RobbieM@N

Kdo viděl Romaina Durise v Erasmu mohl mírně pochybovat o jeho snaze hrát gangstera, ale role mu hodně sedla, vžitý do svého charakteru byl dostatečně, a protože se objevil prakticky v každé scéně, byl to jeden z nejstěžejních aspektů. Tím, že byl film tak silně zaměřený pouze na něho, hodně vynikla psychologie jeho postavy, které však podle mě značně uškodilo, že nebylo užito vnitřních monologů, divák nemůže mít úplně pocit vcítění se do emocí postavy a proto jeho záměry či činy na plátně jsou nejasné, jeho roztěkanost jaksi nedochází k vysvětlení až konec to osvětluje. Cesta jeho charakteru tak není spojena s moc velkými dějovými zvraty, děj plyne opravdu stejně pomalu jako krásné koncertní melodie, kterými je film protkán. Typ komorního filmu, pro který mám jednoduše slabost, za zmínku ještě stojí krásná Linh Dan Pham.

Stupidní a nemyslící teenagerská minisérie, která ale není tak odporná jako OC a další stejně problité klony.

Vcelku sympatický seriál, který se hodně prvoplánovitě snaží nasazením dvou krásných hereček zlepšit "koukatelnost". Schopnost hlavního hrdiny zavání opisováním od Heroes, čtení myšlenek ani není tak dobře zpracované, kriminální případy tak jako všude jinde jsou obyčejné. Ze začátku může Craig Olejnik působit až moc jako "supersprávňák", po pár dílech ale trochu vykrystalizoval a oblíbil jsem si ho.

Hodně slabé, nejhorší je když už v prvním díle se seriál snaží vyvolat pocity pochopení a lítosti směrem k hlavnímu hrdinovi pomocí rádoby dojemné klavírové hudby a slov o sexuálním zneužívání Grace, když byla malá, i kriminální případy jsou hodně slabý odvar - nepřehledné, tuctové.

Překapivě velice odlišná gangsterka, Donnie Brasco neútočí akčními scénami či napětím, ani nějak obsáhlejším a rychlejším vypravováním, ale věrným zpracováním a zachycením psychologie postav a rozpadající se rodiny, Al Pacino tu je navzdory všem zvyklostem vykreslený jako low-life gangster a spolu s Johnnym Deppem jsou to herecké legendy. Dobře, že Mike Newell se jim nestaví do cesty. Nechci to nazvat "oddechovou" gangsterkou, ale výborný Donnie Brasco se k tomuhle termínu v mých očích mírně přibližuje.

Tolik originality by zachránilo českou kinematografii možná na celou dekádu, opravdu Truman Show je vyjímečný počin, co se týče nápadu, I když o ideálním životě mám naprosto odlišné představy, tak tohle jen dokazuje jak "hypotékový" život musí být nudný, nicméně Peter Weir by těžko dokázal natočit špatný film a snad kromě ne-úplně uspokojivého konce šlo všechno jako na drátkách.

Dobře, že Elegy spočinulo v rukou ženy, Isabel Coixet vytvořila hlubokou podívanou, pomalou, zachytila pocity padesátníka, tak jak by se to žádnému muži nepovedlo, paradoxně. Charismatický Ben Kingsley se tak zmítá ve vlastních otázkách týkajících se celé jeho existence, cynismus se dostává k divákovi pouze skrz jeho myšlenky,ne pomocí obrazové složky, která je pečlivě upravená. Jenže absentoval nějaký moment, který by mě dokázal strhnout, přišlo mi to až moc uzavřené do sebe a konec byl mírně rozporuplnější, navíc pro mladšího diváka je o hodně těžší se ztotožnit s 50-ti letým vysokoškolským profesorem.

Pokud se tvůrci snažili ukázat, že Dáni jsou od přírody flegmatičtí, tak to se jim rozhodně povedlo, hláška jako "I have always wanted it to kill the rock band" dokáže velice dobře polechtat bránici, ani bych tak nepoukazoval na tu naturalistickou brutalitu, protože film ukazuje ztrátu života jen jako nicotnou záležitost a proto to může vadit mnoha lidem. Absurdnost zmíněného vraždění hodně dokresluje naprosto nevěrohodný vývoj hlavní postavy, od pánbíčkáře se dostane až k chladnokrevnému zabijákovi....ke konci scénář navíc hodně překvapuje a za zmínku ještě stojí supercooloidní Kim Bodnia - skvělý gangster v dánském podání.

Chow Yun-Fat tady dává na frak Rambovi, Arnoldovi a všem, co kdy vzali do ruky zbraň a vystříleli menší armádu, akce má velké grády, ale ty dojáky, které Woo pouští každých pět minut, neustálé patetické výlevy o "dechberoucím" přátelství mi to celé hodně zkazili, jeho styl mi rozhodně nesedl. A konec byl pouhým vysvobozením.

Jim Carrey se dostal do velice dobré formy, celý film stojí hlavně na jeho "gumovém" herectvi a spontánních šklebech. Tady se ale nachází jádro pudla, slovo spontánní totiž vyjadřuje celkovou filozofii filmu, nic promyšleného, všechny vtipy, jakkoli jsou vtipné, jsou pouhou improvizací, a pokud se dá mluvit o myšlence filmu, tak ta je taky improvizovaná a jako celek je Yes Man jenom rychle odsýpající rychlokvaška, která má lidi pobavit a odvrátit jejich oči od probíhající krize. Poslední bod se vydařil skvěle, ale náročnějšímu divákovi to v žádném směru stačit nemůže.