orkadimenza

Očekával jsem akční kulervoucí řežbu, místo toho mi byl pod nos naservírován masochistický, ale velmi klidný, až uspávající příběh. Refn má svůj styl zkombinovaný Tarantinem a Tarrem, zato ani na minutu se nenudíte, i když se děj nikam výrazně nehne. Zápletka je tuctová, ale tady jde o tu atmosféru, která vám dodá energii i přesto, že je zpomalená jak zhulenej člověk. To doslova, protože vybraná hudba kombinující psychedelismus o čtvrt století zpět se sem náramně hodí. Refnovi jsem sice napoprvé nepřičuchnul na 100%, ale podívaná stojí za to, hlavně mi vůbec nepřišlo, že by uplynuly 2 hodiny.

S příchodem Sirotčince do kin a po zhlédnutí traileru jsem si myslel, že půjde o starého dobrého klasického Burtona. Jenže jsem byl na omylu. Po pauze se nám vrací nový Burton, který ve svém filmu už nenabízí tradiční ulítlost, melancholii či obdiv nad barvami a krásou prostředí, ale přidává do svého díla nové, moderní prvky, komické vsuvky, ale hlavně zapeklitý scénář. Takže rozhodně nečekejte nic ve stylu Střihorukého Edwarda nebo Karlíka a továrny na čokoládu, kde se kocháte kulisami a příběh plyne uvolněně kupředu. Bohužel musím zmínit, že celá ta zapeklitost spočívá v cestování časem. Obecně známo, že toto téma je velmi komplikované a diskutabilní, obzvlášť jej přenést do filmového scénáře. Jenže Tim asi zapomněl, že jeho geniální schopnosti na úkor jeho autistické osoby nespočívají právě v tématu cestování časem, nýbrž v jeho předchozí tvorbě, čímž se dopustil nejen odklonu od jeho dosavadní kariéry, ale zejména spoustou chyb a nesrovnalostí. Třeba takový Nolan má velký dar na zjednodušování a zpřehledňování komplikovaných scénářů, jeho Počátek nám může sloužit jako důkaz, jenže Burton nám hned od prvních minut nabízí spoustu otázek, které potom nedokáže všechny zodpovědět. A právě tady je kámen úrazu, protože neustále přemýšlíte nad přesuny smyčkami, změnami prostředí během let, velmi specifickými "podivnými" schopnostmi (vidí neviditelné netvory, ale neviditelného Millarda ne), a tak si nemůžete stoprocentně vychutnat tu zbývající krásu, jako třeba nápadité vykreslení a následné využití podivností dětí, nebo rozmilou milostnou linii mezi Jakem a Emmou (Ella Purnell je fakt nádherná). Je to škoda, protože bez všech těch nesrovnalostí, kterým vládne nelogičnost věku (2016-1943=73 let + zhruba 20 let kolik bylo Abovi v armádě = musel se dožít přes 90 let, přitom jeho vnukovi je bezmála 20, a otci přes 50 určitě není) a také nelogičnost smyček (když se dokázal přesunout do roku 1942, tak jak je pak mohl najít po tom všem na stejném místě, to by znamenalo, že smyčky dokážou klonovat), by to byl nádherný film. Takto dávám za pravdě mé kamarádce, které jsem se 2 dny zpátky ptal na názor. Po odpovědi "bavila jsem se, bylo to fajn, ale zpětně nic moc" jsem jí moc nechtěl dávat za pravdu, teď s ní musím částečně souhlasit.

Birdman rozhodně patří k filmům, ke kterým máte co říci, ale nevíte jak to zformulovat. To je trochu pochopitelné, protože ať to uděláte jakkoliv, film vás ve svém podání formy předčí. Je to opravdu dílo netradiční, hlavně díky plynulé kameře, ale i v tom, že všechny "blbosti", které ve filmu jsou, tak tam jsou záměrně. To je právě můj subjektivní problém, jelikož neblahoslavuji tuto artovost, a jsem jen řadový divák, tak ani nemám takovou možnost nahlédnout postavě Riggana úplně pod kůži. A možná právě proto nechápu ten oscarový příděl, vnímám ho jen jako ubohou a povrchní poklonu od lidí, kteří možná jen oceňují společné téma divadla, popularity, a kritiky. Kdo ví, každopádně já se to asi nikdy nedozvím. Birdmana sice nepovažuji (jako spoustu 3* filmů) za obyčejného, ale za snímek, který kolem mě udělal velký oblouk, a nijak se mne nedotknul.

