orkadimenza

Několik měsíců po prvním zhlédnutí musím zpětně prohlásit, že pokud existuje nějaký válečný film, který dokonale prolíná oba názory na válku, tak je to právě Narozen 4. července. Jednak vyobrazuje šílený fanatismus (na který jsou Amíci experti), ale zároveň svádí vnitřní i vnější boj v hlavním hrdinovi a s jeho názorem na ideály války je to jako na houpačce. Potom už diváka ani nepřekvapí, když v kolonce pro jméno režiséra zkontroluje 'Oliver Stone'. Tady šlo vidět, že už se pomalu chystal na své geniální JFK. Co se mi ale do paměti vrylo ještě více, byl geniální herecký výkon Toma Cruise, který dokazuje, jaký je to charismatický pan herec. Výsledek je sice slabší než Stoneova válečná Četa, přesto stále úctyhodný.

Možná jsem podle guru naší databáze jenom "nekritický teenAger s popcornem", ale z filmu jsem odcházel potěšen. Asi tomu pomohlo nízké očekávání, ke kterému jsem dospěl po zhlédnutí traileru útočícího na mainstreamového diváka, ale vůbec bych neřekl, že je Pet Sematary průměrný film, naopak. Knižní předlohu jsem sice nečetl, starší verzi filmu neviděl, ale nezávisle mohu říct, že tady se s atmosférou pracuje velmi dobře, leč místy zachází do onoho mainstreamu. Potom je už na samotném divákovi, jak přijme typickou kingovskou "out of mind" nadpřirozenost (na kterou jsem byl naštěstí připraven od It) a jestli se v ní nebude hnidopišsky šťourat zatímco mu závěr filmu uteče před očima. Dvakrát stejnou chybu člověk neudělá, i proto jsem mohl vnímat závěr tak, jak mi jej tvůrci předložili. Konec byl velmi nezvyklý, ale svým vybočením z hlavního proudu hororového žánru se mi zamlouvá, podobně jako třeba nezvyklý Venom v oblasti komiksových filmů. Možná právě na tohle tvůrci spoléhali, ale díky tomu se Pet Sematary aspoň snaží dostat na půli cesty mezi hlavním proudem a něčím novým. Pořád spíš mainstream, fanoušky si ale dokáže najít v obou dvou základnách. Pro nenáročného hororového diváka ideální příspěvek na watchlist.

Jeden ze starších čarodejnických dílů, opět plný narážek a parodií. První příběh je parodií na kultovní The Shining, paradoxně mě ale mnohem víc zaujaly historky parodující méně profláklé díla. Druhý Dostojevského Zločin a trest je spíš ukázkou Butterfly Effect, ovšem nejvíce mě vždy děsil třetí příběh. Asi budu muset zkouknout Soylent Green z roku 1973 (odehrávající se v roce 2022, což máme za chvilku :-) ).

Nikterak se netajím svým negativním názorem na Johna Wicka a celou ságu. Zkrátka mi nepřijde nic záživného na neustále se opakujících desítkách headshotů, když víte, že Wick stejně neumře a navíc mi celá legenda hotelu Continental, Nejvyšší rady atd. přijde postavená na hlavu. I přesto jsem si řekl, že zkusím třetímu dílu dát šanci. A málem jsem se nestačil divit. Začátek se rozjíždí opravdu skvěle, až jsem se divil, že tvůrci dokázali vymyslet i jiné způsoby zabíjení a akční scény pro mě byly rázem záživné a zajímavé. Během nožních soubojů s Asiaty jsem si v duchu říkal "Aha, už možná chápu proč se lidem Wick tak líbí" a mě se v tu chvíli líbil taky. Jenže poté přišla hodina utrpení s pro mě naprosto nesmyslným příběhem a sklouzl jsem zase zpátky do starých kolejí a čekal na finální akci. Ta byla velmi úctyhodná, ale pachuť na jazyku z předchozího průběhu filmu zdaleka nesmyla. Konec mě namíchnul, ale už mi to bylo vcelku jedno, protože jsem od něj stejně nic neočekával. I třetí John Wick zůstává v mých očích špatným filmem, ale z celé série je určitě nejzajímavější. Takže komu se předchozí díly líbily, ten bude u trojky zažívat parádní akční orgasmus.

První série Cobra Kai byla pro mě jedním z největších překvapení, jaké mi seriálový svět mohl nabídnout. Takže i přesto, že nejsem zastáncem sáhodlouhých pokračování u seriálů, u Cobra Kai tomu bylo přesně naopak. Příběh měl skvělé postavy, jejich propracované charaktery, možnosti odkazovat se do minulosti a celkově boží atmosféru, díky které jsem si Cobra Kai oblíbil. Zádrhel přišel na konci 1. série, kdy nastoupil na plac Kreese. Tady vznikly obavy o úspěšné pokračování a na začátku 2. série to bylo znát. Neměla takové grády a příliš se soustředila na rivalské válčení. To se změnilo se 7. epizodou Lull a závěrečné 3 epizody mi přinesly dokonalou euforii jako v 1. sérii. Poslední epizodu 2. série považuji za jednu z nejšílenějších, které jsem měl možnost mezi seriály vidět. Takhle enormní školní fight dokonale strká do kapsy všechny sestřihy z filmových školních rvaček, dokonce takovým způsobem, že jsem se asi první tři minuty v kuse smál, protože mi to přišlo už příliš a obával jsem se, že tahle až komická bojová scéna shodí celý předchozí průběh seriálu. Nestalo se, ale zároveň stalo se. Kdo viděl, pochopí, víc nebudu prozrazovat. Snad jen to, že se mnou hodně zacloumala. A pokud něco nemohlo být lepší, tak nalákání na 3. sérii. Je mi jasné, jak bude vypadat a už teď se na to šíleně těším.

