nash.

Old Surehand má možná přesnou mušku, ale jinak je v každém okamžiku na přesdržku. A není sám. Mezi supy se slaboduchým dějem potácí celé zástupy idiotů, kteží pronáší dementní věty nedávající smysl stejně jako nedávají smysl jejich skutky a myšlenkové pochody. Ať už jsou to lovci medvědů, Supové nebo indiáni. Posunují se ochornicky sepsanoui kompilací Syna lovce medvědů a Ducha Llana Estacada od jedné trapnosti ke druhé a mezi nimi se bezradně motá Pierre Brice se zoufalou zachránit alespoň zbytky atmosrféry a poetiky typické pro filmové mayovky. Tohle bylo hodně slabé.

Vrah je sice chladnokrevný nebojsa, ale příliš tlačí na pilu pokud jde o jediného očitého svědka, takže s ním Columbo nemá zase až tolik práce. A to bez ohledu na to, jak rozestlaně vedle elegantního lumpa vypadá. Dokonce si stihne i zarybařit. Vedle obvyklých rekvizit a obvyklých hlášek (dá-li se to u pátého dílu tak říci) se objevují první jikřičky humoru na téma Columbových typických znaků. O fous slabší než předchozí díly, ovšem stále vysoko nad průměrem.

Zatímco Columbo už je v plné polní, na scéně je baloňák, plechovka, doutník i největší hity repertoráru od "eh, málem bych zapomněl" až po "moje žena vždycky říká...", téma nabízí změnu. Žádný dokonale promyšlený plán, ale improvizace vynucená neúmyslným zabitím. A ni taková komplikace však poručíka nerozhodí a svým nenápadně roztomilým způsobem jde své oběti po krku. I když musí odmítnout zajímavou nabídku.

Byl to skvělý nápad vrátit se po třech letech k roztržitému poručíkovi a dalším pilotním filmem konečně nastartovat serií tehdy docela originálních detektivek, kdy pachatele od počátku zná nejen detektiv, ale i divák, který si tak může naplno vychutnat způsob, jakým se Columbo pomalu probourává plánem "dokonalé vraždy" k jeho usvědčení. Platí to i tentokrát, kdy stojí proti chladnokrevné krásce, které to zapaluje, alespoň zpočátku, možná stejně rychle jako jemu. A jako bonus kouzelná záverečná scéna s placením, která vždy spolehlivě pobaví.

První Columbo sice ještě nemá svůj typický uválený baloňák, ale válí na jedničku. I když je v tomto prvním ze dvou pilotních filmů ještě docela ostrý, je přesto souičasně i tak dokonale a neodolatelně otravný, že bych se mu snad rovnou u obrazovky přiznal k vraždě sám. Jako poctivý divák, který se jeho "eh, málem bych zapomněl.." bát nemusí, si proto vyloženě užívám způsob jak svými roztržitými otázkami přivádí k šílenství ty zpovykané prachaté vrahy přesvědčené o své neomylnosti a nepolapitelnosti. Dokonce i psychology, kteří mají tyhle manipulace v malíku.

Vinnetou a Sedm Firehandů. Mexická odbočka od klasických mayovek k westernům, která posbírala všechny tradiční trademarky mayovek (včetně trhlého Angličana) a nasypala je do laciné variace sedmi statečných. Občas zábavné svou naivitou, občas nudné, občas jalové a směšné, občas snaživě akční. Nechybí komicky nevinná romantika a kupodivu ani překvapení. Stále jsem například čekal, kdy se Battaglia vybarví jako padouch, a ono nic. A kdy se ukáže, že ten kašpárek se za Firehanda jen vydává a na scénu nastoupí skutečný Firehand, ten nekopromisní ostrý řízek, se kterým není radno si zahrávat. A taky nic. Navíc jsem si celou dobu říkal, jak může být Vinnetou náčelníkem Apačů, když Nšo-či, a tedy i Inču-čuna, ještě žije. Ale když přimhouřím oko, není zo zase tak hrozné, jak se tu některé komentáře tváří. Lehký podprůměr, který se dá přežít bez otravy nudou, pokud ovšem dokážete nemyslet na literární předlohu.

Válečný velkofilm s dojemným příběhem o přátelství člověka a koně, který natočil sám mistr? Čekal bych cokoli, ale rozhodně ne nudu. Jenže té jediné se mi dostalo měrou vrchovatou. A to přesto, že se to celé tváří jak je to plné napětí i dojetí. I když by možná chtělo, tak není. Proto mi, navzdory jedné či dvěma slibným scénám, osudy koně i jeho člověka byly v podstatě lhostejné, včetně toho jestli se nakonec v západu slunce potkají nebo ne. Přičemž se nemohu zbavit dojmu, že to mistr tentokrát s těmi západy slunce trochu přehnal a odehrávály se při nich dvě třetiny celého filmu.

Přestože v závěru už lze žánrová klišé přehazovat vidlemi, jde jinak o slušný a svižně ubíhající thriller na jedno použití, který si pro sebe zdánlivě bez námahy ukradl skvělý Denzel Washington.

U stále většího počtu filmů začínám mít hlavní problém se způsobem jakým postavy, ať už hrdinové nebo padouši řeší problémy a nastalé situace. Nesmyslně, zbytečně komplikovaně, nepřirozeně a očividně jen proto, že je to scénáristé nechtěli nebo nedokázali nechat udělat jednoduše a logicky. A to bohužel platí i v případě rozkolu mezi Avengery. Na druhou stranu, když tento problém ponechám stranou, a taky nevhodné obsazení Marisy Tomei do role May, zůstávají už jen superlativy. Akce je řízná, velkolepá, plná nápadů a zábavná, při vzájemném popichování to jiskří, všechny postoje a motivace jsou zřetelné a Spideyho nástup je lepší než poslední tři spidermanovské filmy dohromady. Má to švih i správnou porci nadsázky, dobře vyváženou s jistou osudovostí. Nenudil jsem se ani chvilku a ten kluk ve mně každou chvilku výskal nadšením. A samozřejmě všechny, a všechno co se ve filmu stalo, nakonec jedinou větou přebil Stan Lee.

Éterická mimozemská zrzka Mylene Farmer se zhmotní v našem světě jako neobvyklá spasitelka. Vizuálně úchvatné propojení skladeb Dégénération a Si J'avais Au Moins Revu Ton Visage je typicky farmerovskou alegorií, s úžasnou atmosféru, ze které místy až naskakuje husí kůže. Nepodlehnout kouzlu francouzské legendy vyzbrojené sexappealem o síle atomové pumy je téměř nemožné.