Hned od začátku jsem věděl, že si tento film oblíbím. Dokonce i před samotným zhlédnutím byl pro mne tento film něčím specifickým. Dlouhý název, který na první pohled vše prozrazuje, nádherný plakát Jesseho Jamese v popředí, a Boba Forda v pozadí, ale především, nádherná hudba, kterou jsem si pouštěl a zamiloval ještě před zhlédnutím. To na sebe nenechalo dlouho čekat, stejně jako veškeré emoce, které jsem během snímku pociťoval. Film nabízí dokonalou hru pohledů, intriky, gestikulace, a vlastním pohledem vnímáte myšlenky přenesené na plátno bez použití slov. Casey Affleck zde předvádí naprosto úctyhodný výkon, ztělesněním krysy zvané Bob Ford, a díky jeho padoušskému hlasu, který dodává filmu nový rozměr, je nutnost vidět v originále (i přesto, že v některých ohledech je dabing výtečný- hlavně u vypravěče). Snímek se táhne přes dvě hodiny, ale ta atmosféra dokáže člověka vtáhnout, a prožívat celé dění na maximum. Plakal jsem. Pánové, Andrew Dominiku, Rogere Deakinsi, Brade, Casey, a zejména Nicku a Warrene, stvořili jste něco, co se mi vrylo hluboko do srdce. A nezapomenu, protože neskutečně nádherný soundtrack (podle mě nejlepší ze všech, co kdy byly vytvořeny) mě bude stále provázet. Možná tento snímek není dokonalý, ale já jsem si jej zamiloval. Song for Jesse, What must be done, Song for Bob...? Ano, tohle je film mého života!

Wow, nevěděl jsem, že právě tady se skrývá námět o dva roky později vydaného dílu Toma a Jerryho "Million Dollar Cat" (1944). Ke králíkovi sice nechovám takový vztah jak k myšákovi s kočičkou, ale i tak tohle byla obdivuhodná podívaná. I přes vydařenou zápletku "1.98" a závěrečné "Greetings" je však Tom a Jerry díky svým mlátícím gagům vyšperkován k dokonalosti, skuhrající králíček se ale drží hned v závěsu.

The first, what I am going to say to my mother is: Mum, can we speak English in our house? Like in Anthropoid. Asi takové byly moje pocity někdy v polovině filmu. Jako plně nezasvěcenému v oboru 2. světové války mi nevadily historické nepřesnosti, ale hlavně použití jazyků, protože už od začátku, kdy spolu v jedné místnosti mluví anglicky tři Češi a jeden Slovák nebo rodina Moravcova, mi bylo jasné, že něco není v pořádku. A tento problém mě provázel po většinu první části, kdy se mi tato mluva včetně trapného vyslovování českých jmen absolutně příčila, a byl jsem poněkud znechucen, čemuž ještě napomáhala kamera, která si asi hrála na Flappy birda. Proto po zbytek filmu platilo pravidlo "čím méně se mluví, tím lépe". Tím bych se právě dostal k fázi "po zhlédnutí", kdy jsem si plně uvědomil, že už dlouho jsem nezažil tak rozporuplné pocity v kině. Protože zatímco v první části jsem vážně uvažoval o jedné hvězdičce, tak druhá část počínaje mučením Ati a bitvou v kostele konče byla naprosto famózní. Právě kvůli těmto chvílím by se mělo chodit do kina, protože velké plátno dokáže na diváka efektivně přenést pocity nenávisti a divák má pocit, že se nachází na místě postavy. Excelentně vyšperkovaný závěr se závěrečnými "doplňujícími" titulky bez hudby byl uzemňující a přesvědčil mě o třetí hvězdě, a také o již zmíněném faktu, že podobně rozporuplnou projekci jsem nezažil už dlouho. Co se týče herců, tak naprosto excelentní byl Cillian Murphy, který se po pro mě nevýrazném činění v Nolanově trilogii Batmanů poprvé projevil jako pan herec. Hned za ním si dal povedenou pauzu mezi šukací trilogii padesáti odstínů Jamie Dornan. A Anička jako současná nejlepší česká herečka má na plátně své místo po zásluze, i když poněkud nešťastně zvolené, protože oproti Cillimu vypadá tak o deset let starší. Abych to shrnul, Anthropoid mě sice dokázal pěkně nasrat, ale nelituju, že jsem na něj šel do kina. Takže asi tak nějak.

