názoru dobře zvládnutá pakistánská a muslimská reprezentace rozhodně potěšila, a hlavně nám byla představena nová mladá hrdinka, na jejíž další dobrodružství (tentokrát již po bodu Captain Marvel) se budu příští rok velmi těšit. 80%

Thor: Love and Thunder přichází téměř po polovině dekády jako pokračování veleúspěšného Ragnaroku (2017), který v rámci Marvel Cinematic Universe zcela redefinoval postavu Thora i dění kolem něj, a z opomíjeného seriózního boha udělal přes noc jednu z nejoblíbenějších postav v celé sérii, a to hlavně díky  režisérovi Taikovi Waititimu, který viděl Thorovi i v Chrisi Hemsworthovi skrytý potenciál a geniálně jej využil. Waititi se do režisérského křesla vrací i pro čtvrtý díl, otázka tedy je, zda dokáže dosáhnout stejné kvality jako minule, či ji snad ještě navýšit. A upřímně... nedokázal. Základní problém je v samotném scénáři, a to hned v několika vrstvách. Zaprvé jako by film nedokázal pořádně najít svůj jednotný tón - na jednu stranu je tu spousta klasické "Taikovské" komedie, která ovšem oproti minule působí více tlačená na pilu a ne zdaleka vždy zaboduje, a samozřejmě nemůžou chybět šílené vizuály a soundtrack. Na druhou stranu jsou tu velice vážné a emocemi nabité scény a témata, jako například Gorrův příběh či Jane a její rakovina, které by si zasloužily prostor a nějaké seriózní zpracování, ale místo jsou vždy tyto scény narušeny levným, prvoplánovým vtipem který tento moment naprosto shodí a ve výsledku nemá vůbec žádnou váhu. Přitom tohle byla vždy Waitiho silná stránka, například jeho minulý film Jojo Rabbit byl (úmyslně) dětinsky vtipný, ale také plný srdce a duše a velice vážných a tragických témat, a Waititi tyto dvě stránky dokázal geniálně vybalancovat. Zde to však jaksi nezvládl. Dále je film neskutečně uspěchaný, uprostřed filmu jako by prostě chyběl kus příběhu, úplné finále s Gorrem se jen tak odbije za pár minut a vůbec přitom jeho motivace k tomu, co pak udělá, nedává smysl, a v jednom momentě se u Thora objeví zcela nová schopnost, o které nikdo netušil, není vůbec nijak vysvětlena a zcela mě z děje vytrhla. Příběh Jane je také velice uspěchaný, a hlavně oproti komiksové předloze působí jako velice slabý odvar, což by se ostatně dalo říci i o Gorrovi. A v neposlední řadě samotný Thor - dosud se mi jeho charakterový vývoj velice líbil, jak používá humor jako obranný mechanismus protože je příliš tvrdohlavý a hrdý na to, aby se někomu otevřel, jenže tentokrát už z něj vážně udělali idiota. Když na začátku sice zachrání jednu civilizaci ale zničí jim přitom to, co je pro ně nejsvatější, a nevykazuje žádné známky lítosti či pocitu vinu, říkal jsem si, že to by přece udělal Thor z prvního filmu, a tímto Thorem on už přece dávno není. A podobných momentů je filmu hned několik. Ovšem nemůžu rozhodně jen kritizovat. I přes jeho nevyužitý potenciál je Christian Bale jako záporák naprosto prvotřídní a opravdu by tento film dokázal herecky unést na zádech. Naštěstí nemusel, protože Chris Hemsworth i Natalie Portman mu zdatně sekundovali a dokázali pobavit i dojmout. Již zmíněné vizuály byly výborné, až na pár zvláštních a upřímně řečeno zbytečných CGI momentů byly konzistentně kvalitní a téměř ta černobílá bitka známá již z trailerů byla velice podmanivá. Ze všech Thorů se právě tenhle také nejvíce ponořil do severské mytologie. Potěšila mnohá, opravdu mnohá napojení na MCU; nejvýraznější byli asi Guardians, kterých se tedy ovšem film zbavil možná až moc rychle, nebo třeba Celestiálové či jedno vážně překvapivé, zato však velice příjemné cameo. Různé zajímavé nápady z komiksů, o kterých jsem si upřímně nemyslel, že je v MCU kdy uvidím, zde byly na filmovém plátně "zvěčněny" (mrk). A celkové téma filmu, láska a její variace (ztráta, pocit viny, sebelítost, nenávist, touha po pomstě a odpuštění), ze bylo, když to vezmu kolem a kolem, vlastně ztvárněno dobře, a bylo z filmu jasně a zřetelně čitelné. Jako celek je však film po excelentním třetím dílu zklamáním. 65%.