Popravdě už si ani nevzpomínám jak jsem se k seriálu dostal. Rozhodně mě ale Tell Me a Story zaujalo svým námětem tří příběhů z temnější strany velkoměsta na motivy tří známých pohádek. Docela by mě zajímalo, proč je Pilot hodnocen tak slabě, ale mě dokázal představit srozumitelně spoustu postav (a že jich bylo dost, ale to se musí očekávat, když prolínáte tři příběhy) a zahájením zápletky mě dostatečně navodil na další epizody. Druhá epizoda byla o něco slabší, ale hned v následující epizodě se rozjeli Jeníček s Mařenkou a pak už jsem celou sérii napjatě sledoval do konce. Zakomponování příběhů pohádek do scénáře se dle mého povedlo nadmíru a překvapivě to drželo docela dlouho. Jedinou nevýhodou je pravděpodobné odhalení některých "překvapivých" momentů v ději z důvodu znalosti pohádek, ale ani to mi nezkazilo kvalitní podívanou. Poslední dvě epizody potom krásně slejí všechny tři dějové linie do jednoho koryta a závěrečné finále se dá považovat za důstojné a velmi úctyhodné. K nadprůměrným hereckým výkonům nemám moc co dodat, přesto ve mně z celé 1.série Tell Me A Story utkví hlavně ta story. Jsem zvědav, co přinese 2. série, vzhledem k docela snadno vyčerpatelnému zásobníku známých pohádek bych se ale s očekáváními raději držel o něco zpátky.

Legendární večerníček Astronomické olympiády.

Velmi krásně Hans Zimmer na svém koncertě The World Of zdůvodnil, proč se přes rady ostatních pouští i do soudntracků pro animované filmy. Stále si hraje, je tvořivý a ve svém skrytém duchu pořád zůstává dítětem. Ke Spiritu mě dovedl právě jeho soundtrack. Je to klasická tuctová pohádka, s jednoduchým dějem a nádhernou hudbou. Ale povězme si upřímně, bez Zimmerovy hudby by byl Spirit jen obyčejným animákem. P.S. Vyhněte se předabovaným písničkám Bryana Adamse. "Tón tvé trubky zní, píseň pohřební..." Opravdu skvost.

Na Sedmilhářky jsem se připravil jako na žádný jiný seriál - přečetl jsem si knihu. Ano, i přestože se jedná o knížku zejména pro ženy okolo třicítky, jakými jsou hlavní postavy Jane, Madeline a Celeste, mou hlavní motivací bylo přečíst si ji před zhlédnutím seriálu. Samotná kniha se velmi povedla, i přesto, že mi celková noblesní povaha městečka Monterrey často lezla krkem. Ale její převedení na plátno mě přilákalo právě proto, že bylo převedeno do seriálové formy - místo dvouhodinového filmu tak vzniklo sedm hodin materiálu, které mohou daleko lépe obsáhnout celou knihu než jeden film. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl být k seriálu trochu přísnější. Zpočátku jsem velmi bojoval s obsazením hlavních postav, které vůbec neodpovídalo mé představě a popisům z knihy. Tenhle vnitřní boj ale naštěstí opadl celkem rychle a to zejména díky perfektním hereckým výkonům Reese Witherspoon a Nicole Kidman. V polovině seriálu tak probíhaly "jen" menší boje s detaily, které byly v rozporu s knihou, ale závěr, i přestože jsem věděl jak to celé dopadne, mě dokázal ohromit. Za tohle skládám tvůrcům velký respekt a malinko mě mrzelo, že jsem byl ušetřen onoho momentu překvapení, který musel být pro nečtenáře knihy vynikající. Zpětně hodnotím seriál jako velmi dobře zpracovaný (a hlavně zahraný) a jsem jen zvědavý, co SAKRA chtějí tvůrci vymyslet ve druhé sérii. Bohužel ani tady se utnutí seriálu po úspěšné "jednorázové" sérii nedočkáme.

Kdo už Blomkampa někdy předtím viděl, toho zručně provedená vizualizace již neuchvátí. Spíš bude zklamávat, že Neill nedokáže být podruhé originální. Desátníkův příběh je výborný, ale závěrečné odhalení Říčního boha (resp. závěrem je, že se vše schyluje k jednomu boji) propojené s relativitou už tak dobré nebylo. Hlavně jeho propojení s konceptem války je dost nahodilé a není to zase tak promyšlený základ, na kterém by se dalo stavět.