orkadimenza

Není to dokonalost, ze které by mě po skončení ještě provázela husina po celém těle, ale musím smeknout a říct, že Heat je naprosto skvěle odvedená filmařina, o jejímž podílu na pozdějším vývoji pohledu na žánr krimi jsem se dočetl až po zhlédnutí. Pokud je tenhle film v něčem ale opravdu výjimečný, tak spojením dvou hereckých es Pacina a De Nira. Většinou se u podobných typech filmu stává, že divák má nutkání fandit větší herecké hvězdě, ať už hraje sebevětšího hajzla. Jenže v případě, kdy stojí proti sobě dvě legendy, tak divákovi nezbývá než bez zaujetí sledovat pořádné drama. A takovýchto filmů je opravdu pramálo (momentálně si vzpomenu na Departed nebo Amerického gangstera). Možná to byla délka, která mi nad kvalitami tohohle snímku nepřivodila toužebný "wow" efekt (myslím celkově, ve scénách jako bankovní přepadení jsem jen napjatě zíral), ale rozhodně nepopírám, že napodruhé své hodnocení nezvednu o hvězdu výš.

Máme tu padesát let od památného "malého kroku pro člověka, ale velkého kroku pro lidstvo" a neuškodí si toto výročí připomenout tématickým dokumentem. V Apollo 11 nalezneme prakticky vše důležité co se oné legendární cesty na Měsíc týče, já však od dokumentů vyžaduji ještě něco víc. A troufnu si tvrdit, že to neříkám jako astronomický laik, nýbrž jako člověk, jenž je do vesmíru velmi zapálený. Jenže dokument Apollo 11 předvádí "pouze" chronologický výčet událostí bez jakýchkoliv emocí a i přesto, že některé záběry nemohou omrzet, nudě jsem se během filmu nevyvaroval. Zkrátka mi tam chybělo něco, co mi nechybělo v jiných vesmírných filmech (Apollo 13, Marťan, První človek...) nebo v některých skvělých dokumentech (Senna, Tupac...). Pravděpodobně Apollo 11 svým doporučením nepřepošlu dál, i přesto, že se jedná o poctivou a kvalitní práci, i skvělou poctu všem, kdo se na tomto jedinečném okamžiku podíleli.

Celé to je tak krásně infantlní, jako kdyby mě to vrátilo do 5. třídy, kdy jsem si podobné příběhy s jednoduchými názvy měst, postav apod. vymýšlel. I na poměry studentského filmu je to spíš slabší.

Byl jsem velmi zvědav na první zhlédnutý snímek pocházející z afrického kontinentu. Rozhodně se jednalo o nevšední zážitek, způsobený jednak dobou, ve které byl film natočen, ale druhak také právě původem filmu. O Júsufu Šahínovi a jeho tvorbě jsem si dopředu nic nezjišťoval a možná i z toho důvodu jsem byl překvapen, co mě v kinosále čekalo. Překvapení to však bylo spíše v podobě zklamání, jak příběh, tak forma, kterým byl vyprávěn. Většinu času jsme totiž pozorovali křičící a hádající se egyptské obyvatele, aniž by jejich dialogy nějak výrazně posouvaly děj směrem kupředu. Popravdě se ani nedivím lidem odcházejícím ze sálu, není to holt pro každého. Snímek jsem dokoukal do konce, ale pro zbytek festivalu jsem se raději důkladně Šahínově tvorbě vyhýbal, další sázku na nejistotu jsem nechtěl riskovat. KVIFF 2019

"Fuckshit, that was dope." Velmi těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul snímek, který jsem měl právě možnost vidět. Očekával jsem nostalgický návrat do doby, ve které Jonah Hill vyrůstal, do prázdných bazénů obklopených partičkami skateboarďáků a nějakého toho venkovního vandalismu a poflakování, ale tenhle film přinesl mnohem víc. Jonah Hill předvádí svůj dosud neobjevený, zato obrovský talent na vyprávění neskutečně autentického příběhu, o kterém lze jen těžko pochybovat, že by jej nenapsal sám život. Zároveň jsem na Jonaha pyšný, že se jako známý herec nevydal na cestu mainstreamových trháků, ale nezávislé artovky (ať už neobvyklými rozměry kamery nebo stylem vyprávění), které jsou festivalová kina ušitá na míru, přesto má ambice oslovit široké publikum. To co mě ale dostalo do kolen, bylo jak přirozeně ve mě Devadesátky dokázaly (jako člověka, který v životě na skateboardu nestál) vyvolat emoce a zapřemýšlet o veškerých motivech, které film rozvíjí. Mnohokrát jsem v příběhu spatřil reálné paralely se svým životem a okolím a težko se mi chce uvěřit, že tohle bylo zahrané. Opět se mi potvrdilo, že na filmových festivalech nejvíc miluji překvapení, které přináší. Mid90s mě oslovily a zasáhly neskutečným způsobem, že ve mně vyvolané pocity budou odeznívat ještě několik dní po festivalu. Zatím jednoznačně nejlepší filmový počin letošního KVIFFu, který se bude horko těžko překonávat. Edit: Zpětně mohu prohlásit, že překonán nebyl.