The Princess je vlastně i přes svou jednoduchost až překvapivě solidní akční počin, který rozhodně neškodí zhlédnout. Joey King se představuje jako nezdolná princezna à la John Wick, která musí prokosit celý hrad plný tupých hrdlořezů a zachránit svoji rodinu a tím i celé království. Premisa to není nijak složitá, a tak se zrak upírá spíše na provedení, a to se zde celkem povedlo. Především je nutno zmínit choreografii - souboje nepůsobí nijak zbytečně vyumělkovaně, jsou naopak drsné, brutální, mají váhu a v určitých pasážích i chytře využívají prostředí či dané okolnosti scény. Oceňuji také, že se tu nic moc neopakuje - vždy v pravou chvíli přijde nějaké osvěžení, například v podobě změny prostředí, výměny zbraní či zapojení nějaké nové postavy do bitevní vřavy. A přímně klobouk dolu před Joey, protože se při natáčení nepochybně neskutečně nadřela, choreografie nejsou jednoduché, zbraně jsou těžké, a až na několik málo výdechů je tu od začátku do konce skoro non-stop akce. Film má celkově dobré tempo a rozumnou stopáž, ani trochu se netáhne, a těch 90 minut uteče jako voda. Jen je trochu škoda, že se scénáristé tak trochu vykašlali na ostatní postavy, takže například hlavní záporák Julius je naprosto jednodimenzionální postava, a snad lze jen ocenit přístup Dominica Coopera, který z něj alespoň udělal skoro až karikaturu a oživil jej drobnými detaily, například mimikou očí apod. Nevím, jaký měla Princezna rozpočet, každopádně VFX oddělení by asi ocenilo jeho zvýšení, protože CGI ohně bylo tedy opravdu tristní, a dokonce i ty kameny v exteriérových záběrech věže bily do očí, jak byly očividně digitálně vytvořené. Jinak samozřejmě zde nelze očekávat žádnou historickou přesnost, rytíři jsou zde oděni ve výzbrojích snad ze čtyř různých staletí a někteří jsou opravdu až přehnaně stylizovaní, o moderních účesech a make-upu ani nemluvě. Jenže o to v tomto snímku nejde. Jde tu o akční nářez s kvalitními souboji a drsnou princeznou, která nakope drsným a chlípným padouchům zadky a prokáže, že to není žádná křehká holka, a to The Princess splňuje. 60%.

Vlatně tu není moc, co komentovat. Klasická béčková komedie kde Kevin Hart hraje Kevina Harta a snaží se vytěžit co nejvíc co nejvíce dolarů ze vtipů o své výšce, které ovšem přestanou po pěti minutách bavit. A i když se zde občas objeví nějaký ten náznak chytrého dialogy či inteligentního humoru, v další vteřině tu Kevin prdí a zvrací a vše se zase vrací do normálních, nezábavných kolejí. Ale to už je vlastně Kevin Hart jakožto filmová hvězda v kostce - potenciál tam je, ale sám si to vždycky zkasí. Skoro se až divím, že se v roli drsného zabijáka neobjevil Dwayne Johnson, ale jsem za to rád, protože Woody Harrelson má alespoň nějaké to charisma a umí hrát (tedy ne že by tato role nutně potřebovala Oscarového herce, to opravdu ne). Příběh je neskutečně předvídatelný a brutálně okoukaný - naprostý ňouma a drsný ranař jsou náhodou svedeni dohromady a spolu musí čelit za vlasy přitaženým nepřátelům i sami sobě,  tím, že na konec ňouma v sobě najde odvahu a drsňák naopak procitne a ukáže, že přece jenom má kousek srdce. Viděl jsem to milionkrát, několikrát dokonce snad i s Kevinem Hartem. Nějaké body navíc dávám za bitku v tělocvičně s kamerou a choreografií ve stylu Kingsman, která sice už nijak neohromí, ale alespoň potěší že se o to filmaři pokusili, i když zdaleka nedosahuje takové kvality (ty skryté střihy byly tak viditelné, až bijí do očí). Patrick Hughes mě utvrzuje v názoru, že kvalitní The Hitman's Bodyguard se mu asi povedl jen náhodou, protože po loňském zklamání v podobě sequelu onoho filmu přišel s bolestivě průměrným béčkem, která nenabízí vůbec nic zajímavého. Kdybych na Muže z Toronta šel do kina, asi bych litoval vyhozených peněz, ale jako odpolední oddychovka na Netflixu se to dá přežít. 50%.

