Lavran

Villeneuve správně pochopil, že Duna je především sága o „pravidlech srdce“ – a o tom, co se nevyhnutelně stane každému, kdo je přestane následovat. Životní zážitek.

Kondo wa kondo, ima wa ima!

Godzilla jako existenciální slow-burn o strachu ze smrti/přitakání životu. A ta hudba!

Trochu Delillo. Trochu Pynchon. Trochu Shyamalan. Trochu Peele. Trochu Lanthimos. Ale zároveň to nepůsobí derivativně. Zřejmě nejděsivější letošní film.

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti.

Animovaná supernova! Nezastavitelné sršení nápadů a barev, z něhož přechází zrak i sluch. A společně s prvním dílem nejlepší Spider-Man napříč (filmovými) světy. Co to jen Jodorowsky říkal o filmu a psychedelicích?

Hodně mi to, což míním jako pochvalu, připomínalo Snow Crash (u nás jako Sníh) nebo Neuromancera. Tempem, množstvím frenetické akce, zvláštní melancholií, která tím vane, včetně, mimo jiné, hrdé škvárovosti. Pravda, možná by to pár minut navíc sneslo, aby některé motivy mohly trochu víc roztáhnout křídla, ale jinak je to velkolepá jízda, která mě stejnou měrou dojímala i držela v napětí na kraji sedačky. A vůbec to není tak hloupé, jak tu mnozí píší. // Stvořitele jsem před pár dny viděl znovu na UHDčku a měl jsem z toho ještě pozitivnější dojmy než z kinoprojekce. Jak mi to – míněno v dobrém – připomíná Snowcrash nebo Neuromancera, dvě velké kyberpunkové bible, už jsem psal (podobné tempo, hrdá škvárovitost se spoustou dramatických skoků, melancholická zastřenost), tentokrát mě ale trklo něco trochu jiného. Těžko se to podchycuje, ale tam, kde jiné hollywoodské velkoprodukce působí příliš staženě, uhlazeně a vykalkulovaně (vysoustruženě je možná to nejlepší slovo: cokoliv střapatého zaniká v procesu přísně kontrolované výroby), tam Stvořitel působí svěže živě a neučasaně, rozdrbaně – člověk má při sledování pocit, že ten film dýchá, žije si, nespoutaně, vlastním životem. Svět budoucnosti, který zobrazuje (vesměs neokoukané asijské lokace), také působí nebývale živoucím dojmem, což je, troufám si říct, dáno tím, že Edwards věnuje velkou pozornost různým formám života kolem nás – přítomností úplně obyčejných lidí a zvířat mimo hlavní dějovou linku (zvířata tu a tam i vtipně zasahují do děje), díky čemuž to nikdy nevypadá, že se film odehrává jen v nějakých netečných kulisách, ale že je opravdu zasazený v reálném světě, který si plyne vlastní cestou, který je plný jiných příběhů, což mi hodně připomínalo filmy od Terrence Malicka, od něhož tohle Edwards možná okoukal, kdoví. Všechno tady dýchá, i komplexní trikové záběry, Stvořitel je světaplný. Kolikrát se všechno zastaví a zůstane jen ryzí atmosféra: tropická bouře na obzoru, poletující netopýři, cvrkot hmyzu, vytáhlá silueta robota proti mrakům. Jasně, je tu samozřejmě spousta výbuchů a frenetické akce (pořád se bavíme o hollywoodském velkofilmu), ale jako by pro Edwardse bylo stejně důležité i tohle – všechny ta malá zajiskření života, díky kterým dokáže i sci-fi velkofilm s roboty a kolosální hi-tech architekturou vypadat hmatatelně, mít srdce. Stvořitel má v sobě – a tohle myslím zcela vážně – cosi až básnicky křehkého, podobně jako třeba Scottův Blade Runner, s nímž se v leccemž protíná i výtvarně. A bez mučení se přiznám, že tohle je něco, co pro mě bude vždycky mít mnohem větší hodnotu než jakákoliv vypravěčská rafinovanost nebo logická ucelenost, po které tolik lidí, kterým se film nelíbil, marně volá. Ze stejného důvodu mám koneckonců rád i podobně nedoceněnou krásu Ad astra Jamese Graye.

Přestože mě televizní verze The Last of Us nezasáhla zdaleka tolik jako milovaná herní předloha (první díl jsem prošel zhruba šestkrát), jde určitě o zdařilou adaptaci, k níž se někdy rád vrátím. Poslední epizoda mě navíc potěšila tím, že obsahuje scénu s krmením žirafy, na kterou jsem se ve hře vždycky těšil. Myslím, že tahle scéna moc hezky vyjadřuje zásadní rozdíl mezi katastrofou, která postihla zdejší svět, a katastrofou například v McCarthyho Cestě. Civilizace jako taková se sice rozpadla a na každém kroku číhá nějaké nebezpečí (nejen od monster nakažených parazitickou houbou, ale také a hlavně od druhých lidí), ale svět The Last of Us přesto bují dál, je plný života a křehké krásy, nevyhasnul. Kdežto McCartyho postapokalyptický svět je šedivý, popelem pokrytý a umírající, postrádající teplo a slunce, nevede z něj žádná cesta ven.

Plain and simple, Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou filmem mimořádných kvalit, zvlášť v americkém kulturním kontextu. Není totiž běžné, že by byl v takto drahé studiové produkci prakticky každý krok debatován s etnikem, jehož se přímo dotýká – že by Hollywood vůbec vzal existenci takového etnika na vědomí. Úzká spolupráce s národem Osedžů na vzniku Zabijáků (od konzultací pojetí jednotlivých scén po zapojení řady současných osedžských umělců do tvůrčího procesu) je opravdu příkladnou záležitostí, jež by měla být normou pro všechny následující projekty, které se kultur původních Američanů dotýkají. Že se tady myslelo prakticky na všechno, dokazuje řada jemných detailů, včetně toho, že titul filmu v angličtině je až na druhém místě. A dojalo mě i to, že v závěrečných titulcích dostane slovo sama Země – která je pro všechna (severoamerická) domorodá etnika úběžníkem existence – skrze terénní nahrávky z prérie. Nejde přitom o malou věc. Kolem 80% Američanů, believe it or not, nemá žádné nebo jen velmi omezené povědomí o kulturách původních Američanů (čerpáno ze stránek organizace IllumiNative). A jistě, kdyby film režíroval Osedž (a třeba se takové verze příběhu někdy v budoucnu také dočkáme – vzniká stále více filmových projektů, filmů i seriálů, natáčených talentovanými domorodými filmaři), byla by postava Ernesta Burkharta (Leo DiCaprio) spíše druhořadá a středobod vyprávění by představovala Molly Kyle (výtečná Lily Gladstone s krví Černonožců a NiMíiPuu/Nez Perce po otci), ale Scorsese není Osedž a osobně mi tak tohle rozhodnutí dává smysl. Snad i díky tomu může film promlouvat nejen k Osedžům (a jiným příbuzným národům Želvího ostrova), ale ke komukoliv, jehož vlastní národní historie stojí na podobně puchřivých a násilných základech. Mimochodem, název filmu (navzdory tomu, že odkazuje ke stejnojmenné reportážní knize Davida Granna, která posloužila jako předloha) inspirovala jedna z básní současné osedžské básnířky Elise Paschen (Wi’-gi-e), které teď shodou okolností vychází nová sbírka Tallchief, pojmenovaná na počest její matky, významné americké primabaleríny Marie Tallchief.

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně.