claudel

Tramtadadá, konečně mě nějaký film, jenž si vysloužil letošní oscarovou nominaci, dostal do kolen. A samozřejmě pochází z belgicko-francouzské produkce. Dva dny, jedna noc s přehledem přehrává americká želízka v ohni. Pokud jde o kritérium nějakých hodnot, reálnosti a "příběhu ze života", tak Dva dny, jedna noc vítězí na celé čáře. To, co se přihodilo Sandře, se může stát komukoli z nás, kdykoli, nikdo není neporazitelný, nedotknutelný a nesmrtelný. A v takových chvílích se projeví hodnoty jako solidarita, přátelství, kolegiálnost, soucit. Marion je ve své roli nesmírně uvěřitelná, citlivá, opravdu potvrzuje, že je herečka par excellence. Budu se muset pustit do studia díla bratří Jean-Pierra a Luca, věřím, že i jejich další filmy mě chytnou za srdce. V duchu přemýšlím, kdybych se dostal do podobné situace, jak by hlasovali mí kolegové. Není to sakra nic jasného a jednoduchého.

Odporná propagandistická sračka. Troufnu si tvrdit, že spolužáci ze základní školy, kterým se nepodařilo vychodit ani devět tříd, by poznali, že je to naprosto jednostranně pojaté. Doufám, že si Clint Eastwood sednul s McCainem a dalšími praštěnými republikány, objali se kolem ramen, chytali se za srdce a vzdychali, jací jsou Američani největší hrdinové, borci, legendy, kteří to se světem myslí dobře a šíří demokracii. Pro mě teda rozhodně není hrdina někdo, kdo zabil sto šedesát lidí, ať už za jakýchkoli okolností. Pro mě jsou hrdinové Lékaři bez hranic, lidé, kteří se snaží hrůzy války nějak korigovat nebo odstranit, ne ti, kteří je vytvářejí. Takový klišovitý hnůj, kde si v rádoby vypjatých scénách můžete vypnout zvuk a dabovat věty jednotlivých postav, nestojí vůbec za vidění, natož, aby měl sbírat nějaká ocenění. Americký sniper je fakt ještě horší než velenudný Foxcatcher. Já čím dál víc ztrácím motivaci se na ty na Oscara nominované filmy dívat, protože to je jeden průser vedle druhého, čestný prapor zatím drží jistojistě jen Grandhotel Budapešť a Kód enigmy.

Američani jsou opravdu neskuteční, tři čtvrtě filmu jsem si říkal, koho do prdele zajímá, jak se nějaký sportovec připravuje na mistrovství světa a olympiádu. Až na konci jsem pochopil, že je to příběh, který chtěl někdo zfilmovat, protože tu nějaký filmový potenciál je. Rozhodně ne, ale způsobem, jaký zvolil Bennett Miller. Tak odporně nudný film jsem už dlouho neviděl. Osmdesát až devadesát procent scén je zbytečných, hluchých, nezajímavých, musí uklimbat každého. Nevím, jestli to byl cíl, ale Tatum a Carell vypadají většinu filmu jak dva dementi, Ruffalo s otevřenou hubou tak vypadá skoro v každém filmu. Dialogy příšerné, vyznění nulové, jak takovou kravinu bez děje někdo vůbec může zařadit mezi nominované snímky? Carellovi přeji vymanění se ze škatulky, vždyť u většiny komiků jsem toho názoru, že by hravě zvládli i vážnější role. Mně se ale překvapivě nejvíc líbil všemi podceňovaný Tatum. Pro roli, kterou si střihla Sienna Miller, mohli dát šanci kdejaké začínající herečce. Hrůza a děs, letošní Oscaři budou nuda na chcípnutí. Není z čeho vybírat, anebo vlastně by bylo, ale musely by dostat šanci neamerické filmy.

Je to béčko jako vyšité, možná dokonce i céčko, ale v sobotu v noci si člověk může dovolit i takový druh rozptýlení. Musím se přiznat, že mi připadl velmi zábavný ten prvotní nápad - zmutovaní bobři, to by mě asi nenapadlo a to jsem všelijakých hororů už viděl opravdu hodně. Ale tohle byla vlastně spíše asi komedie s hororovými prvky, nebo každopádně u mě vítězí ta komediální stránka, ta hororová mě místy štvala a byla až neuvěřitelně amatérská. Rádoby vztahovou linku raději vůbec nehodnotím. Nebudu moc přísný a švihnu tam dvě hvězdičky, ale od hororů o zmutovaných zvířatech mám na nějakou dobu svatý pokoj.

Dennis Lehane je mezi filmaři velmi vyhledávané zboží. Prozatím jsem žádnou z jeho knih neotevřel, nemohu tedy soudit, zda mají své kouzlo a atmosféru, která je snadno převeditelná do filmu. U The Drop musím ale jednoznačně zkritizovat tempo, začátek ještě jakž takž, pak se to ale poměrně dost vleče a ani závěr a nějaké jakoby z nebe spadnuté překvapení to nezachrání. Bronsona máme snad všichni rádi, ale já osobně teda v záporných nebo drsňáckých polohách. Schoeanaertse jsem si jednak spletl s Skarsgardem a jednak jsem jeho postavu vůbec nepochopil. Pes byl roztomilý, přestože to byl pitbull, který má asi spíše nahánět strach. Zkrátka a dobře nemastný, neslaný film, ušmouraný průměr.

Rozhodl jsem se klipy na ČSFD nehodnotit, ale tu a tam nějakou výjimku udělám, když se mě nějaký klip osobně dotýká nebo mi připadne hodně zajímavý až výjimečný. Marku, díky!

Když se cítíte na hovno, nálada na bodu mrazu, psychika hapruje, pořad tohoto typu může člověku pomoci přijít na jiné myšlenky.

Miluju divadlo, navštěvuji divadlo poměrně často a velmi si vážím všech lidí, kteří vytvoří pro diváky kvalitní divadelní představení. To podotýkám na úvod. Tichý Tarzan se mě osobně velmi dotýká, neboť Miroslava Tichého jsem osobně znal díky tomu, že bydlel vedle mé nejbližší rodiny desítky let. To, co nám Divadlo Husa na provázku předvedlo, je ubohé, trapné a přímo odpudivé. Jihomorované často spílají Pražanům, že o nich točí filmy, nejraději komedie a přitom zkreslují, zobecňují a zesměšňují. Co si potom musí Jihomoravané, resp. Kyjovjané myslet o divadelním představení, které nastudovalo brněnské (sic!) divadlo??!! Anno Petrželková a Simono Petrů, víte vůbec, kde Kyjov leží? Poctily jste jej svojí návštěvou aspoň na hodinu? Asi budete překvapeny, ale neleží u Vyškova, Olomouce ani na Horňácku! Leží v okrese Hodonín a rozhodně se tam nemluví tak idiotským dialektem, jejž jste ve hře použily. A pokud si troufáte na využití německého jazyka ve hře, bylo by vhodné se naučit základy německé gramatiky - vím, je to zvláštní, ale třeba verstehen se pojí se čtvrtým pádem. Němčina má totiž čtyři pády. A pan Tichý mluvil německy opravdu velmi slušně, na to vemte jed. Jako divadelnímu fanouškovi je mi smutno z toho, jak takový průser může sbírat pozitivní ohlasy a vysoká hodnocení. Jediné, co jsem ochoten připustit, je alespoň trochu slušný výkon Ivany Hloužkové a hudební podkres. Obsazení Miroslava Tichého herečkou je odvážná a zajímavá volba. Jen je škoda, že si mohla energii a úsilí ušetřit pro jiné role. Třeba by vedle Radoka dostala i Thálii. Až zavítám do Brna a budu chtít do divadla, bezpečně vím, kterému divadlu se vyhnout. Hanba!

Stále proklamuji, že obsah u mě vítězí nad formou, ale v případě této divadelní hry se skláním a smekám. Je to právě dokonalé vítězství formy, závan svěžího větru, něčeho nového, neobjeveného, neotřelého. Handkeho hra je samozřejmě také obrovskou výzvou pro režiséra, překladatele, herce i samotného diváka. Kdo z nás si jde do divadla dobrovolně sednout a nechat si nadávat?! Vždy, když hodnotím film s účastí některého ze členů a členek vynikajícího souboru Divadla Komedie 2002-2012, tak si povzdechnu, naříkám, proklínám a v tomhle případě se bude právě hodit slovo spílám těm, kteří jsou zodpovědní za předčasný a vynucený konec této nesmírně úspěšné éry jednoho mimořádného souboru, který českému divadelnímu divákovi nabídnul skvostné hry německy píšících autorů.

Opakuji totéž, co jsem uvedl již u filmu Love song - filmů s hudební tematikou není nikdy dost, takže je pozitivní, že se natáčejí. Já osobně ovšem nejsem úplně cílová skupina, zvláště pokud jde o příběh mladého jazzového bubeníka, byť mě bubny od malička hodně lákaly. Já mám totiž u filmů nejraději silný příběh, téma, kvalitní scénař a bohatý děj. Vizuálním hodům a dokonalé formě se nebráním, avšak forma bude u mě vždy na druhém místě a to ve všech oblastech vnímání. V případě Whiplash nemůže být o nějakém bohatém ději vůbec řeč. Bubnuje se, bubnuje, tvrdě trénuje, bubnuje, bubnuje a bubnuje. Od začátku až do konce. Ani vztah mezi oběma hlavními protagonisty nemá tolik prostoru jako bubnování. Nicméně přesto musím uznat, že Whiplash nenudí a v druhé části dokáže diváka zaujmout a strhnout. Milles Teller podává solidní výkon, stejně jako J.K. SImmons - mně ale připadá, že si střihnul roli, v níž jsme ho viděli už mnohokrát, jen si možná dál o něco víc záležet a možná proto na tolik lidí působí nějak výjimečně. U mě ve srovnání s Edem ale nevítězí. Konečně si z filmu odnáším hlavní poselství v podobě otázky k zamyšlení - stojí za to obětovat zásadní hodnoty jako lásku, přátelství, rodinu za jakoukoli kariéru? Jo a pokud bych měl Whiplash nějakého Oscara dát, tak rozhodně za střih - paráda!