Slarque

Splněný sen všech fanoušků kapely s padesátiletou spletitou historií. Převažují sice mluvící hlavy, ale dokáží na ploše pouhé hodiny její příběh shrnout a zprostředkovat. Obávám se, že na plný počet hvězdiček by to muselo být úplnější (a přinejmenším o půlhodinu delší).

Proč je vlastně dokument o nevidomé skladatelce černobílý? A co nám vlastně o světě říká fakt, že se dotyčná momentálně cítí lépe ve vězení? Spousta otázek, a filmík tak krátký. Ale něco na něm je.

„Bioestetická filmová skrumáž“ je hravým studentským filmem, který je postavený na tom, že nikdo z diváků až téměř dokonce netuší, o co tu vlastně jde. Což mi poněkud ztěžuje komentář, takže se omezím jen na to, že jde o dílko laciné (natočené na VHS), ale zábavné, i když mohlo být o něco kratší.

Soudobou hudbu zrovna nesleduji, ale tenhle dokument má sympatickou ústřední postavu, takže jsem u něj vydržel, a nakonec dostal víc, než jsem čekal. Podtitul Příběh skladby je sice na místě, protože málokdy můžete sledovat vývoj hudby v celé délce od partitury na papírech (či v notebooku) až po pokoncertní euforii. Každopádně dokument tím nekončí, ale pokračuje dál přes studium Lucie Vítkové v Haagu. Akcept (jinak složenina slov akordeon a koncept) jsem zřejmě přijal a dokonce si umím představit, že bych na podobnou hudbu šel na živo (což by mne před filmem samotným ani nenapadlo). Nápad s pouhou hudbou a černým plátnem byl velmi funkční, protože divákovu pozornost přitom nic neodvádí od samotné hudby a jejího provedení. „Lidová hudba, která se nedostane k lidem“ se ke mně dostala aspoň prostřednictvím filmu, a já jsem za to rád.

Třetí díl trilogie, jejímž nejslabším místem jsou zřejmě hlavní příběhy samotných filmů. Animačně je to opět naprostá špička, hlavní postavy a jejich příběhy jsou zase nad očekávání propracované. Přidána je i trocha infantilního humoru pro nejmenší a jemné náznaky ze sfér pro dospělé. Prostě jen ta linie se standardizovaným padouchem je lehce otravná. Ale sledovat, jak si plachtí vzduchem černý a bílý drak, to je prostě pastva pro oči, která chce velké plátno. Už potřetí u animovaného filmu oceňuji přínos Rogera Deakinse, a pochválit jmenovitě zasluhuje i skladatel John Powell.

Časosběrný dokument na příkladu tří (nebo spíš dvou a půl?) protagonistek ukazuje život tří vězeňkyň, které si svůj trest odpykávají i se svými malými dětmi. Zajímavější část ovšem nastává až po jejich propuštění na svobodu, kdy se musejí postavit faktu, že si samy zkomplikovaly život. Chtějí být lepšími mámami, nebo skončí zpátky za mřížemi?

Skvěle vypointovaný komediální seriál o vážných věcech. Petr Kolečko a Jan Prušinovský se odvážně pustili do materiálu, na kterém si mohli snadno nabít nosy, ale za pomoci nekorektního humoru namířeného snad rovnoměrně do všech směrů společnosti to ustáli. Martin Hofmann ukazuje, že je skvělý komediální herec. Erika Stárková a Jan Cina vytvořili postavu, na jakou si u nás zatím nikdo netroufl, a udělali z ní nejspíš nejsympatičtější seriálovou postavu vůbec. Bonusem jsem mnohé slavné písně použité v naprosto nečekaných kontextech, při kterých jsem smíchy málem padal z pohovky.

Skvěle vystavěný scénář, dokonale fungující hudba, mistrovská kamera a soustředěná režie. Takhle se to má dělat! Emily Blunt jako průvodce diváka světem, ve kterém dělení na hodné a zlé nedává smysl, tady už padly všechny hranice. Josh Brolin a Benicio Del Toro pak jako moderní westernoví hrdinové, kterým je jedno, kolik mrtvol za nimi na jejich cestě zbyde. Téměř majstrštyk, kterému k dokonalosti moc nechybí (90%).

Norský originál jsem bohužel dodnes neviděl. Hans Petter Moland si ho ovšem na rozdíl od kolegů nenechal zprasit a natočil si film znovu sám. Přenesení reálií do Ameriky se povedlo a vztahy mezi postavami, či jejich skupinami, dávají smysl. Občas mu tam sice zbyl nějaký vtip natolik typicky skandinávský, až bych hádal, že se mu v Americe moc lidí nezasměje (např. manželčin dopis na rozloučenou). Obsazení Liama Neesona už je možná nějaký meta-humor, nebo mstitele fakt nikdo jiný nehraje. Zkrátka vydařená černá komedie o tom, že pomsta chutná nejlépe za studena (70%).

Judi Dench je opět úžasná, ale to samo o sobě nestačí. Jak z vyprávění na chvíli zmizí, hned začíná být méně zajímavé. A nezachrání to ani Bob Hoskins ani skvostná dobová výprava. Je škoda, že film nemá více postav, i Kelly Reilly je tu pouze jako krásné tělo, ale jako herečka tu má tak dvě tři scénky. Takže dobrá životopisná komedie, ale mám dojem, že tenhle námět měl na víc (70%).