Snorlax

Kdyby Purgatorio nenapsal již Dante Alighieri, mohla bych ho po zhlédnutí této kombinace klišé a patosu napsat já. Hádejte, milé děti, jak to asi dopadlo? Musím připustit, že když se dva hloupí pánové buší pěstičkami do svých hloupých hlaviček, je to celkem zručně nasnímáno, jejich krev a pot šplíchají tak intenzivně, že jsem měla strach, že mě zasviní.

Ztraceno v nudě, až pustošivě nezáživné, místy otravné, to století u karaoke bylo k nepřežití, plytce romantické, bez jakéhokoliv režijního nápadu.

V Nėmecku se dostávají k moci nacisté, ale lidé se stále chtėjí bavit a doufají, že je kdykoliv zvládnou. Konferenciér v kabaretu varuje před nebezpečím, ale v publiku není žádný moudrý král, který by naslouchal svému šaškovi. V čele příběhu se však rozvíjį vztah kabaretní divy a učitele angličtiny. Minnelli je jako vždy afektovaná a přehrává, navíc odhaluje svoje nepěkné tělo, ale obstojně zpívá i tančí, takže svým herecky nepříliš přesvědčivým výkonem nedeklasuje jinak výborný film.

Zemeckis odhalil, jak to bylo s Bogartovým herectvím a že pro film stačí pouze jeho snímek. A Hitchcoc? Ten dal přednost realitě před fikcí. Rozhodně více komedie, než horor, ale kratičké, zábavné a tudíž dobře koukatelné.

Scénu s přehazováním slepice přes plot si budu bohužel dlouho pamatovat, rozhodně ji považuji za zbytečnou.

Vlado je skvělý, ale režie je příliš rutinérská, takže jsem čas si povšimnout i odrazu červeného světla kamery ve skle. Ale za Vlada zaokrouhlím směrem vzhůru.

Kassovitz by se měl držet hraní a nesnažit o režírování, když mu tak naprosto nejde. Průměrný scénář je deklarován zmateným střihem, odporným vizuàlem, trapným product placementem a hereckými výkony, které nejsou hodný ani ochotníků. Tohle Serrault skutečně neměl zapotřebí.

Již před časem jsem nad současnými sci-fi filmy zlomila hůl v domnění, že posledním skutečně zajímavým příspěvkem tohoto žánru je Propast. A nyní abych urychleně sehnala lepidlo a hůl jím opět spojila. Tajnosnubné mystery kombinované s lingvistickou detektivkou jde proti aktuálně protěžovanému systému sci-fi, jejichž konzumentům dostačuje IQ lehce nad pokojovou teplotou, neboť se z valné většiny jedná o velice stupidní akční snímky. Zde na akční scény vůbec nenarazíme, ale setkáme se scénářem, který bezezbytku naplňuje podstatu vědecké fikce. Filozofický přesah filmu je docela značný a touha po spojení lidstva rezonuje celou jeho druhou polovinou. Osobně jsem nadšena i z použití klasické filmové kamery, roztřesených ručních záběrů jsem již značně přesycena. Zde je kamera téměř statická, s minimem pojezdů, občasným zoomem, ale vše vynahrazuje velmi svižný střih. Prolínání různých časoprostorových rovin, délka záběru jen výjimečně překračující podmínky Dogma 95 a především ve scénách s návštěvníky značně sofistikované rámování potěší srdce každého cinefila.

Sama před sebou to považuji málem za rouhání, ale Svobodův film mě bavil mnohem více. Tato inscenace má luxusně obsazené mužské role, jenže Tvrzníková bohužel není herečkou velkých a hlavně náročných partů. Dokonce ani jeden z našich nejlepších televizních režisérů z ní nedostal přesvědčivý výkon.

Na prostoru několika metrů vesnické silničky rozehrává Kruhlik znepokojivé drama se sebejistotou ostříleného tvůrce. Důstojný nástupce Keisloweského rozehrává hru viny a jejího přijetí. Bez potíží si umím představit, že tento film by byl součástí Dekalogu: Nezabiješ. Působivé herecké výkony, skvělý a emotivní scénář a výborně zvládnutá režie dělají z tohoto debutu mimořádné dílo hodné pozornosti všech filmových fajnšmekrů.