Často mám ve svém životě večery, kdy si říkám, že před odebráním se na kutě by lepší než nějaký film se standardní dvouhodinovou stopáží mohl být díl seriálu, popřípadě něco podobně dlouhého. A tak jsem jednoho večera zvolil 50-minutový Ztracený důl Hercule Poirota. Ovšem byla to právě kratší stopáž, která uškodila klasickému poirotovskému formátu v téhle epizodě zasazené do prostředí čínské čtvrti. Zkrácení na bezmála polovinu času tak plynulo v přímočarou zápletku bez nějakých vedlejších oklik ve scénáři, a působení šedých buněk bylo zkrouhnuto na minimum, namísto ničím nepřekvapivé detektivní práce. Překvapivým tak zůstal pouze konec, ale to není oproti jinému dílu Poirota žádná výjimka. Belgickému mistrovi proto příště prosím dopřát více času a ideálně nějakou zajímavější zápletku, která z diváka nevyšumí hned další ráno po zhlédnutí.

Bylo to při sledování Dokonalého šéfa, kdy jsem si poprvé pořádně uvědomil, že Bradley Cooper má ve svém rejstříku jednu perfektní roli za druhou. Buď to je nejvíc cool hezounský učitel co se jede s kamarády opít do Las Vegas, spisovatel který díky zázračným drogám začne být mimořádně úspěšný ve všem na co sáhne nebo nejlepší sniper v historii Spojených Států, který odstřeluje jednoho iráckého parchanta za druhým. Přesně do téhle šablony spadá i jeho role v Burnt. Ale proč jsem si to uvědomil až teď? Protože film hraje až příliš na efekt, aby bylo všechno perfektní na první pohled a detaily se nezaobírá. Hlavně aby byl Bradley charismatický jako vždy (což se mu daří, jen ne vždy jeho postavě fandíme) a vaření včetně jeho neustálých OCD připomínek musí vypadat tak, že skutečně jde o vteřiny (což je holý nesmysl vzhledem k několika věcem, na které rozumný člověk dojde během několika vteřin). Nerozvíjí tak pořádně jeho minulost ani vztahy s ostatními kuchaři, až na jednu, aby to bylo zajímavé pro nejširší divácké publikum. Bradley ve své roli rozhodně nezklamal. Co ale zklamalo byl jednoduchý příběh směřující k jednomu zřejmému konci, pouze s jediným (navíc docela uměle) vyvolaným plot twistem. Kdybych měl dojem z Dokonalého šéfa shrnout v jedné větě , tak to bude "Navenek krásný obal knihy, ale uvnitř poněkud chátrá." Jako nenáročné dráma ale poslouží dobře.

Zda jsem zvolil správnou strategii při sledování Trabantové série, když jsem jako první zhlédl snímek o poslední cestě z Indie až do České republiky, netuším. Upřímně ani mně samotnému se tahle strategie nezamlouvá, jelikož preferuji chronologické sledování v závislosti na času distribuce. Ale pro jednou jsem se spontánně (a tak trochu v cestovatelském duchu) rozhodl, že na Přibáňův snímek "Tam a zase zpátky" zajdu do kina a tak se stalo. V prvních minutách byl proto zřejmý deficit z minulých dílů, jelikož jsem se se členy posádky teprve seznamoval a zvykal si na jejich, pro zbytek diváckého osazenstva známého, počínání s překážkami na cestě. Rychle jsem se ale do postav vcítil, čemuž podle mě velmi pomohla nostalgická vzpomínka na mou návštěvu Indie. Leč bych preferoval rovnoměrnější rozdělení jednotlivých částí cesty ve filmu (Indie zabírala drtivou většinu a trasa Uzbekistán-Slovensko sotva 5 minut), hodil jsem tenhle zmar za hlavu. Postupem času jsem se totiž do snímku ponořil víc a víc a poslední půlhodinku jsem už jen nadšeně hltal. Narozdíl od pravidelných diváků Přibáňových dokumentů se mé prvotní nadšení z šíleného pokusu objet trabantem celý svět dostavilo právě v tomto díle a díky neznalosti předchozích dílů přehlížím nedostatky, kterých si už znalý divák při porovnání s předchozími cestami asi snadno všímá. Pro mě ale zvítězila síla přítomného okamžiku a bezmezně nadšeného pocitu z nespoutaného cestování a dalekého překročení komfortní zóny všech účinkujících. Za toto nadšení jim děkuji a už se těším na retrospektivní sledování zbylých trabantových dobrodružství.

Šestý díl z automobilové série Gymkhana navazuje na dosavadní nejlepší pátý díl úchvatně. Co se týče technického provedení, je na tom šestka jednoznačně nejlíp. Tentokrát si Ken nachystal šílenou překážkovou trasu a zvládl ji líp než bravůrně. Dokonce i policie z toho všeho byla nezvykle v klidu :-) Závěrečné najetí do bedny a skok přes cílovou pásku je krásným zakončením této série se vzestupnou tendencí.

Zaslouženě nejlepší díl z automobilové série Gymkhana (jak v procentech na ČSFD, tak ve zhlédnutích na YT). Od prvního dílu urazil Blockův štáb dlouhou cestu. Nejenže jsou záběry dynamičtější než v předchozích dílech, ale také se konečně dočkáme skoků. Ovšem nejvíce asi uchvátí, jak Ken solí zatáčky přímo mezi ulicemi, stejně jako ve všech akčních filmech a závodních hrách. Že se jedná o SF jsem neřešil, zkrátka je to skvělá podívaná.