Pro mě naprosto jednoznačně nejlepší Poirot! Atmosféra by se dala krájet, smrtící tajemno je v úzkých chodbách vlaku na každém kroku, a husí kůže startuje pokaždé, když se něco děje. A to nepřetržitě od začátku až do fascinujícího, brilantního, a uzemňujícího finále. Bravo, pane Poirote. A tobě taky Agatho.

Téma vnitřní krásy je zde víc než znatelné, ovšem podané naprosto příšerným způsobem. Tvůrci to všechno obrátili, všechny krásky totiž byly v Halově představě zobrazeny šeredně, a naopak všechny "nepěkné" ženy byly v představě krásné. Přitom se úplně zapomnělo na to, že mohou být obě pozitiva (i obě negativa) skloubena dohromady. Ostatně, obojí je věc subjektivního názoru, každý to má nastavené jinak, což je další pozapomenutý fakt. Ještěže mě toto naučil život, a nemusím se řídit podle této stupidně povrchní komedie. Přitom si myslím, že nebýt těchto faktů, tak by Shallow Hal mohlo sahat daleko výš. Jacka Blacka moc nemusím, ale Gwyn ušla, takže to je jen další ukázka nevyužitého potenciálu. Škoda.

"Skrz otvory pozoruju lidský životy. Jsou to příběhy..." Příběhy, které nás nechává Iñárritu pozorovat skrz xenofobii a svou mozaiku. Tato mozaika ovšem nesahá vynikajícím 21 gramům ani po kotníky, jelikož její kusy jsou příliš velké a dlouhé, a když je kousků v mozaice málo, tak potom nemůžete docenit tu její krásu. Asi takto jsem vnímal Babel, tu poměrně nudnou záležitost zachraňoval Brad Pitt, rasové téma z několika kontinentů, a také Iñárrituův osobitý styl. Jinak bych asi příliš nic nevyzdvihoval, zakončení cyklu jen zachránilo 3. hvězdu.

Před zhlédnutím jsem měl velké obavy, a dával jsem dost velkou šanci tomu, že zapadnu do zdejšího dvouhvězdičkového klubu, a délku filmu prostě neudýchám. Při sledování Sedmi samurajů jsem ale vůbec neměl pocit, že bych sledoval film. Přišlo mi to spíš, jako kdybych četl knížku, nebo z povzdálí pozoroval příběh. Bude to dáno asi tím, že jsem se opravdu pustil do prodloužené verze, ale nakonec mi bylo úplně jedno, kterých bezmála 50 minut tam bylo "navíc". Mě ono "navíc" vůbec nepřišlo, protože každá část měla ve filmu své místo. Akira mě přesvědčil o tom, že i film může být vnímán jinak, možná trochu nadřazeně, ale spíš to byl pocit výjimečnosti a neobvyklosti, který mě po dobu celých 3,5 hodin provázel. A pro tento neobvyklý zážitek mám nyní nutkání doporučovat tento kinematografický skvost mezi lidi, a už teď mě napadá několik způsobů, jak to udělat. Tohle je opravdu třeba vidět. P.S. Myslím, že jsem udělal dobře, když jsem si pustil dřív Sedm samurajů než Sedm statečných. Ty pocity by byly asi jiné, kdybych učinil opak.