ELVIS je po Bohemian Rhapsody (2018) a Rocketmanovi (2019) další velkofilm o legendární ikoně hudby, a opět k tomuto tématu přistupuje z jiného úhlu. Bohemian Rhapsody sledoval příběh Freddieho Mercuryho téměř výhradně jeho očima a nabídl velkolepou hudební show, Rocketman byl naopak vystylizovaný muzikál z velké části o vztahu Eltona a Johna, a Elvis je více než čím jiným výstrahou před hady, kterými se showbyznys vysloveně hemží, a kteří místo lidí vidí zlaté doly, které je třeba vytěžit jak jen to jde. A právě Elvis byl takovým zlatým dolem pro plukovníka Toma Parkera, tedy... neplukovníka neToma neParkera, jehož chamtivýma očima příběh krále rock'n'rollu sledujeme. V tom ovšem vězí jeden z hlavních háčků filmu - Elvis není příliš detailně prokreslenou postavou, a ve výsledku vlastně z příběhu vyjde jako hloupý kluk, který se nechal oškubat do hola. Zda to byl záměr, těžko říct, ovšem někdo tak legendární jako Elvis Presley by si možná založil trochu lepší ztvárnění. Tím ovšem nechci shazovat výkon Austina Butlera, ba naopak, ten se do role opravdu vžil a ani na vteřinu jsem neměl pocit, že sleduju nějakého imitátora, kteří dnes okupují každé druhé kasino v Las Vegas. Ne, celou dobu jsem mu roli věřil a na plátně před sebou jsem sledoval Elvise Presleyho. Samozřejmě určitou hodnotu tomu dodává fakt, že Butler velkou část písní i sám nazpíval, což nedokážou všichni (viz Rami Malek v Bohemian Rhapsody). Této proměně zřejmě do jisté míry pomohlo i to, že Butler není příliš známým hercem, proto je asi jednodušší mu Elvise uvěřit, než by tomu bylo například v případě Milese Tellera nebo Harryho Stylese, kteří byli pro roli zvažováni. Samotný nápad podívat se na Elvise zvenčí, skrz oči jiného člověka, a navíc když tímto vypravěčem je takto nepříjemný, proradný strýček Skrblík, kterému jde jen o šmé, je vlastně hrozně zajímavý, ale nesmí to být na úkor postavy, což zde bohužel tak trochu bylo. Zároveň na sebe plukovník Parker strhává pozornost díky svému představiteli - Tom Hanks v tlouštíkovském obleku a s velmi silným přízvukem je velice nápadná a výrazná postavička, že místy působí až jako karikatura, a zkrátka a dobře se v jeho přítomnosti Elvis vytrácí. Druhým problémem snímku je ohromná zkratkovitost příběhu - to je obecně takové prokletí biografickým filmů o osobnostech s takto bohatým (ač krátkým) životem, musejí desítky let během kterých tito lidé prožijí deset životů zpracovat do dvou až tří hodin, jenže v tomto případě byl tento trop přiveden do extrému. Relativně detailně je propracován Elvisův původ, jeho láska k afro-americké hudbě a kultuře, ale pak se na to už tak trochu zapomene, Priscilla (mimochodem výborně ztvárněna Olivií DeJonge) je redukována na sotva vedlejší postavu, a Ann-Margret není zmíněna ani jedinou větou, Elvis kdoví jak dlouho truchlí nad vraždou MLK ale na svou vlastní matku zapomene velice rychle, jeho Hollywoodská kariéra je dlouho slibována a nastavována, ale dostaneme se k ní vlastně až v její poslední, skomírající fázi, šedesátá léta jsou shrnuta v pěti minutách, a vynechána jsou mnohá setkání a důležití lidé z Elvisova života, pohodlně je opomenut jeho negativní vztah k hippies... spíš než Elvisova biografie je tento film montáž nějakých osekaných momentů s kolísavou důležitostí protkaná občasným hudebním vystoupením. Tvůrci se také snažili zobrazili problematiku okolo různých Elvisových tváří (Elvis rebel, Elvis hvězda, Elvis bavič domácností, Elvis miláček i nenáviděný, jen bych si asi přál o něco hlubší rozbor jeho nitra, jeho opravdového "já". Ovšem nelze snímku upřít vizuální podmanivost, opravdu je pod tím zřetelně podepsán Baz Luhrmann, jeho typická velkolepost je zde skoro v každém záběru. Jen výsledkem práce asi není taková dekonstrukce, jakou si tvůrci zřejmě představovali. 75%. (P.S.: minus pět bodů za vtip o Butlerovi - komorníkovi, úplně mě z děje vyhodil.)

