Zlaté dno

Tento film jsem viděla 2krát a musím říct, že pořekadlo "čím víc, tím líp", se v mém případě dokonale osvědčilo. Film "Zlaté dno" mi zpočátku přišel celkem nudný a šedivý, vzala-li jsem v potaz jeho prvorepublikovou filmovou konkurenci. Později jsem v něm však objevila spoustu věcí, které mi přirostly k srdci. Kouzelné jsou scény, kdy pan Putička(V.Burian) pomáhá ovdovělé paní Jarmilce (Z. Kabátová) s chodem jejího v dluzích se topícího papírnictví, které však začíná pomalu, ale jistě vzkvétat. Anebo příchod pana Putičky do "vysoké pražské společnosti". Až příliš mentorsky sice vyznívá závěr filmu, kdy se děti poslušně vrací k otci, protože ona vysoká společnost je zklamala... Přesto je to film nad průměrem a s ohledem k době, kdy vznikl a jaké měl vlastně poslání, můžeme hovořit o velmi zdařilém dílku. (17.01.2008)

Uvědoměle moralizující komedie o moudrosti stáří, nutnost chůze na vrchol schod po schodu a dělání živnosti přibližně tak, jak se to dělat má a ne jen bezbřehé vyždímávání lidí za každou cenu, jak je v českém prostředí většinou obvyklé. Cyril Putička (Vlasta Burian), odstavený na druhou kolej svými dětmi, se nevzdává a rozjíždí snad ještě velkolepější vzestup vzhůru v papírnickém obchodě. Nechybí mu tah na branku s vrozeným komfortním servisem pro zákazníky. A nakonec nachází i svoji životní lásku v podobě mladé elegantní vdovy Jarmily Valentové (Zita Kabátová), s níž vytváří takřka ideální pár. Nehodné děti Vilém (Raoul Schránil), Jaroslav (Antonín Streit) a Konstantina (příšerná Věra Ferbasová) naleznou po svém pádu oporu ve svém energickém a úspěšném tatínkovi. Z dalších rolí: kramář Neškudla (Jaroslav Marvan) a bankéř Karviš (Antonín Strnad) se svou ženou (Růžena Šlemrová). Jako celek je to poměrně příjemné pokoukání. (14.08.2011)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)

Na mě tyhle válečný komedie působí tak nějak smutně a impotentně. Postavy se křečovitě vyhýbají jakékoliv narážce na poměry nebo na charakteristiku doby a hrají v jakémsi vákuu, kde sterilně řeší nějaký politicky nezávadný problém. Burian se pravda snaží, ale přesto je film dost bídný a například herecký výkon takového Raoula Schránila je vyloženě trapný. Vrcholná scéna (vyloženě ze života): Burian vysvětluje svým harantům, jak je pro něj důležitý, aby pracoval a že nemůže sedět jen jako trubec nečinně na prdeli a Raoul na to teatrálně odpoví: "Tak to už nás, tatínku, nikdy neuvidíš". :-) Myslím, že tato komédie zapadla zcela po zásluze. Hrozně je taky vidět, jak bylo všechno natáčeno ve studiu a to dokonce přesto, že je ve filmu docela dost outdoorových scén. Navíc jsem nepochopil, proč se tam motala Věra Ferbasová, protože ta vesměs akorát vyjeveně čuměla a občas něco naivně hlesla. Jaroušek Marvan je tam taky tak nějak navíc, asi zrovna neměl do čeho píchnout. Nadto je film strašně předvídatelný a naprosto v souladu s tehdejšími požadavky doby skončí usmrkaným happy endem poté, co se karta obrátí a haranti přijdou za fotrem s prosíkem, aby je vytáhl ze svrabu (přišli poté, co otce pět let ignorovali a vzpomněli si, až když se jim začalo vést zle; já bych je hnal potěhem). (31.10.2011)

Je to takový výchovný film. Říká nám jak se máme v tomhle světě chovat, co je správné a co ne, že práce šlechtí, že nemáme mít velké oči a raději pomalu vpřed, abychom si nerozbili hubu. A to vše vyprávěno ústy Vlasty Buriana, papírníka Putičky, který se krůček po krůčku vypracoval na respektovaného obchodníka v maloměstě. Kvůli svým dětem se vzdá obchodu a vrhne se do Prahy. Bez práce nevydrží a vloudí se jako příručí do obchodu Zity Kabátové, udělá s ní štěstí v obchodě i lásce. Dravé mládí v podobě jeho tří dětí mezitím ztroskotá a děti přilezou ke křížku. Tatínek je nevyhodí, ale pomůže jim znovu na nohy. A tak síla tradice a pevných hodnot vítězí nad spekulací a hazardem, happy end je tu. Burian hraje o poznání civilněji, než je zvykem a jde mu to skvěle. Táhne celý film, který je lehký, svěží, ale přece jen vážnější, než jsme u Slavínského zvyklí. A já jsem tomu rád, za každý svěží vítr jež zčeří hladinu klidného českého rybníka....80% (29.06.2012)