seeker23

mytologická pouť za záchranou duše, dotýkající se možná osudu celého světa. tenhle příběh vyprávějí detaily, navíc úžasné propojení silného tématu s naprosto odlehčujícím humorem - místy až absurdním

miluju anime, obzvlášt ve scifi žánru. na tohle jsem se fakt těšil, a mé zklamání bylo obrovské. Nuda zabalená do hezkého hávu. příběh silně průměrný. moje hodnocení je dost subjektivní protože je to první anime u kterého jsem tak dlouho čekal, kdy už bude konec, až jsem usnul nudou.

děj je všelijaký, ale ty hvězdy dávám za to jak originálně jsou ztvárněni jednotliví gangsteři, každý má svůj způsob boje odrážející jeho povahu. Tenhle film zachraňují detaily, Azumi byla jen zábavná záležitost s dost slušnou kamerou (a potěšujícím bullet-timem na konci), ale tohle je esence slova cool.

Po opětovném shlédnutí se musím Kitanovi omluvit, že jsem po fébiácké půlnoční projekci udělil pouhé 4 hvězdy. Obzvláště v porovnání s jeho následujícím a zatím posledním filmem Kantoku Banzai se zdánlivá surreálná bizarnost mění v dokonale propracovaný plán relfektující veškeré polohy Kitanovy tvorby. Tento film satiricky místy až parodicky pracuje mimojiné s lynchovskou snovou logikou (hlavně z Mulholand Drive), ovšem v porovnání s ním vlastně postrádá vnitřek. Míří z vnitřku, ze snu cele ven, k sebereflexi. Ale je to přesně zrcadlově opačný pohyb, než jakým svou tvorbu Kitano destruuje v Kantoku: Banzai. Takeshis je film, který se pozvolna rozpadá, Kantoku se naopak dlouho nemůže ani rozeběhnout a začít alespoň trochu fungovat jako film. V Kitanově tvorbě se neustále v různých podobách - jak na rovině postav tak stylu - oběvují dvě protikladní a přesto se doplňující polohy: Beat Takeshi (přímočarý expresivní televizní komik) a Takeshi Kitano (minimalistický filmař, pracující s jemnými nuancemi) - tyto dvě stránky stvárňují třeba oba hlavní hrdinové ve snímku Děti se vracejí, kde protikladní hrdinové jak se ukáže na konci, se dokonale doplňují; zde se objevují dva Takeshiové (oba hraní Kitanem) a defakto vzájemně sní o tom, jak se stávají jeden druhým. Oba poslední Kitanovy filmy jsou maximálně přímočaré (zde množství gagů, sebeparodujících slow-motion záběrů střelby...) a maximálně sofistikované zároveň.