Obi-Wan Kenobi začal velmi nadějně a skončil na vysoké notě, bohužel prostřední třetina patřila mezi to nejslabší, co nám zatím Star Wars na Disney+ nabídlo. A to je škoda, jde totiž o nejen o chronologicky první setkání Obi-Wana a Anakina/Vadera po deseti letech, ale i o znovushledání Ewana McGregora a Haydena Christensena po téměř dvou dekádách. Během této doby byly jejich filmy mnohem pozitivněji přijaty, z dětí, které s nimi vyrůstaly, jsou již dospělí lidé, a právě tato generace leckdy považuje prequely za své nejoblíbenější díly Star Wars, a i díky meme culture se například právě z Obi-Wana stala jedna z vůbec nejoblíbenějších postav v celé sérii. A když těmto dvěma postavám dáte vlastní seriál, a přizvete po tak dlouhé době oba hlavní představitele, chyby nejsou na místě. Jenže tady chyby jsou, a ne zcela přehlédnutelné. Jde hlavně o scénář jako takový. Už jen ten pacing celého seriálu je zvláštní - Celé se to prezentuje, jako že Leia bude unesena a Obi-Wan ji bude muset zachránit dříve, než na ni přijde Darth vader. Jenže tohle se odbyde v první třetině příběhu, ve druhé se to opět celé zopakuje, ale reálně stráví Obi-Wan s Leiou většinu času na cestě zpět domů tím nejsložitějším možným způsobem, přičemž Obi-Wan neustále opakuje že "Vader chce jeho a že mu musí čelit sám, ale vlastně nikdy nic doopravdy neudělá, a já tak sedím u obrazovky a říkám si "dobře, já to chápu, tak už to udělej!" A dalším problémem pro mě byla Reva. Jako nápad je vlastně zajímavá - padawanka, která přežila Vaderův útok, a která propadla temné straně když ji posedla touha po pomstě. Jenže byla bohužel napsána hrozně slabě, respektive vše okolo ní bylo napsáno hrozně slabě. Ostatní Inquisitoři ji považovali za zbrklou, agresivní a příliš divokou, jenže v jiných Star Wars materiálech, jako například v seriálu Rebels či v různých knihách a komiksech jsou přesně takoví právě oni. Tady však působili jako nepoužitelná banda chlápků v cosplay oblecích, kteří se hádají jako malé děti o tom, kdo může jako první hrát na PS5. navíc Moses Ingram úplně nedokázala zahrát tuto děsivou polohu, a vůbec nevyvolávalo takovou hrůzu, jakou asi měla. kde ovšem naopak zazářila byla intimnější momenty, jmenovitě rozhovor s Obi-Wanem v páté části a pak vlastně po celou dobu finále. A upřímně, téměř až do posledního dílu působila více jako hlavní postava právě Reva než samotný, Obi-Wan, což mi u seriálu s názvem Obi-Wan Kenobi připadá poněkud zvláštní. A mimo to jde také o nějaké drobné detaily, hlavně ve čtvrté části se občas objevila vyloženě hloupost, věci, které možná působily dobře na papíře, ale na obrazovku už se nepovedlo je převést přesvědčivě (Obi-wan skočil do zdi přímo před Stormtroopery, Tala odrovnala vojáka obyčejnou fackou, neproniknutelná pevnost je vlastně naprosto jednoduše proniknutelná,...). A výhrady bych měl i k některým techničtějším aspektům, jmenovitě režie mi ne vždy úplně