Snorlax

Bažina zoufalé touhy po chvilce klidu na čtení je stále hlubší a bankovní úředník Bemis se do ní propadá a propadá. Když se mu zdá, že se již každou chvíli utopí, blýskne se na lepší časy. Jen si tak říkám, že já bych dopadla určitě úplně stejně, jako nebohý pan Bemis.

Vrcholně smutná pointa se k jinak optimistické Zóně soumraku snad ani nehodí, na druhou stranu však musím konstatovat, že je to jedno z nejlépe zpracovaných témat umělé inteligence. Tenhle díl by si zasloužil se stejně kvalitní atmosférou rozvinout do celovečerního filmu, snesl by to.

Povídkový film, kterým se line vůně kofeinu a tabáku je místy přerušen pachem bylinného čaje. Překvapivá je vyrovnaná kvalita jednotlivých povídek. Zklamáním je pro mě příliš malá role pro Buscemiho. Dlužno však dodat, že všichni ostatní se také značně činí, takže ve výsledku jsem velmi spokojena. Povídky jsou vtipné, dobře zahrané a hýří nejen scenáristickými, ale i režijními nápady. Za všechny bych jmenovala asi ten nejzdařilejší, tedy tanec s mopem na Mahlera. Celkově je tahle druhá scéna velice nápaditá, v šeru si možná leckterý divák ani nevšimne nenápadné postavy. Jarmusch zde předkládá filmovému diváku stejný úkol, který číhá na diváky divadelní, sám si vybrat, na kterou část scény se bude soustředit. Já doporučuji soustředit se na uklízeče.

Pointa zároveň děsivá i krásná. Postupně budované napětí, rozdíly ve snášení uvěznění se prohlubují, odvážný major bojuje více proti rezignaci ostatních, než proti samotné nepřízni neznámého. Výtečně nasnímáno, stísněnost prostoru přechází na diváka a po malých kapkách ho nutí pomalu propadat bezmoci spolu s uvězněnou pěticí, snažit se odhánět až klaustrofobické pocity a zároveň podporovat majora v jeho snahách nevzdat se.

Pan Horn šel za svou duhou, až potkal fata morgánu. Jelikož byl statečný chlap, neleknul se a konal. Až pohádkově laděný optimistický díl by nepřekvapil ani sněhem na poušti, tolik krásných zázraků umí vykouzlit.

Ona se ta pointa sice dá vytušit, ale stejně to nic nemění na její údernosti a nápaditosti. Zcela dle proporcí moderních filmů natočený mystery horor by měl patřit k povinné výbavě fanoušků obou žánrů.

Poetická cesta z úzkosti plná klidu, pohody a nostalgie, taky bych si přála vystoupit ve Willoughby.

Zvolna budované napětí vyústí v nečekanou pointu. Bez lekaček, bez prodloužených stínů, bez děsivé hudby je na malém prostoru vybudovaná atmosféra, kterou této jednohubce může závidět kdekterý velmi nákladný celovečerní film.

Ken Loach má pravdu, v Hollywoodu nikdy Evropští režiséři nenatočil nic tak dobrého, jako doma. Polanski pomaličku odkrývá charaktery tří postav, které se z fanfarónství obou mužů ocitnou na nějaký čas společně na jedné lodi. Ostrým skalpelem odřezává jednu slupku masky za druhou, až zbydou nepříliš pohledné kosti.

Nebýt vlažného rozjezdu, bylo by to na plný počet. Pointa je ovšem výborná, neodhalila jsem ji dopředu, ani náhodou by mě nenapadla.