sedla, kamera i střih byly občas dost zmatené a amatérské, a hlavně na vizuálních efektech se hodně podepsal malý rozpočet (odhaduje se na 70 milionů dolarů - to je opravdu málo na seriál takových rozměrů a hlavně takové důležitosti). Technologie Volume zde také nebyla využita úplně nejlépe, často byla jednoznačně poznat, že herci stojí před LED obrazovkou a ne na skutečné lokaci, což se například u Mandaloriana nestávalo. Abych však jen nekritizoval, je zde mnoho co chválit. V první řadě Ewan McGregor v titulní roli byl prostě vynikající, vážně nemám absolutně žádnou kritiku. Pocitově působil jako naprosto přirozená přechodná fáze mezi tím Obi-Wanem z Pomsty Sithů a starým Benem z Nové Naděje. Ewan zvládl všechny polohy - někdy působil jako zlomený muž nesoucí obrovskou vinu, jindy zas jako pravý rytíř Jedi, vůdce a ochránce, vše jsem mu věřil a soucítil jsem s ním jeho trápení a bolest. Na emoční nitky mi opravdu dovedl zahrát dokonale, klobouk dolů. A nelze opomenout ani velký návrat Haydena Christensena do role jak mladého Anakina Skywalkera, tak konečně i plnohodnotného Lorda Vadera, a opět - v obou fázách Anakinova života byl vynikající. Flashbacky s Ewanem byly sice krátké a dialogu v nich moc neměl, energie tam však byla a jejich hašteřením jako by vypadlo z Epizody II či z Klonových válek, byl to prostě on. A bylo setsakra příjemné ho opět vidět. A jako Vader se doopravdy ukázal až ve finále, ale to čekání stálo zato, byl děsivý a i přes tlustou vrstvu make-upu a přes helmu, která mu zakrývala polovinu obličeje dokázal vyvolat ideální kombinaci hrůzy, znechucení a lítosti. A samozřejmě ještě překvapivá nová hvězdička tohoto seriálu, Vivian Lyra Blair jako mladá princezna Leia. Sehnat opravdu dobré dětské herce není až tak jednoduché, ale zde se to opravdu povedlo, velká pochvala pro Carmen Cuba, která se o casting starala. Vivian Lyra perfektně ovládla výrazy a manýry Carrie Fisher a mladou Leiu přivedla k životu bážně nádherně. Ano, občas působila trochu moc dospěle, ale to je spíš problém scénáře než herečky, a navíc Leia už i v původní trilogii působila velice vyvinutě a schopně, vždyť již v devatenácti letech byla senátorkou. Ostatní postavy také celkem šly, i když kromě starých známých Owena a Beru tu nikdo moc zajímavý nebyl, prakticky jen Indira Varma jako Tala a Kumail Nanjiani jako Haja. A co se finále týče, ona to byla vlastně čistá koncentrovaná nostalgie, ale vlastně to nemyslím jako výtku, protože to na mě fungovalo. Obi-Wan ve svém klasičtějším kostýmu, jeho setkání s Lukem mě dojalo (a "Hello there!" rozesmálo), Qui-Gon i Palpatine potěšili, a i ta klasická hudba se zde konečně ozvala, a já byl šťastný, protože to opravdu křičelo "Star Wars", a co jiného si vlastně od Star Wars přát, že? Celkově tedy velice nevyrovnaná série, která nabídla velmi vysoké body, ale i velmi nízké, které bohužel u takto významné události nemají co dělat. 75%.

No, hodně věcí mě v této epizodě zarazilo, hlavně ze začátku, scénář ne vždy šlapal úplně bez zakopávání, kánon nezůstal neporušen, ale celkové pocity mám z finále pozitivní. Obi-Wan vs. Anakin/Vader je samozřejmě hlavní tahač této série, a po slabším duelu ve třetí části konečně přišel pořádný plnohodnotný souboj, a i když to nebyl ten slibovaný “rematch století”, bylo to dobré a fungovalo to pro mě na všech frontách - vizuálně (choreografie, záběry, střih, efekty, zkrátka všechno) i po emotivní stránce, Hayden a hlavně Ewan hráli výborně a i dialog zde zněl přirozeně a ne mimo charaktery. Ovšem i zbytek epizody byl většinou výborný. Reva zde nepůsobila navíc, Moses měla konečně co hrát, a hlavně epizoda zodpověděla hodně mých otázek ohledně celé série a celkově ji dobře uzavřela, i když zároveň zdánlivě otevřela vrátka pro potenciální 2. řadu, o které tedy upřímně nedokážu říct, jestli bych ji vůbec chtěl. Ale hlavně musím říct, že finálové momenty opravdu křičely “Star Wars”. Hudba, dialogy, celkový feeling… prostě Star Wars. A co víc chtít od Star Wars, než aby to bylo Star Wars, že? 8.5/10

Já chápu to poselství, které se film divákovi snaží předat, to zamyšlení se nad truchlením, vinou a odpuštěním, i tu filozofickou otázku o svobodné vůli versus bezpečí, jenže bohužel je to zde prezentováno způsobem, který už jsme tisíckrát viděli a ještě tisíckrát uvidíme, je to povrchní a zdaleka ne tak přelomové, jak si tvůrci asi mysleli. A když jádro filmu takhle padá, z toho ostatního se vlastně stává taková omáčka bez toho masa a knedlíků. Něco je na ní výborné, Miles Teller a Chris Hemsworth hrají vážně dobře, hlavně Hemsworth mě překvapil, znám ho spíš jako akčního hrdinu z marvelovek nebo z Vyproštění, takže když tady jak na povel střídal v krátkých intervalech všechny možné emoce a já mu všechno věřil, film tím u mě trochu stoupl, ale to je více méně skoro všechno. Spiderhead jinak neublíží, není vyloženě špatný, jenom tak nějak nemá co do sebe, a po té druhé letošní spolupráci Kosinskiho a Tellera, která mi opravdu vytřela zrak, je to docela zklamání. 60%

Okej, tak ještě nad seriálem hůl nezlomím. Po slabé epizodě 2 a vyloženě podprůměrné epizodě 3 se snad zase vracíme na kvalitu prvních dvou dílů. Reva sice stále působí jako hlavní postava, což je zvláštní, ale aspoň se na ní dá konečně dívat bez kroucení hlavou a obracení očí v sloup. Moses Ingram stále vůbec nepůsobí nijak hrozivě, ale teď konečně dostala možnost hrát jinou polohu a ta jí sedla mnohem lépe. Ewan je jako vždy bez chyby, to už nepřekvapuje, a Vivien Lyra je stále skvělá mladá Leia, i když tentokrát byla hodně odsunuta na pozadí, což vůbec nevadí, ocenil jsem více prostoru pro Obi-Wana a Vadera. Technicky bych možná vytkl nějaký ten občasný zmatený střih či nepovedený záběr, a v jedné chvíli je tam tedy opravdu mizerné CGI, ale ve výsledku nejde o nic až příliš rušivého a moc bodů za to nestrhnu. 8/10 No a ještě !!!SPOILER SPOILER SPOILER!!!… u těch flashbacků jsem se usmíval jak malej kluk co právě dostal od Ježíška LEGO Hvězdu Smrti. Vidět zase Obi-Wana a Anakinem za mlada mě fakt neskutečně potěšilo. Teď ještě aby ve finále zazněl hlas Qui-Gona a bude to :)

Wow, ještě o něco lepší než první díl. Vše pozitivní z jedničky zůstává, Ewan je stále výborný atd., opět mohu vytknout snad jen Revu, není moc seriózní a záporná poloha herečce Moses Ingram nějak nejde. Ovšem co nám tady přibývá jsou dvě věci: Kumail Nanjiani je až překvapivě zajímavá postava hned z několika úhlů pohledu, celkem doufám, že ho ještě uvidíme (i když se to dost možná nestane). No a mladá Leia je prostě fantastická, působí úplně přesně jako mladší verze té Leii kterou tak dobře známe, a zároveň je i v lecčems podobná Anakinovi. Chvílemi si pro sebe snad až krade show. Jinak nová planeta Daiyu působí docela zajímavě, ačkoliv trochu připomíná spodní patra Coruscantu nebo jiné podobné planety, které jsme už viděli. Jo a ještě bonus, Temuera Morrison!!!